Protože on chtěl (17. kapitola)

Mezi zataženými závěsy pronikal sluneční paprsek, který mě proudil. Až teď jsem si uvědomila, že jsem opravdu tvrdě usnula. Chvíli jsem přemýšlela, jestli vylezu, ale aktivnější já to línější nakonec přepralo. Slezla jsem z postele a vydala se hledat Sama.Ticho všude kolem mě docela znepokojovalo.
Trošku víc sem otevřela dveře do kuchyně, které nehezky zavrzali. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se tedy prozkoumat další části útulného domku. Nebyla jsem ani dva metry od dveří, když mě někdo ze zadu chytl. Škubla jsem s sebou a jen tak tak se udržela, abych nevykřikla. Ani jsem se neotočila a smích mě ujistili o Samově přítomnosti.
„Lekla jsi se,“ smál se, jako by to bylo kdoví jak vtipné.
„Nepovídej,“ odsekla jsem nepříjemně.
„Nebuď nevrlá…tady tě nikdo zachraňovat nebude,“ pohrozil se zvrhlím nádechem v hlase.
„Nebojím se tě,“ prohlásila jsem, a vrátila se zpátky do ložnice.
„Možná bys měla,“ oznámil mi a obratem mě chytl za ruku.
„Co hodláš udělat hmmm? Svážeš mě k posteli a znásilníš?“
„To mě nenapadlo. Promyslím to,“ usmál se.
„Ha… jasně… teď už se mám bát?“ Nedalo mi to a provokovala jsem dál.
„Koleduješ si,“ procedil mezi zuby.
Nevím proč jsem to dělala, ale bavilo mě to. Nikdy předtím sem nikoho takhle neprovokovala, asi ani nebylo koho. Pozorovat ho na pokraji jeho sebeovládání byla skvělá podívaná.
„Vážně?“ Otočila jsem si k němu.
„M-hmmm,“ stupňoval jeho zvrhlost.
Docela jsem se začínala bát, že se o něco vážně pokusí a tak jsem o pár kroků ucouvla. On mě ale následoval. Když jsem narazila na okraj postele jen do mě strčil a já neudržela rovnováhu. Ležela jsem nehnutě a čekala, co udělá dál.
„Potřebuju pomoc…,“ sykl najednou a sedl si vedle mě.
„Co…s čím?“
„Chci se naučit ovládat tu „vlastnost“.
„Já ti s tím můžu nějak pomoc?“
„Jo…“
„Jak?“
„Lehni si… a mysli na někoho. Nebo na nějakej zážitek….“
„Dobře,“ uvelebila jsem se.
Dobrou minutu jsem nic necítila ale pak mě přepadl ten zvláštní pocit. Nenáviděla jsem ho. Ihned jsem mu odtrhla spojení s mojí hlavou.
„Prosím…“ Zadíval se na mě kaštanovýma očima.
„Jak můžu vědět, že se nebudeš hrabat tam, kde nemáš?
„Myslím, že toho o tobě vím až dost,“ usmál se.
„Dobře,“ uvolnila jsem se znovu.
Strašně se to ve mě rvalo. Chtěla jsem to zase ukončit. Myšlenka na tátu mizela víc a víc a já nevěděla, jak z toho ven. Chtěla jsem mu pomoc, ale to, že se mohl dozvědět všechno, včetně mého názoru na něj mi vadilo.
„Ty jsi bydlela ze strejdou?“ Vypadlo z něj najednou.
„Mno jo…ale počkej…na něj jsem nemyslela…“
„Já vím o to tady šlo. Přečíst si to, na co právě myslíš je to nejjednodušší. Horší je se přes to dostat a číst něco jinýho.“
„Aha….“
„Proč si s ním byla?“
„Můžeš to zjistit sám ne?“ Usmála jsem se a znovu si pohodlně lehla a myslela na tátu…tentokrát už docela klidně.
Zase mu chvíli trvalo, než se dostal přes hlavní myšlenku. Čím víc se snažil, tím horší pocit jsem měla. Docela jsem chtěla, abych o jeho schopnosti nic nevěděla…Pak by mě ten pocit asi ani netrápil…
„Počkej…tvůj táta si tě vzal až když strejda umřel a neměl se o tebe kdo starat?!?“
„Přesně tak…“
„Promiň,“ zadíval se mi do očí, „nevěděl jsem….nechtěl jsem abys sis na to zase vzpomněla.“
„Nemohl jsi to vědět,“ hlesla jsem.
„Měla jsi mě upozornit…“ Probodl mě pohledem.
„Stejně by jsi na to jednou přišel,“ prohlásila jsem a zadívala se na prázdnou zeď…