Dvojče IV.

Další den ráno jsem byla nervózní. Přemýšlela jsem, jestli to chci skutečně udělat. Měla jsem z toho strach, ale Alici jsem to dlužila. Už jednou jsem se na ni vykašlala. Nachystala jsem se do školy a uvažovala, jestli nemám radši zůstat doma. Nakonec jsem to zavrhla. Ve škole se tím alespoň nebudu tolik zaobírat. Vzala jsem si tedy tašku a šla.
U dveří do třídy jsem se zarazila. Na lavici v poslední řadě seděla Emily. Čekala na mě. Nerozhodně jsem k ní zamířila.
,,Ahoj." pozdravila mě a usmála se. Neodpověděla jsem a mlčky si sedla na židli. Nevypadalo, že by jí to vadilo.
,,Angelo, dnes je u mě taková malá párty..." A co já s tím? Napadlo mě, ale mlčela jsem a upřeně ji pozorovala. Na okamžik znejistěla, když jsem neodpovídala. Pak ale pokračovala.
,,No a mě napadlo, jestli bys nechtěla přijít s tvým přítelem." Tak o tohle ji jde! Usmála jsem se a zeptala se: ,,O kom to mluvíš Em?"
,,No přece o Zackovi, ale může přijít i jeho bratr. Nevíš náhodou jestli je nebo není zadaný?"
Obrátila jsem oči v sloup.
,,Tak co myslíš, že příjdete?"
,,Co se týče těch dvou tak to nemám tušení, já určitě ne." odpověděla jsem a opět se usmála. Její obličej byl náhle jako z vosku. Celý se roztekl jako její sebevědomí. Vstala z lavice. Zadívala se na mě a mlčky odešla. Všimla jsem si, že nás Kyle celou dobu pozoroval. Zamrkala jsem na něho a usmála se. Usmála se .... dvakrát po sobě. A pak cítila jsem se jako už dlouhou dobu ne. Bylo to jako bych se probudila po strašně dlouhé době a to se do teď odehrálo byl jen sen. Cítila jsem se volná. Cítila jsem, že se můžu nadechnout a nic mě netíží. Nic co by mě táhlo na dno propasti, od kterého jsem se snažila poslední dva roky odrazit. Z přemýšlení mě vyrušil Kyle.
,,Angelo jsi v pořádku? Není ti něco?"
,,Je mi skvěle." odpověděla jsem a myslela to vážně. Nejistě se na mě zadíval.
,,Co je? To nemůžu mít dobrou náladu nebo co?"dopálil mě, když se na mě díval jak na zjevení.
,,Jak jsi to udělala?"vyštěkl a obličej měl zkřivený zlostí. Zatvářila jsem se nechápavě.
,,Co jsem měla udělat?" Přešlápl z místa na místo.
,,Tohle." řekl a podal mi zrcátko. Podívala jsem se do zrcátka a viděla jsem sebe.
No ovšem že jsem viděla sebe. Měla jsem o stupeň světlejší vlasy a červené tváře. Vypadala jsem jinak než dnes ráno. Jinak než poslední dva roky. Ale jak je to možné? Odpověď je nevím a ve skutečnosti jsem to ani nechtěla vědět. Před očima se mi promítly poslední dva roky. Byla jsem slabá. Hodně slabá. To proto že jsem se snažila vzpírat tomu, čemu ve skutečnosti jsem. Ale teď jsem to přijala. Přijala jsem to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla spojit se s Alicí. Tohle mě celou dobu tížilo. Proč čekat? Napadlo mě. Z náhlého popudu jsem všechny věci naházela do tašky. Kyle mě celou dobu starostlivě pozoroval.
Vyběhla jsem ze školy a utíkala k hlavní cestě vedoucí z Clia k malému lesíku. Zaběhu jsem si z kapsičky vytáhla Alicin medailonek a nasadila si ho. Po chvíli jsem musela zpomalit, protože mě začalo šíleně píchat v boku. Jak mile jsem ale spatřila nedaleko houček stromů, znovu jsem se rozběhla. Zastavila jsem se až na mýtince uprostřed lesíka a svalila jsem se na zem. Smála jsem se.
Možná jsem vážně blázen, ale co na tom? Zavřela jsem oči a přestala se smát.
,,Alice?" zavolala jsem. Byla tam okamžitě. Čekala na mě. Neotevřela jsem oči.
,,Alice..." zašeptala jsem.
,,Alex." ozvalo se mi v hlavě. Zarazila jsem se.
,,Alice jsi to ty?" zeptala jsem se i když jsem si byla jistá, že je to ona. Ten hlas bych poznala kdekoliv a kdykoliv.
,,Alex..." zopakovala.
,,Alice, mluv se mnou prosím."pocítila jsem neochotu.
,,Alex." řekla naposled a byla pryč. Pryč. Nepomohlo další volání. Odmítala se mnou mluvit. Alex? Co to nebo spíše kdo to je? Mám ho nebo snad ji najít? Jestli ano tak proč to neřekla? Nebo taky kde ho/ji mám najít? Co když je to její vrah? Napadlo mě. Ale proč by... co by?
Nevěděla jsem a nechápala nic. Vrátila jsem se domů. Stmívalo se. Osprchovala jsem se a šla do pokoje. Mamka byla v obyváku a něco četla. Lehla jsem si i když jsem nebyla unavená.
Alex.. znělo mi stále v uších. Ale co s tím? Co mám dělat? Jestli si s ním nebo s ní mám promluvit?
Může mi říct, co se stalo Alici? Musím ho nebo ji najít. Ale jak ho nebo ji najdu? Když ani nevím jestli je to žena nebo muž. V tu chvíli mi bylo jasné, že je to kluk muž. Byla jsem si jistá. Ale kde ho mám najít? Mezi našimy přáteli nebyl nikdo, kdo by se tak jmenoval a další její přátele jsem neznala... až na Zacka a Sue. On by mi snad mohl pomoct. Ale opět nevím, kde ho hledat a pak by byl blázen, kdyby mi chtěl stále pomoct, poté co jsem mu nepřímo řekla, že je odpovědný za Alicinu smrt. Uvědomila jsem si, kde najdu většinu odpovědí na mé otázky. V Alicině deníku. Vstala jsem a vyšla z pokoje. Přes zábradlí jsem se maličko nahnula, abych viděla, jsetli si mamka pořád čte. Jakmile jsem se ujistila, že je naprosto zabraná do děje knihy, stála jsem před dveřmi její ložnice. Potichu jsem vešla a rozhlédla se. Někde tady musí být krabice s Alicinými věcmi. Koukla jsem pod postel. Nic. Pak jsem se obrátila směrem k velké šatní skříni a otevřela ji. Na nejhořejší polici stála šedá krabice. Sáhla jsem pro ni a vrátila se do svého pokoje. Oddělala jsem zaprášené víko krabice a zadivala jsem se dovnitř. Uvnitř bylo spoustu věcí, které patřily Alici. Ze všeho nejdřív jsem sáhla po deníku, ale pak jsem se zarazila. Na dně kabice ležel řetízek s kamenným příveskem. Byl zářivě černý protkaný zářivě modrými tenkými žilkami. Někde jsem ho už viděla a nebo něco co mi ten kámen připomnělo. Ta zářivá černá... černá jako nejčernější tma jako temnota.. jako smrt a zároveň život. Ty modré žilky byly život. Byly jediné světlo uprostřed temnoty. Opět jsem se zadívala na deník a otevřela ho. Četla jsem od začátku až do konce. Ale nenašla jsem jedinou zmínku o Alexovi a ani o nikom jiném, než o mně.
,,Dívala se na mě. A oči měla plné nepochopení a možná nenávisti. Nikdy jsem jí nechtěla ničím ublížit. Jí ne. Ale říkal, že to příjde. Říkal to a měl pravdu. Do teď jsem se tím trápila, ale už nebudu. Vysává to ze mne sílu a já potřbuji být silná. Nyní víc než kdykoliv předtím. Slíbil, že mi pomůže. Věřím mu..." Tohle byl poslední zápis. Několik málo týdnů před její smrtí. Myslela si, že ji nenávidím.... Zavřela jsem deník dřív, než na něj dopadla první slza a pak další a další. Nemohla jsem přestat. Myslela si, že ji nenávidím, ale to nebyla pravda. Nebyla jen... jen jsem měla strach.
Opustila jsem ji. Zradila ji.Mé druhé já. Mé lepší já. To já bych měla být mrtvá a ne ona.Musím ho najít. Musím najít Alexe a zjistit co se stalo. Zjistit pravdu.