Protože on chtěl (16. kapitola)

Gabriel už stál před domem, když jsme přijížděli. Snažila jsem se před ním vystoupit tak, abych nevypadala ani trochu vyplašeně, ale nešlo to. Mít ho za zády nebyl zrovna nejlepší pocit a tak jsem z auta vystřelila poměrně rychle.
Alex vyšel ze dveří a pobídl Sama, aby mu pomohl dotáhnout Nicka do domu. Chvilku jim zase trvalo, než ho vytáhli z auta.
„Jsi v pořádku?“ Optal se Gabriel, když kluci zmizeli ve dveřích.
„Mhhm,“ zabručela jsem a doufala, že to bude znít co nejjistěji.
„Děkuju, už zase…“
„Není zač,“ prohodila jsem aniž bych nad tím přemýšlela a zadívala se do země.
„Potřebuju po tobě ještě jendu věc,“ odmlčel se, „chci abys sis došla zabalit věci cca na týden a odjela co nejrychleji se Samem pryč, on už bude vědět kam. Nickovi bude totiž ještě pár dní trvat, než se srovná. Zítra bych za vámi odvezl Alexe, abys tam s ním nebyla sama. Potřebuju ale vědět, jestli mu věříš.“
„Jo, věřím mu.“
„Dobře, dojdi si pro ty věci a buď co nejrychleji zase zpátky.“

Začínala jsem mít větší a větší pocit, že tady nemůže být jeden den v pohodě. Měla jsem toho všechno až po krk. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Pffff. Fakt jsem teď měla náladu někam jezdit. Nejradši bych sebou praštila do postele a už nevstala. Nikdy!
Ovšem představa obývat společný pokoj s Nickem mě toho chtíče docela rychle zbavila. Vyštrachala jsem ze skříně větší tašku a naházela do ní pár věcí, které jsem považovala za důležité. Když jsem měla zabaleno zastavila jsem se uprostřed pokoje a přemýšlela, co nemám. Dlouho jsem na nic nepřišla a tak jsem se vydala k autu. Myslela jsem si, že jsem byla dostatečně rychlá, ale nebyla. Sam už měl naloženo a čekalo se zase jen na mě.
Byla to zvláštní…
Sam se zvrhle usmíval, Gabriela jsem ustaranějšího neviděla a já nevěděla, jestli mít strach, nebo se tomu všemu smát.
Gabriel se naposledy zeptal, jestli to zvládneme, my naposledy přikývli a nasedli do auta. Stejně by mě zajímalo, co by dělal, kdybych nejela. Možná jsem ani neměla na vybranou, ale nakonec jsem byla docela ráda, že Nicka pár dní neuvidím. Jen z té představy se mi dělalo špatně. Měla jsem z něho po dnešku až moc velký strach, což mě zaskočilo. Měla jsem s tím přeci počítat hned, jak jsem se to o nich dozvěděla.
„Kam vůbec jedeme?“ Vypadlo ze mě, hned jak jsme ztratili dům z dohledu.
„Máme chatu asi dvě hodiny cesty odtud.“
„Páni…jezdíte tam často?“
„Teď už ani ne, ale dříve jsme tam byli každý víkend. Poslední rok tam jezdil jen Charlie s Molly.“
„Za jak dlouho myslíš, že se Nick srovná?“
„Nevím…překvapilo mě, co udělal. Vzhledem k jeho přeměně by měl bejt v pohodě. Měl lidskou krev jen párkrát. Jestli to nerozdejchá do měsíce tak už nikdy.“
„Co budete dělat, když se nesrovná?“
„Bude muset,“ procedil mezi zuby.
„Nebo?“
Ani necekl. Koukal před sebe na cestu a na tváři se mu vyrýsoval starostlivý výraz.
„Počkej jako z…“
„On to zvládne!“ Skočil mi do řeči, „a už dost řečí o něm jasný?“ Usmál se.
„Dobře promiň,“ špitla jsem.
„Neomlouvej se, jen o něj mám strach.“
„Myslela jsem, že se nesnesete.“
Jen se na mě dlouze zadíval.
„Jasně promiň…už mlčím.
Znovu se krásně usmál. Zbytek cesty už bylo ticho, ale nevadilo mi to. Chvilkama jsem ani nebylá přítomná a párkrát jsem možná usnula. Zvláštní pocit mě ale vždycky probudil. Chtěla jsem mu věřit, ale prostě to nešlo. Po tom, co jsem viděla co udělá z optimistického, hodného a vždy smějícího se “člověka“ jedna blbá chyba. Měla jsem ho pořád před sebou. Brrr… oklepala jsem se a snažila se myslet na něco lepšího… né však moc úspěšně.