Temný Anděl

Uháněla po zabláceném chodníku temnou uličkou a bála se ohlédnout. O plechové střechy skladišť bubnovaly velké kapky deště a přehlušovaly hluk aut jedoucích po hlavní silnici nedaleko odsud a rychlý dusot velkých tlap. Ale věděla, že je za ní a dohání ji.
Zrychlila.
Kapuce tmavých šatů s rudými pruhy jí už dávno spadla s hlavy na ramena, takže jí studený déšť máčel dlouhé blond vlasy. Oblečení se jí lepilo na tělo a v kozačkách plných vody si připadala jako v jezeře. Bylo to ale nic oproti bolesti v hrudníku, jak se jí plíce nadouvaly, aby do sebe nasály dostatek vzduchu. Už nemohla. Cítila, jak jí opouštějí síly, nohy ztěžkly a srdce se rozbušilo strachem, že ji dohoní. Nestačil k tomu, aby ji popohnal kupředu. Zastavila se, opřela se o kolena a přerývavě dýchala. Slyšela, jak se blíží.
Za krkem ucítila náhle teplý dech a pevné objetí kolem pasu. Polekaně vykřikla, ale to už byla ve vzduchu. Chtěla se objetí zbavit, ale uvědomila si, že jí nedrží černé tlapy, ale štíhlé ruce s pevnými svaly. Pohlédla pod sebe. Ulice se jí vzdalovala, stejně jako její pronásledovatel. Pozorně si ho prohlédla a zalapala po dechu.
Zvíře s černou srstí, velkými tlapami a vlčí hlavou se žlutavými zuby, které do tmy matně zářily, zuřivě zavylo. Změnilo se v tmavou mlhu a zmizelo.
Vzlétla vysoko nad plechová skladiště. Z té výšky se jí zvedal žaludek, tak zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků nočního města. Hluk aut se po chvíli ztratil a bylo slyšet jen máchání opeřených křídel. Byla tak vyděšená, že jí to divné nepřipadalo.
Po chvíli ucítila pod nohama pevnou zem, sevření povolilo a ona se odvážila otevřít oči. Stála na kraji střechy vysokého mrakodrapu tyčícího se vysoko nad městem. Vydechla údivem, jak město v noci vypadá. Pak si ale uvědomila, co se stalo a prudce se otočila. Hleděla do očí vysokému klukovi, kterému mohlo být také kolem patnácti nebo šestnácti let. V jeho tmavě hnědých očích se utápěla, ale kontrast s jeho světlou pletí ji zase probral. Krátké bílé vlasy mu v pocuchaných bodcích trčely z hlavy do všech stran a představovaly líbivou nedbalou eleganci.
„Cos tam dělala?“ vyštěkl na ni a zkoumavě ji probodl pohledem.
Vzpamatovala se, ale než stačila odpovědět, znovu vyhrkl: „A proč tě honil ten démon? Lidé ho nevidí… kdo jsi?“ Odfrkl si a odstoupil. Založil ruce do kapes a ona si ho mohla lépe prohlédnout. Měl na sobě bílé tričko, světlé kalhoty a černé boty. Nejvíce ji ale zaujalo čtyřmetrové rozpětí bíle opeřených křídel.
„Anděl…,“ vydechla s úsměvem.
Kluk složil křídla a přitiskl je k tělu, aby se chránil před studeným větrem a deštěm. Ušklíbl se a poznamenal: „Máš postřeh.“
Zaznamenala v jeho hlase silnou dávku ironie a zamračila se. Založila ruce na prsou a probodla ho zelenkavýma očima. „Proč jsi mě zachránil?“
Jen napůl roztáhl křídla a zase je vrátil na místo. „Hádej. Co asi dělají Andělé…?“
„Zachraňují lidi z nebezpečí,“ zamumlala si pro sebe.
„Omyl! Musí zachraňovat lidi z nebezpečí,“ odsekl kluk a otočil se k ní zády. „Kdyby záleželo na mně, nechal bych tě tam. Problémy, které si způsobíš sama, by sis taky sama měla vyřešit.“
„Kdyby záleželo na mně, nešla bych tam,“ okřikla ho. „Mám své rozkazy a ty musím plnit. Nedaleko odsud se objevila skupina démonů. Měla jsem je zneškodnit.“
Anděl si sedl na kamenné hrazení kolem ploché střechy mrakodrapu a zadíval se přes rameno dolů. „Takže paldriana…“ zamumlal s pohrdavým úsměvem. „Lovkyně démonů, že?“
Přikývla.
„Tak to bys měla odejít. Jestli se necháš chytit každým démonem, dnešek by pro tebe mohl být smolný.“
„Jak to myslíš?“
Mlčky vzhlédl k noční obloze a zadíval se na tmavé, přibližující se stíny. Sledoval je celou dobu – když dopadly na střechu kousek od něj, složily křídla a podívaly se na něj.
„Zdravím, Jacei,“ pozdravil jeden ze tří kluků s černými křídly a oblečením ve stejné barvě. Anděl jen kývl hlavou a očima zatěkal k dívce.
„Měla bys jít,“ upozornil.
„Kdo to je?“ zaskřehotal černý Anděl menšího vzrůstu a usmál se.
„Paldriana,“ prozradil Jace. Přátelský výraz kluků se najednou vytratil a v jejich očích se objevilo cosi zlověstného.
„Co tady dělá?“ zavrčel vysoký kluk s rozčepýřenými vlasy.
„Potřebovala pomoc, Hogu…“
Kluk chápavě přikývl, ale dívku sledovat nepřestal. „A co se stalo, že najednou byla oběť ona a ne démon?“ zeptal se posměšně a nenávistně zároveň.
Dívka se uraženě otočila a vydala se pryč. Už si jí nevšímali.
„Co se děje?“ zajímal se Hog, když si všiml, jak je Jace skleslý. Přisedl si k němu a pocuchal mu vlasy, aby ho trochu rozesmál. „Stalo se něco?“
Jace se odtáhl. „Jo, už mě to všechno štve. Nechci zachraňovat každého blba, který omylem skočí před jedoucí auto nebo jde uličkou, kde se může každou chvíli objevit nějaký vrah. Mám čím dál víc práce… Bílých Andělů ubývá – dosáhli nutného počtu zachráněných obětí a odešli si tam nahoru.“ Zvedl oči k nebi.
„A ty tam půjdeš kdy?“
Jace se pobaveně zasmál. „Rada vidí mou nechuť k tomuhle, takže mě tam asi nebude chtít pustit, ale… já tam ani nechci. Chci zůstat s vámi. Dělat si, co chci, ne to, co mi nařídí nějaká síla.“
Hog se zamyšleně postavil a začal přecházet po střeše. Během chůze povídal: „No, jestli chceš opravdu mít jistotu, že zůstaneš s námi a… nebudeš muset plnit ty nemožné rozkazy vyšší síly, tak… se můžeš přidat k nám.“ Všiml si Jaceova nechápavého výrazu a vysvětlil: „Můžeš už nebýt bílým Andělem, ale stát se temným… co na to říkáš?“
Jace se zatvářil pochybovačně. „Vážně to jde? Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Myslel jsem, že ti to tak vyhovuje – zachraňovat lidi a přitom si občas někam vyletět na zábavu.“
„Ne, to mi fakt nevyhovuje,“ zabručel Jace. „Takže… co mám udělat?“
„Nezachraňovat,“ řekl Hog jenom.
Jace se trpce zasmál. „To nejde. Musím to dělat. Ty ten pocit neznáš, ale je to… jako by mě chytly nějaké řetězy a táhly mě k osobě, co potřebuje pomoc. Nejde tomu odolávat – zkoušel jsem to. Myslel jsem na něco jiného, držel se něčeho pevného… nic nepomáhalo,“ zakňoural sklesle, ale oči měl plné touhy po jiném údělu.
„Něco vymyslíme,“ zamumlal Hog zamyšleně a přešel k hromadě haraburdí. Vytáhl z něj silný provaz a rozhlédl se po střeše.
„Co chceš dělat?“ zajímal se Jace a přejel mu mráz po zádech. Nevěděl, jestli to je zimou ze studeného deště nebo strachem. Zbylí dva kamarádi mu naznačili, aby šel k nim. Vzali si provaz a začali mu jím svazovat ruce za zády tak, aby objímal křídla a ta se mu nemohla rozevřít. „Myslíš si, že to pomůže?“ zeptal se Jace skepticky. Kluci ho přivázali k úzkému komínu kousek od okraje střechy a ještě dlouho kontrolovali uzly.
Všichni tři černí Andělé si stoupli na hrazení a podívali se dolů.
„Za chvíli jsme zpátky. Teď to nebude nic příjemného, ale jestli už nechceš být nucen k zachraňování ostatních, musíš to vydržet… Doufám, že ty provazy vydrží… Máš jen jednu šanci se přeměnit. Jestli se to nepovede, máš smůlu.“
Roztáhli čtyřmetrová černá křídla a seskákali ze střechy. Plachtili k ulicím a k osamělým lidem, kteří jimi procházeli.
Najednou Jaceovi projel hlavou ostrý výkřik. Hned ho následovaly prosby a nářek. Nesnášel to. Vyděšené výkřiky obětí, když zjistí, že jim někdo usiluje o život.
Jeden hlas umlkl, ale okamžitě ho nahradily další dva. Aniž by chtěl, začal se kroutit z provazů. Mysl se tomu vzpouzela, ale tělu nedokázal poručit. Křídla sebou začala cukat a chtěla se roztáhnout a celé tělo se mu napínalo, jak se snažil přetrhnout provazy. Ve spáncích mu tepala krev a cítil bolest, jak počet obětí rostl.
Pohled mu sklouzl k pravému křídlu – dolní okraje per byly černější a černější, jak nezachráněných obětí přibývalo. To samé se dělo s levým.
Vykřikl, protože bolest v hlavě se stala nesnesitelnou.
Vtom se provazy začaly samy od sebe rozvazovat. Jaceova křídla se prudce roztáhla, jakmile měla možnost. Jace se rychle otočil.
„Zbláznila ses?“ zařval na paldrianu, která svírala rozuzlovaný provaz. „Co si o sobě myslíš? Bylo to moje rozhodnutí. Víš, cos udělala?!“
„Ale… vždyť tě to bolelo,“ vydechla. „Křičels. A… nesmí se z tebe stát temný Anděl. Stal by ses mým nepřítelem a já… s tebou v budoucnu bojovat nechci. Já… asi bych to nedokázala.“
Jace se vzpouzel silnému táhnutí k okraji střechy, ale marně. Stačil jen na dívku zakřičet: „Jestli teď někoho zachráním, zůstanu napůl temným a napůl bílým Andělem. Budu vyvrhel! Musel bych zachraňovat lidi a přitom bych neměl možnost se tam nahoru dostat!“
„Nechci tě mít za nepřítele…,“ vzlykla paldriana.
„Za to, cos teď udělala, mě za něj mít budeš,“ zavrčel Jace, ale to už přepadával přes střechu. Křídla máchla ve vzduchu a nesla ho k blízké křižovatce. Už z dálky viděl tmavé postavy u krabičky semaforu. Temní Andělé se s chichotem prohrabávali v drátech, až na obou semaforech naskočila zelená a několik aut se řítilo vstříc neodvratné zkáze.
Jace zase ucítil podivný pocit, když se mu v těle probouzely schopnosti takovýmto nehodám zabránit. Než ale stačil cokoliv udělat, Andělé jej popadli za ruce a odtáhli ho pryč. Jejich stisk byl pevný a neměl sílu se jim vykroutit. Viděl, jak se osobní auto srolovalo pod náklaďák, a zahlédl vyděšený pohled mladého řidiče. Zavřel oči a jen slyšel, jak do náklaďáku vrazilo dalších pět aut.
V hlavě se mu ozval poslední výkřik a pak nastalo ticho – v jeho myšlenkách, mezi Anděly a jako by ztichlo i město. Měl pocit, jako by se na něj dívala všechna okna, všechny oči, které v okolí byly, a v tu chvíli byl rád za to, že je lidé nevidí.
Pevné sevření najednou povolilo a černí Andělé si ho spokojeně prohlíželi. Se zatajeným dechem se na sebe také podíval. Na obličeji se mu objevil vítězný úsměv. Nechal vybuchnout své emoce, divoce zavýskal a zvedl zaťatou pěst nad hlavu. Všichni se urychleně přemístili do tiché uličky, protože zvuk blížících se sanitek a policie jim drásal ušní bubínky.
„Jsi jeden velký úsměv, Jacei,“ poznamenal Hog, „a taky jsi jedním z nás.“
„Konečně…,“ zašeptal Jace. Nechal ostatní, aby ho objali a poplácali po zádech.
„Jak ses vůbec dostal z těch pout?“ zeptal se malý Anděl. „Uvázal jsem ten nejpevnější uzel, jaký umím.“
Jace se zamračil. I když se díky paldrianě stal málem vyvrhelem, jeho mysl se s novým údělem ještě nadobro neztotožnila. Svým způsobem ji chápal. Asi tomu nemohla jen tak přihlížet, stejně jako to předtím nemohl dělat ani on.
„Udělala to ta holka, že jo?“ vyprskl dlouhán, který doteď ještě nepromluvil. „Samozřejmě,“ vydechl, když si všiml, jak Jace sklopil oči a vyhýbá se jeho pohledu.
Hog se rozohnil: „Sakra, kvůli ní jsi málem zůstal napůl bílým a napůl –“
„Já vím, ale nestalo se tak, tak to neřešme,“ odsekl Jace.
„Bude ještě hodně dlouho trvat, než se srovnáš. Vždyť ty ji teď bráníš! Na, obleč si to.“ Hog mu hodil do náruče černé oblečení. „V tom bílým jsi moc vidět. My mezitím ukážeme té potvoře, že udělala největší blbost svého života. Zaplatí za to. Proti nám prostě nemá šanci.“
„Ne!“ zaškemral Jace, ale to už byli všichni ve vzduchu a mířili k mrakodrapu. Troch jej hryzlo svědomí a rychle se začal převlékat.

Paldriana se dlouho dívala k místu, kam se Jace rozletěl, a doufala, že přeměnu nedokončil. Líbil se jí – stále cítila jeho ruce kolem svého pasu. A i když byl pěkně jízlivý a chvílemi i protivný, pochybovala, že by ho dokázala po přeměně zničit. Seděla na okraji střechy a vyhlížela jeho bílá křídla. Najednou její bystré oči zaregistrovaly blížící se temné stíny. Jeden, dva, tři… Dál na nic nečekala a rozeběhla se ke schodům vedoucím do jednotlivých pater mrakodrapu. Sjela výtahem až do přízemí a zastavila se u vchodových dveří. Tušila, že na ni budou venku čekat, ale jestli nevyjde, vletí dovnitř a stejně si ji najdou. Nadechla se a bleskově vyběhla ven. Aniž by se rozhlédla, utíkala rovnou k hlavnímu sídlu paldrianů. Ze všech sil uháněla po zabláceném chodníku temnou uličkou. Bála se ohlédnout. O plechové střechy skladišť stále bubnovaly velké kapky deště a přehlušovaly křik naštvaných Andělů a máchání jejich křídel. Přesto věděla, že jsou za ní a dohánějí ji.
Zrychlila.
Tmavé šaty se jí lepily na tělo a v kozačkách, které se jí znovu naplnily vodou, si připadala jako v jezeře. Bylo to ale nic oproti bolesti v hrudníku, jak se jí plíce nadouvaly, aby do sebe nasály dostatek vzduchu. Už nemohla. Cítila, jak jí opouštějí síly, nohy ztěžkly a srdce se rozbušilo strachem, že jim neuteče. Nestačil ale k tomu, aby ji popohnal kupředu. Zastavila se, opřela se o kolena a přerývavě dýchala. Slyšela, jak se blíží.
V tom její jemný sluch zachytil další zvuky. Její mysl se tomu vzpírala, ale přesto věděla, co slyší - dusot tlap a vytí.
Pochopila… a vytřeštila oči. Tu uličku znala. Démon tu na ni jistě čekal a Andělé mu teď pomáhají ji dostat. Znovu se rozeběhla. Přímo v cestě viděla další skladiště, ale naštěstí se dalo obejít z obou stran. Přidala. Strach se zvětšil s větším nebezpečím a s rostoucí jistotou, že to nepřežije.
Na velké skladiště před ní dopadla nějaká postava.
Jace!
Poznala ho podle jeho stříbřitě bílých vlasů. Bodce už mu z hlavy netrčely, protože byly sílícím deštěm zplihlé. Černé tričko měl přilepené k hrudníku a daly se rozpoznat jeho vypracované svaly.
Podívala se na něj pohledem plným opovržení, že se nedokázal smířit se svým osudem a změnil ho k horšímu. Plný lítosti, že se nedokázal ubránit pokušení bezstarostného života. Plný smutku, že se už pravděpodobně nikdy více jako přátelé nesetkají.
Jace seskočil se skladiště ladně jako kočka a jediným máchnutím křídel přistál na zemi. Pomalu se jí vydal naproti. Ulička byla široká akorát osm metrů, takže když křídla roztáhl, spolehlivě jí zatarasil cestu. Vyděšeně se zastavila.
„Jacei, to přece neuděláš, to nemůžeš“ žadonila, „něco dobrého v tobě zůstat muselo! Nech mě jít!“ Ohlédla se a zalapala po dechu – viděla blížícího se vlčího démona a tři temné Anděly ve vzduchu nad ním.
„Jacei,“ špitla a prosebně se na něj podívala. V jeho očích však již pro sebe nenašla žádnou naději. Viděla jen chlad, lhostejnost a pocit kruté moci. Viděla hlubokou propast, na jejíž dno začala právě padat.
Jace si ji pobaveně prohlédl a vychutnával si začátek období, které pro něj znamenalo svobodu… Užíval si první chvíle, kdy je temným Andělem…