Tajemství lesa: část 1

Dali ji jméno Arita. Malá osmiletá hočička, která žije se svými rodiči v dřevěném srubu uprostřed lesa.
Rodina Strudlleyova byla ještě před čtyřmi měsíci malá farmářská rodina. Dokud se neobjevila banda vojenských dezertérů, kteří utíkali z města Iphria, které
bylo vzdáleno necelých pět kilometrů.
Strudlleyovi byly tu dobu na náštěvě svých sousedů, když jim vyrabovali farmu, ukradli koně a zabili všechna hospodářská zvířata. Aby toho nebylo málo, tak
zapálili jejich domov.
Její rodiče byly na dně. Nezbylo nic, než jen dluhy z půjčky na stavbu domu.
Štěstí se jim obrátilo čelem, když jejich dluh zaplatili sousedé pod podmínkou, že si dluh odpracují na jejich farmách. Byla to určitě pro ně skvělá nabídka
a bez váhání přijali.
Ethia, její matka pracovala dva kilometry od srubu směrem na sever. Chodila tam po jediné příjezdové cesty ze srubu, který jim zapůjčil jeden z farmářů na
pobyt.
Byla štěstím bez sebe, když jim lidé v okolí pomáhají. Teď z nadšením pracuje ve větší farmě s třiceti dělníky. Thero jako živitel rodiny pracoval pro stejného
člověka, jako jeho žena. Ale s dalšími muži pracovali na nové ohradě pro koně velkostatkáře. Vracel se o hodinu dříve, než jeho žena. Aritu brali sebou a
hlídali ji na střídačku.
Teď Therova žena v půli podzimu nedošla do srubu. Thero si myslel, že asi dělá déle.
Čas plynul od hodiny k hodině. Nastala noc. Nezbývalo mu, než uvařit něco k jídlu pro svoji dcerku.
,,Kde je maminka?'' Otec ji pohladil po vláskách a nuceným úsměvem, se kterým chtěl uklidnit svoji malou holčičku ,,Neboj se, určitě přijde. To už ale budeš
dávno spát''. Přiložil pár polen do krbu. Uložil svého potomka ke spánku.
Do postele ji dal malou dřevěnou panenku, kterou ji vyrobil těsně před jejím prvním rokem. Pohladil ji po tváři s úsměvem a pak políbil na čelo ,,Spi sladce''.
Chvilku u dcery poseděl. Počkal jak usnula. Chvilku počkal a ujistil se, že spí. Potom se chopil židle, kterou postavil k oknu, ze kterého bylo vidět na
příjezdovou cestu.
Ví, že néní něco v pořádku. Cítil to ve svém nitru.
Slyšel od ostatních farmářů o ztrátách chovných zvířat. Dříve jen, když byly přes noc venku v ohradě. Po ztrátě několika ovcí je začali zamykat do stodol
nebo do kůlen. Každý si myslel, že za ztrátami můžou vlci. Tato doměnka je vyvedla hned další den v omyl, když jeden z farmářů šel vypustit ovce ze stodoly
a zjistil, že mu jedna chybí. Přitom měl stodolu zamčenou masivním zámkem, který byl neporušen.
Thero byl přesvědčen, že v okolí řádí nějaká lapka. Ale když viděl stodolu, ve které byly ovce zamčeny.... hned od verze s lapkou upustil. Protože nebylo
nikde žádné stopy a už vůbec žádné okno, kterým by se tam dostal!
To se stalo před třemi týdny. Každou noc zmizne jedno chovné zvíře. Vždy jen jedno. Farmáři i se svými pomocníky seskupily hlídky.
Výsledek byl ale žádný. Ovce, krávy, kozy a další zvířata mizela dále.
Dalšímu z farmářů se ztratili jeho lovečtí psy. Neslyšel, že by zaštěkali tu noc, kdy zmizeli. Přitom měly boudy pomalu pod oknem, kde spával!
Nejhorší to ale začalo před necelými dvěma týdny, kdy začali mizet lidé.
Prozatím jich bylo ze pět. Farmáři neváhali a požádali o pomoc správce města, který jim vyhověl a nechal pročesat okolí svými vojáky i stopaři.
Nikde nic nenašli. Žádnou stopu, žádné těla, žádné zbytky.
Všechno se dělo kolem srubu. Thero si nechce připustit, že se jeho milované ženě něco stalo.
Pořád si sám pro sebe opakoval větu: Určitě zůstala na farmě!
Měl velice chytrou ženu. Určitě ji napadlo, že bude lepší přečkat noc na farmě, která je hlídaná.
Thero dříve sloužil u domobrany města. Umí zacházet s mečem. Sekera a meč byly opřené o zeď pod oknem.
Po celou noc nespal a trpělivě vyhlížel. Jeho oči kmitali zleva doprava, hledající nějaký pohyb v okolí.
To už vedle něj stála Arita, která před chvilkou vstala. ,,Maminka nepřišla?''
Thero přikývl ,, Zůstala asi na farmě. Za chvilku tu snad bude''.
Jenže po rozednění uběhly dvě hodiny a nepřicházela. Thero se rozhodl. Vydá se na farmu a Aritu vzal sebou.
Jednoruční meč držel v ruce a druhou rukou držel malou Aritinu ručičku.
Ve dveří si klekl na koleno a vážnýma očima se zahleděl do očí své malé dcery ,,Aritko. Buď po celou cestu tichá a hodná holčička ano?´´
Arita přikývla a přitiskla si k hrudi silněji svoji panenku.
Vyrazili tedy. Arita mlčela, jak slíbila. Thero se cestou několikrát zastavoval a poslouchal okolí.
Nic, než jen šumění stromů a pohybu padnutých listů z tohoto smíšeného lesa nic nebylo.
Bylo všude mrtvo.
Při sedmé zastávce Thero k sobě Aritu přitiskl. Objala svého otce kolem pasu, zatímco Thero se soustředil svým zrakem do dálky.
Potom položil ruku na hlavu dcerky.
,,Zůstaň tady, dokud nepřijdu´´ Řekl potichu a udělal dva velmi opatrné kroky vpřed.
,,Já tam nic nevidím!´´ Vyhrkla ze sebe Arita.
Otec se k ní otočil a usmál se ,,Miláčku, zůstaň tady. Jdu se někam podívat. Nikam hlavně nechoď ano?´´
Arita přikývla a mlčky sledovala mizející postavu svého otce.
Chvilku stála na cestě, než začala cítit zimu po celém svém těle. Sedla si u jednoho stromu a přikryla se dekou.
Na deku si položila svoji panenku a dívala se na ni.
Přemýšlela, co se může dít. Zima ji začala unavovat. pomalu zavírala svá hnědá očka.
Čekala pomalu třičtvrtě hodiny. Porušila to, co slíbila svému otci. Že zůstane na místě. Jenže Aritě to nedalo a vydala se směrem, kam šel její otec.
Ušla pomalu tři sta metrů, než narazila na silné křovisko, které musela obejít.
Za křoví ji čekala snad nejhorší noční můra, jakou si mohla představit.
Uviděla na podzimním listí tělo jejího otce. Měl rozpárané břicho. Ale větší strach měla z věci, která se tyčila nad ním.
Thero ještě ten okamžik žil, když si všiml Arity. Místo toho aby vydal nějakou hlásku.... natáhnul ruku směrem k Aritě. Ukazoval jejím směrem.
Ta nestvůra pomalu otáčela hlavou jejím směrem.
Její černé oči byly stejně tak tmavé, jako její kůže. Ve své vztyčeném postoji měla téměř dva metry. Vypadala velmi ochable.
Bílé tesáky byly vidět, při každém její otevření tlamy. Pařáty byly zakončené pěti centimetrovými drápy, které byly od krve.
Arita měla snahu dělat krok vzad, ale něco ji nutilo zůstat na místě. Nevěděla proč. Chtěla dokonce křičet jak o život, ale nemohla.
Nějaká síla ji to prostě nedovolovala. Bestie dala pomalým pohybem směrem k ní po všech čtyřech.
Byl to odporný pohled, jak se ta věc blížila k ní. Končetiny se pohybovali nepřirozeným způsobem, jako by nestvůra neměla klouby.
Nevydávala žádné zvuky. Černé oči se dívali do Aritiných. Už byla na dosach jednoho metru, když se náhle Arita pohla dozadu.
Jenže při jejím neštěstí uklouzla o spadlou větev, které si předtím nevšimla a upadla na zem. Přitom si dala velikou ránu o kmen stromu.
Poslední co viděla byla jen rozmazaná silueta bestie, která stála nad ní....