Lovec lovců upírů: Kapitola VI. - část 1.

Kapitola VI.
---------------
Matně jsem si uvědomovala, že ležím na posteli v nějaké místnosti. Slyšela jsem kolem sebe rozrušené hlasy a něčí ruka mi opatrně otevřela ústa. Ucítila jsem na jazyku hořkou bylinnou chuť lektvaru. Rozkašlala jsem se. Vzápětí jsem však dostala další dávku a podařilo se mi ji polknout. Nalili do mě snad celý džbán té odpornosti, až se mi chtělo zvracet, ale začala jsem pociťovat, jak se mi navracejí síly. Upadla jsem do hlubokého spánku.
Když jsem se opět probrala, cítila jsem se o hodně líp. Zjistila jsem, že se nacházím v jakési nízké místnosti bez oken. Kamenné zdi pokrývalo několik drapérií s vyobrazením modré květiny a stejný motiv dominoval i velikému koberci, zabírajícímu podstatnou část podlahy. V každém rohu stál vysoký osmiramenný svícen a osvětloval místnost hřejivým mihotavým světlem.
Rozhlédla jsme se kolem. Na nevelikém prostranství zde bylo rozestavěno deset postelí, z nichž každé stála v nohách dřevěná truhlice. Mezi postelemi byly u samé zdi namačkány kulaté odkládací stolky. Kde to jsem? Blesklo mi okamžitě hlavou. Posadila jsem se a po chvíli váhání jsem se natáhla pro karafu stojící na mém stolku. Nalila jsem trochu jiskřivého rudého vína do cínového pohárku a svlažila vyprahlé rty. Víno bylo osvěžující a ne příliš sladké, přesto se mi z něj trochu motala hlava.
Muselo tu bydlet hodně lidí, soudě podle vybavení, a zřejmě to nebyli žádní chudáci. Kde ale všichni jsou? A co tu dělám já? Vůbec jsem si nemohla rozvzpomenout na posledních pár dní. Vzpomínala jsem si, jak jsem opustila Ash a vydala se bůhvíkam přes Zlatý les. Dál už se mé vzpomínky utápěly v mlze.
Vrávoravě jsem se postavila. Zdálo se, že z místnosti nevedou žádné dveře. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem, ale pak jsem si všimla u protější zdi dřevěného žebříku. Vedl k malým padacím dvířkům ve stropě. Byla jsem malátná a rozbolavělá, ale přesto jsem se pokusila vylézt nahoru. Stupně žebříku hrozivě skřípaly, jako kdyby se měly každou chvíli propadnout, ale podařilo se mi vyškrábat až k poklopu a trochu jej nadzdvihnout.
Opatrně jsem vzniklou škvírou nakoukla do místnosti nad sebou. Byl to ohromný sál, jehož rohy se ztrácely ve tmě. Uprostřed ve velkém ohništi žhnuly ohořelé zbytky mohutných polen a vrhaly matnou načervenalou záři. Na rožni nad nimi visela zpola snězená pečeně z lišky. Pátrala jsem očima po nějakých lidech a snažila se zachytit alespoň pohyb či zvuk, ale kromě občasného praskání řeřavých polen v ohništi a mihotavých stínů tančících po podlaze vypadala místnost v ospalém tichu úplně prázdná.
Osmělila jsem se a vylezla ze svého úkrytu. Znovu jsem se rozhlédla. Kolem ohniště bylo bez ladu a skladu rozestavěno množství lavic, židlí a křesel. Působily poněkud legračním dojmem, protože žádné dva kousky nebyly stejné. Vypadaly, jako by je někdo postupem času posbíral, kde se dalo. Moje oči mezitím trochu přivykly temnotě a všimla jsem si, že ze sálu vedou dvoje těžké dvoukřídlé dveře. Dokonce se mi začalo zdát, že zpoza těch napravo ode mě se ozývá vzdálené slabé řinčení a smích.
Vtom se mi něco otřelo o nohu. Překvapeně jsem vykřikla a vyděšeně ucouvla, když jsem spatřila maličké ošklivé okřídlené stvoření poskakující po podlaze, vydávající podivné kloktavé zvuky.
„Neboj se ho, nic ti neudělá,“ řekl pobaveně ženský hlas.