Teino dobrodružství...(1. kapitola)

Útěk z domu!
Procházela se v deštivých ulicích a v duchu si opakovala jednu větu: "Miluju procházky v dešti, protože nikdo neví, že pláču."
Krásná slova, ale trochu smutná. Musela pryč z baráku, protože se její rodiče jen hádají a ona už to nemohla dál poslouchat. Aspoň jednou by chtěla zažít pohádkový víkend bez hádek.Nejlépe bez rodičů. Už několikrát je prosila, aby zašli třeba do ZOO nebo do KINA, ale to oni ne! Vždycky ji jen okřikli, že nemají čas a ani náladu, natož peníze. Vždycky si jen něco řekla pro sebe, ale dnes, dnes už to nevydržela a zakřičela: "A na hádky čas máte?? Na ně jo že! Ale na mě čas nemáte?!?! Toto se nedá vydržet!! Furt jen to samé dokolečka! Proč si udělala to a proč ty si udělal to, a proč bych to dělal a proč já...! Nechápu Vás!! Proč jste se vlastně brali a zakládali rodinu, když na ni a na sebe kašlete??!" s těmito slovy si vzala bundu a vyběhla ven. Utíkala pryč, co jí nohy stačily. Chtěla být co nejdál od domu. Nenáviděla je!! Rodiče po jejím výstupu zůstaly stát s vykulenýma očima. Věděli, že má pravdu, ale nevěděli, co s tím. Když se uklidnili, začali to probírat. Teď už bez hádek...
Tea, tak se jmenovala, se ještě pořád procházela. Nevzala si deštník, takže byla promoklá až na kost, ale toto ji teď nijak zvlášť netrápilo. Byla pořád ještě naštvaná, ale vypadalo to, že kapky deště, které po ní tekly, unášely s sebou i trochu naštvanosti. Domů se jí ale ještě nechtělo, a tak se procházela po městě a nakonec zamířila do parku.
V parku nebyla skoro ani noha. Najednou však na ni někdo zavolal: "Ahoj. Pojď se schovat." Otočila se a byl tam nějaký kluk, který stál pod stromem s deštníkem. "To je v pohodě. Stejně už jsem promoklá až na kost," odpověděla mu. Musela si ale přiznat, že je hezký. Moc se jí líbil. Jemu to ale nedalo a doběhl k ní. "To ale neznamená, že musíš zmokat dál," řekl a krásně se usmál. "Já jsem Robin. A ty?" představil se. "Já jsem....Tea.." řekla a oplatila mu úsměv. "Copak se ti stalo, že jsi teď v tomhle nečase sama venku a ještě k tomu bez deštníku??"zeptal se jí se starostí v hlase. Tea sklonila hlavu. Nemohla zapřít mírné naštvání. "Rodiče. Pořád něco kecají a hádají se a na mě nemají čas. A tak jsem se naštvala, něco jim řekla a jsem tady. A co ty?"
Pokračování příště...