Pouto

Kráčí dlouhou, temnou chodbou a jedině palčivá touha po pomstě jej žene kupředu. Má sevřené pěsti a klouby po celém těle mu vržou námahou. Probojovat se nebylo jednoduché.
„Už brzo…,“ zašeptá.

Stojí spolu pod rozkvetlým stromem, drží se za ruce a sledují krajinu nacházející se za zdí. Uvědomuje si, že tahle romantická, láskou oslazená chvíle je pomíjivá jako každá jiná, ale přeje si aby mohl zastavit čas a prožívat ji navěky.
Něžně bere její hlavu do rukou. Ona se sladce usmívá a dívá se mu do očí.
„Jsem rád, že mi tě Stvořitel přivedl do života.“
Ví co cítí, ale najednou je těžké najít ta správná slova. „Přišla jsi a přinesla světlo do mého života…s tebou…s tebou se cítím konečně úplný, s tebou se cítím šťastný…bez tebe nechci žít…“
Nadechuje se a potápí se do jejích tyrkysových očí. „Nedokázal bych bez tebe žít. Miluji tě.“

Trpký smích se odráží od stěn chodby a v dotěrných vlnách se vrací zpátky. „Naivní blbče…,“ říká s bolestným výrazem v obličeji.
Konečně se blíží cíl, doráží ke dveřím a ani na moment se nezastavuje. V jeho mysli není sebemenší náznak pochybností, je čistá, zaměstnaná jedinou věcí, jednoznačným záměrem.
Rozráží dveře na první pokus a napůl vběhne, napůl vpadne do místnosti. Muž stojící u počítače se otáčí s tázavým výrazem v obličeji, který vzápětí nahrazuje panika, s kterou se vrhá ke stolu, na němž leží pistole, ale není dost rychlý. Je odmrštěn ke zdi a pistole odlétá do kouta. Ruce s ocelovým stiskem mu svírají hrdlo.
„Proč jsi to udělal?“ ptá se.
„Ne…mů…žu…,“ Sevření povoluje. Ztěžka polyká.
„Mluv!“ obořuje se na něj.
Chvíli si mlčky hledí do očí a pak odpovídá: „Byla poškozená. Muselo dojít k chybě při konfiguraci jejího softwaru.“
„Přiveď ji zpátky.“
„Není možné. Nechal jsem ji sešrotovat a smazal jsem záznam její osobnosti. Už je pozdě, Adame.“
„Cože!?“ Zničující vlna bolesti a vzteku se řítí Adamovou myslí. „Ty jsi ji zabil?!“
„Jsi poškozený stejně jako ona, cítíš primární city. Zatím nevíme kde se tato chyba zrodila, ale můžeme se ji zbavit. U Evy to bohužel nebylo možné. Stačí, když tě připojím a nastavím správnou konfiguraci. Na všechno zapomeneš…“
„Nechci zapomenout…ani ztratit své city…“ říká se zdrceným výrazem v obličeji a přesouvá jednu ruku na bradu a druhou na zátylek.V očích zaplane nenávist a ústa se zkroutí do krutého úšklebku: „Pak bych si nemohl vychutnat tuhle chvíli.“ A dřív než stačí cokoliv namítnout robotické ruce trhají jeho hlavou do smrtícího úhlu.
Pouští bezvládné tělo. Pomsta dokonána. Stvořitel je mrtev. Ale nepociťuje žádnou úlevu ani uspokojení, cítí jen nesmírnou prázdnotu a bolestivou samotu. Přestupuje k počítači a projíždí databází, ale nenachází to. Spouští vyhledávač a zadává: EVA – 01. Nenalezeno… Je opravdu mrtvá.
Jaký smysl má pomsta, když vám pak je mnohem hůř? Jaký má smysl vůbec život, když jste ztratili to, pro co jste žili?
Zadává: ADAM – 01. Smazává nalezený soubor. Teď je mrtvý i on…skoro…
První robot-člověk odchází do kouta, kde si myslí, že dopadla zbraň. Zvedá ji a přikládá k hlavě.
Naposledy vzpomíná…na ni…na barvu jejích očí…na krásu jejího úsměvu… Plakal by, kdyby k tomu byl uzpůsoben…
Naposledy vydechuje: „Evo…“