Dračí mág, díl jedenáctý: Srážka s realitou

Ulovil jelena a krávu a svou kořist táhl zpět na zříceninu. Dotáhl to k jednomu z rohů nádvoří a začal s jídlem. Nejdříve v jeho žaludku skončil jelen. Poté krávě utrhl zadní nohu a dal ji stranou. Zbytek krávy poté následoval jelena. Když Toma Anna považovala za dostatečně sytého, odhodlala se a přišla k němu.
„Jak bylo na lovu?“
„Skvěle. Myslel jsem i na tebe,“ odpověděl a pohybem hlavy ukázal na nohu krávy. Dívka to pochopila. Z kýty připravila velkou pečínku, z níž část snědla, a zbytek poté zlikvidoval Tom.

„Umíš chrlit oheň? Došly mi sirky,“ předstírala. Tom jí odpověděl vyšlehnutím ohně. Plameny na okamžik zaplnily celé nádvoří a odstranily mech z kamenů. Na to jim stačilo jen pár sekund. Tom se snažil, aby nezapálil les, pouze malý uschlý stromek, na kterém se viklalo několik jablek. Stromek po výšlehu hořel jako velká pochodeň.
„Proboha,“ vykřikla vyděšeně Anna.
„Chtělas přeci oheň,“ řekl klidně Tom.
„Ano, chtěla… …ale, ale tohle je něco fantastického!“
„Věř mi, na to si časem zvykneš.“
„Ty tím nejsi nadšený?“
„Je to sice skvělá věc se spoustou využití, ale má to dost podstatné mouchy. Například mě přitom bolí tlama, ale to se dá překonat mnohem snáz než ta vytrvalá pachuť spáleniny po každém použití ohně. Chápu, proč draci používají oheň až jako poslední možnost.“
„Aha.“
„Duchaplná odpověď.“
„Co je s tebou? Prvně jsi takový nebyl.“
„Promiň, prostě nemám náladu.“
„Povídej. Když se z toho vymluvíš, určitě se ti uleví.“
„Ne. A vůbec, chci spát,“ ukončil Tom a ulehl na své místo. Anna už předtím zjistila, že Tom je mnohem mluvnější s plným žaludkem, takže byla odhodlaná jej nacpat masem a pak vhodnou otázkou přijít na to, co ho tak trápí. Zatím ale nevěděla, jak sežene tolik masa, aniž by si toho Tom všiml.
Tom jí přemýšlení ulehčil. Ráno hned po probuzení opustil její tábořiště. Letěl směrem ke svému bývalému domovu ve městě. Chtěl se podívat, co se mezitím událo. Cestou nepřemýšlel, co v cíli své cesty najde, přemítal spíše o tom, co bude dělat dále. Přeci jen, pokud se chtěl zbavit kletby z Ajkelova domu, musel se vrátit zpátky na Akelii. A aby se tam mohl vrátit, musel přežít ještě dlouho zde. Doufal, že se nestřetne se stíhačkami, opravdu si jich „užil“ dostatečně. Přemýšlel, jak dál. Pomáhat Anně s opravou hradu ještě nechtěl. Přeci jen, výsledky takové činnosti jsou dost nápadné a on rozhodně nechtěl být nápadný. Věděl, že aby přežil, musí být nenápadný. Nepřál si, aby po něm vojáci stříleli všude, kde se objeví. V těchto úvahách se dostal nad město. Hluk, tak typický pro městskou dopravu, jej vytrhl ze snění.
Překvapilo jej, že okolo jeho domu bylo několik ulic zcela prázdných. Při bližším pohledu si všiml, že prázdná oblast je ohraničená páskami, ale vojáků si všiml až poté, co přistál. Všiml si, že jeho domov je zcela zničen. Čenichem prohrabával trosky. Ze svých věcí našel jenom svou oblíbenou knihu. Sebral ji do tlamy a vydal se na cestu zpět. V ranní mlze vypadalo město lépe, než byl zvyklý. Ztichlými ulicemi okrajových částí města se jednou za chvíli se zvoněním prohnala tramvaj, tu a tam projelo pár aut. Občas prošlo pár lidí. Někteří se spolu bavili o různých věcech, vážných i nevážných, jiní zarytě mlčeli. Díky skvělému dračímu sluchu Tom slyšel tlukot jejich srdcí. Někdy uspěchaný, jindy volnější. Změnil směr letu, nyní kroužil nad městem. Poměrně tichá a poklidná nálada oblohy nad klidným ranním městem se mu velmi líbila.
Vyrušil jej až vrtulník, který letěl přímo proti němu. Jak se blížil, vrtulník zpomaloval, až úplně zastavil. Tom se ujistil, že uvnitř stroje nikdo nemá zbraně a za letu zastavil před vrtulníkem. Pilot na něj civěl jako na zjevení. To ještě neviděl draka? problesklo Tomovi hlavou. Pokusil se spojit s pilotovou myslí, tak jako to kdysi udělal Gabriel, aby jej naučil žít v dračí podobě a o něco později Aefali, aby jej naučil ovládat přeměnu. Přeměnu v draka a naopak. Četl o tom několikrát, ale až toho osudného dne jej napadlo, že by to mohlo být možné.
„Co chceš,“ uslyšel ve své hlavě pilot vrtulníku.
„Kdo to mluví?“
„Já,“ ozvalo se mu v hlavě hluboce.
„Kdo?“
„Nejdříve odpověz na mou otázku. Co chceš?“
„Kdo jsi?“
„Není slušné odpovídat na otázku otázkou. Co chceš?“
„Mám problém, vracím se!“ zakřičel pilot vrtulníku do vysílačky a letěl pryč.
Tom ještě zůstal, ale po chvíli také odletěl. Přeci jen, letem do města dost riskoval střet s vojáky, což si rozhodně nepřál. S knihou v tlamě spěchal na zříceninu hradu, za Annou. Přitom jej napadlo, že by se měl trochu protáhnout, takže místo myšlenek se pokoušel letět co nejrychleji a nejníže. Nemohl myslet na nic jiného, protože let sotva metr nad korunami stromů vyžadoval neustálé manévrování, pokud se Tom chtěl vyhnout pádu a ošklivým zraněním, nebo i smrti. Mělo to pro něj výhodu, protože zrovna o ničem přemýšlet nechtěl a navíc ho takový způsob letu bavil, byť byl poměrně únavný. Snažil se udržovat stálou výšku nad korunami stromů.
Po chvíli přistál na mýtině nedaleko zříceniny a na hrad došel pěšky. Knihu, kterou beztak znal nazpaměť, položil na zem a lehl si tak, aby na ni viděl. Poté hradem otřásl jeho řev. Jak očekával, Anna rychle přiběhla k němu.
„Copak ti je?“ zeptala se jej. Přitom si všimla knihy před ním. Zvedla ji a začala listovat.
„Mám ti předčítat?“
„Nemusíš, maličká. Znám ji nazpaměť. Přečti si ji ty.“
„Dobrá,“ špitla Anna. Napadlo ji, že knihu přinesl Tom, ale nechápala odkud a proč. Doufala, že na svou otázku najde odpověď v knize. Proto se posadila na jeden z ohořelých kamenů a začala číst. Tom se mezitím stočil do klubíčka a po chvilce usnul.