Dvojče.II

Alice a já jsme byly jednovaječná dvojčata až na pár zanedbatelných detailů jsme byly k nerozeznání. Obě dvě jsem byly vysoké s blond vlasama a modrýma očima. Ani naše povahy se od sebe moc nelišily. Obě jsme byly veselé, přátelské a paličaté. Jen Alice byla o něco více průbojná a statečnější. Měly jsem dost přátel, přesto jsme byly jedna pro druhou nejlepší kamarádkou. Ona jakoby byla já a já ona. Patřily jsme k sobě. Vždy jsme vše dělaly společně. Nikdy jmse se nehádaly. Teda do doby než jsem ji zradila. Do dne, kdy jsem zapomněla na naše pouto a nechala ji samotnou. Opustila jsem ji. Od malička jsme byly trochu jiné než ostatní, ale s přibývajícím věkem to bylo stále zřetelnější. Obě dvě jsme slýchavaly hlasy. Hlasy mrtvých. A jednoho dne jsme je mohly i vidět. A nejen to Alice toho uměla mnohem víc. Alice svůj dar přijala. Já měla strach. Odmítala jsem ho a snažila si namlouvat, že to co vidím nebo slyším, je jen výplod mé fantazie. Přesvědčovala jsem se tak dlouho, až jsem tomu nakonec uvěřila. Alice mě nechápala.
,,Ange, proč to děláš? Copak ty je nevidíš?" Zavtěla jsem hlavou a řekla:,, O čem to mluvíš? Nic ani nikdo tu není!Tak si přestaň vymýšlet." Od té doby jakoby se něco mezi námi pokazilo a naše cesty se rozdělily. Najednou jsme každá měla jiné přátelé, zájmy. Toužila jsem být opět s ní, ale taky jsem si chtěla zachovat zdravý rozum. Nějakou doby šlo vše, tak jak mělo, ale poté se něco stalo. Alice, která dříve byla klidné povahy se změnila. Nervózně těkala očima a byla nad míru opatrná. Na ulici se necítila v bezpečí. Po několika dnech se necítila v bezpečí nikde, jen když byla se svými přáteli. Jednou ke mně došla a řekla mi: ,,Ange, oni mě dostanou. Já to vím. Pomoc mi prosím."
,,O čem to mluvíš Alice?" zeptala jsem se ne zrovna přátelským tónem. Alice se rozplakala.
,,Ange, odpusť mi prosím." zašeptala a vyběhla z domu. O několi dní později našli její tělo. Byla mrtvá, spáchala sebevraždu. V tu dobu se mi zhroutil svět, jako domeček postavený z karet. Prosila mě o pomoc. Potřebovala mě. Mě a nikoho jiného. Bylo to jakoby zemřela část mě. Od toho dne mne zašaly provázet noční můry. Uzavřela jsem se do sebe. Vykašlala se na kamarádya později úplně na vše, protože ať jsem dělala cokoliv, bylo to jen na půl. Žila jsem na půl. Bylo to jako kdyby se vám už nechtělo dýchat, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se pokaždé nadechla a nabrala čerstvý vzduch do plic. Vše šlo od desíti k pěti. Až jsem se nakonec úplně přestala snažit. I když ne tak docela. Byla tu ještě mamka, která trpěla kvůli mně. Kvůli ní jsem se musela žačít snažit žít... možná spíše přežívat. Dva roky mamka čekala až se vzpamatuji, ale bylo to stále horší. Tak se jednoho dne rozhodla, že se musíme přestěhovat. A tak jsme se dostaly do Clia.
***
Mamka se na mě nešťastně dívala.
,,Víš co, mami? Půjdu se projít." řekla jsem. Už jsem déle nemohla vydržet ten její pohled plný soucitu. Ona to nechápala. Nechápala, jak moc jsem ublížila Alici a sobě. Nemohla jsem jí to ani říct, protože pak bych skončila ve vypolstrované cele. Možná jsem vážně blázen... ne, nejsem blázen, protože tohle vše, přestože je to nemožné, je pravda. Co by se stalo kdybych nebyla takový srab a zachovala se jako Alice? Byla by naživu? Myslím, že ano. Ale čas se nedá vrátit a z mě je to co je nebo spíše není než je.
Vyběhla jsem na ulici a bezcílně se toulala po Cliu dokud nezašlo slunce a potemnělé obloze se objevil stříbrný měsíc. Clio se uklidnilo a na ulici bylo tolik lidí, že by se to dalo na prstech spočítat. Vydala jsem se domů. Mamka mě už čekala. Byla jsem unavená a tak jsem šla hned spát.
Téměř okamžitě jsem usnula. Pak se opět jako každou noc ozvalo: ,,Ange..." tak pokaždé začínala moje noční můra. Stála jsem v tmavé místnosti a zírala na dveře.
,,Ange,... Ange prosím" ozývala se za nimi, ale já se ani nepohla. Měla jsem šílený strach. Když jsem se konečně přece jen rozhodla, že je otevřu, tak se začaly otevírat. V tu chvíli jsem se vždy probudila. Opět jsem byla zpocená a měla silné nutkání otevřít všechny dveře. Věděla jsem, tušila, že Alice něco po mně chce, ale nevěděla jsem co. Přitom stačilo zavřít oči, zavolat ji a zeptat se jí.
Ale je těžké si přiznat, že něco takového umíte natož to ještě udělat. Já zatím neměla ani na jedno.
Snad jednoho dne se dozvím co se jí stalo. Možná pochopím proč to udělala.
,,Jednou.. teď je na to ještě moc brzy." přesvědčovala jsem sama sebe.
Dny v Cliu ubýhaly mílovou rychlostí. Přešel týden, měsíc, dva měsíce a já se stále probouzela uprostřed noci se zadržovaným výkřikem. Bylo to přesně tři měsíce od mého příjezdu do Clia, co se v mé noční můře něco změnilo. Konečně se otevřely dveře, ale za nimi jsem našla jen mrtvolně bledou Alici se zakalenýma očima. Té noci to bylo horší než kdykoliv předtím. Nestihla jsem zadržet výkřik. Mamka přiběhla do pokoje a našla mě, jak jsem se třásla a brečela schoulená na zemi. Bylo mi to jedno. Stale dokola jsem opakovala: ,, Alice." Matka mě objala, ale nevnímala jsem ji. Ten den jsem nešla do školy.
Příštího dne jsem si u školy všimla černého mercedesu, o který se opíral vysoký černovlasý mladík. Zamrazilo mě. I na tu dálku jsem ho poznala. Byl to jeden z party, se kterou se bavila Alice. Jeho nelidsky černé oči mě sledovaly. Čekal na mě. Tím jsem si byla jistá. ,,Ale co mně chce?" napadlo mě. Ve skutečnosti mi to je jedno. Ať je to cokoliv já se s ním bavit nebudu. Stále mě sledoval. Nervózně jsem se rozhlédla a zvažovala moje šance na útěk. Nespíš mu došlo nad čím uvažuji, protože zavrtěl hlavou a vyčkával. Čekal snad, že za ním příjdu? Ne, to určitě ne. V tu chvíli jsem uviděla Kyla. Usmála jsem se na něj a zamávala mu. Čuměl na mě jak na idiota, protože předešlé tři měsíce jsem ho ignorovala jako všechny ostatní. Ale zabralo to. Přišel ke mně.
,,Ahoj." řekl nejistě.
,,Ahoj Kyle." odpověděla jsem a znovu se usmála.
,,Potřebuješ něco?" vybalil na mě bez okolků. Fajn možná si přece jen budem rozumnět. Nenápadně jsem kývla směrem k mercedesu. Kyle se zadíval směrem, kterým jsem naznačila.
,,Aha tamti...ptali se na tebe."
,,Cože?" vypadlo ze mě.
,,No jo ptali se na tebe Emily."
,,Emily?" Vůbec jsem neměla ponětí, kdo to má být. Naštvaně se na mě zadíval.
,,Jo, Emily. Chodí s tebou do třídy. Je blondýna..."
,, Už vím a co jim řekla?" vyzvídala jsem dál.
,, Hele co kdybys ses jí zeptala sama?" vyštěkl na mě a odešel. Neomalenec.
Nevěděla jsem co mám dělat. Do teď jsem se mohla obelhávat, že tu určitě nejsou kvůli mně i když naděje byla malá, tak byla. Ale teď žádná naděje není. A moje šance na útěk? Nulová. Ten černovlasý idiot tam stál a pobaveně mě pozoroval. Před školu stálo dost lidí, takže bylo nepravděpodobné, že by mě chtěl odvléct násilým. Zamířila jsem ke škole a zrychlila jsem. Uslyšela jsem ho volat mé jméno. Neotočila jsem se. Ke vchodu mu zbývalo sotva dvacet metrů, když v tom mě někdo uchopil za loket. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. Byla to Emily.
,,Volá tě." řekla povýšeně a ukázala na černovlasého mladíka, který šel směrem k nám. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne, nevola mě." řekla jsem a pokusila se jí vysmeknout. Emily mě však nepustila a usmívala se. ,,O co jí sakra jde?" přemýšlela jsem a nenávistně si ji prohlížela. Netrvalo to však dlouho a už stál u nás.
,,Díky Em." řekl a usmál se na ni.
,,Není zač Zacku." zašvitořila a oplatila mu usměv.
,,Angelo." oslovil mě a naznačil, že mám jít směrem k autu. Mlčky jsem se vydala k černému mercedesu. U auta jsem se zastavila a čekala, až Zack, teda pokud se tak opravdu jmenoval, příjde, protože se ještě zdržel s Emily. Jakmile přišel, vyštěkla jsem na něj:
,,Co po mně chceš?" Několik vteřin mlčel, jakoby se roznýšlel co mi má odpovědět, pak ale řekl.
,,Ty to víš." Zatvářila jsem se překvapěně.
,, Chci ti pomoct." dodal po chvíli. Jízlivě jsem se usmála.
,,Tak jako jsi pomohl Alici?" Tvář se mu stáhla bolestným úšklebkem a otočil se ke mně zády. V ten okamžik vystoupil z auta další muž, který vypadal jako Zackův klon. Byli dvojčata Ale tnhle mi z nějakého důvodu naháněl mnohem větší strach. Možná to bylo kvůli jeho očím. Byly černé jen na okraji, byla vidět zářivě modrá barva duhovky. Také měl delší vlasy, které mu zakrývaly většinu obličeje. Možná to nejsou dvojčata. Napadlo mě, když jsem si ho pořádně prohlédla. No nevypadal zrovna přátelsky.
,,Nějaký problém?" zeptal se a prohlížel si mě.
,,Nechte mě na pokoji." řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.Pobaveně se usmál. Arogantně natočil hlavu na stranu a chtěl něco říct, ale Zack ho zarazil.
,,Nech to na mně." Ten idiot vypadal, že se vážně dobře baví.
,,Já ti chtěl jen pomoc." řekl a zatvářil se na oko vážně.
Zack si ho nevšímal. Nejspíš byl na něho a jeho arogantní chování zvyklý.
,,Jsme tu právě kvůli tomu, nechceme, aby se ti stalo to co Alici." Zadíval se na mě Zack.
Jak to myslí? Zdvihla jsem obočí.
,,No tak to si nemusíte dělat starosti. Já totiž nejsem sebevrah a nemíním se zabít. Takže..." Přerušil mě Zackův společník, který mě hrubě chytl za ruku a zacloumal mnou. Zack se rychlostí blesku postavil mezi mě a toho psychopata. Zack ho zpražil hněvivým pohledem.
,,Vážně si myslíš, že Alice spáchala sebevraždu?" Byla jsem zmatená. Proč se mě na to ptá? Ano, chtěla jsem říct, ale zarazila jsem se... nebyla jsem si jistá. Všimli si, že uvažuju. Zack něco řekl, ale neslyšela jsem ho. Nechtěla jsem dál ty dva poslouchat. Chtěla jsem být od nich co nejdál.
,,Nechte mě na pokoji." vyprskla jsem znovu. Zack chtěl něco říct, ale jeho psychopatický klon ho předběhl.
,, Fajn." pronesl chladně ,,Stejně se mi nechtělo dělat ti chůvu. Takže Zacku jedem."
Zack se ještě jednou na mě zadíval a pak nasedl do auta. Za chvíli nastartoval motor a černý mercedes se rozjel pryč. Otočila jsem se ke škole. Parkoviště se už vylidnilo, jelikož už začala hodina. Otočila jsem se k budově zády a rozběhla se domů. Nemohla jsem jít do třídy v tomhle stavu. Už teď si všichni mysleli, že jsem naprostý magor a kdybych se rozbrečela nebo hystericky rozesmála uprostřed hodiny, nejspíš by zrovna volali na pohotovost.