Dračí mág, díl dvanáctý: Život nebo smrt

Spal poměrně dlouho, asi tak deset hodin. Spal by i déle, ale probudil jej nějaký instinkt, o kterém nic nevěděl. Aniž by se hnul, rozhlížel se. Když nic nespatřil, zvedl hlavu a rozhlédl se znovu, tentokrát pořádně. Sice nic podezřelého neviděl, ale cítil lidi. Spoustu lidí. Znovu sklonil hlavu a čekal, co se bude dít. Po chvíli k němu přišla Anna.
„Dobré ráno, šupináči. Jak ses vyspal?“ začala zvesela. Pokynul jí, aby ztichla a lehla si. Nechápala to, ale uposlechla. Onen neznámý instinkt jej nezklamal. Po chvíli začali přicházet vojáci. Podle toho, že někteří měli ohnivzdorné kombinézy, pochopil, že nepřišli náhodou a už vůbec ne na čajový dýchánek. Jenže dnes na jeho hřbetě neseděl lučištník, takže na těžkooděnce musel opatrněji. Přeci jen, vzpomínky na poslední střet byly ještě velmi čerstvé. Rozhodně čerstvější, než si přál. Svou myslí se spojil s Annou.
„Máš nějakou zbraň?“
„Jak to mluvíš?“
„Spojil jsem se s tebou pomocí své mysli. Aby nás neslyšeli vojáci. Máš nějakou zbraň?“
„Aha. Jenom luk a dva šípy.“
„A umíš dobře mířit?“
„Proč?“
„Potřebuju, abys zabila vojáky v ohnivzdorných kombinézách. S tím zbytkem si už potom poradím.“
„Cože?“
„Všude okolo jsou vojáci. Přišli mě zabít. Vím to, protože to není poprvé.“
„Cos provedl?“
„Snad nic.“
„Nekecej. Jinak by po tobě nešli.“
„Nic jsem neprovedl. Teda, kromě toho, že chci prožít život lépe než jako objekt zkoumání nějakých potrhlých vědátorů.“
„Ach tak,“ vzdychla Anna. Tom poznal, že ze zabíjení v jejím případě asi nic nebude.
Skrčil se ještě víc a číhal na vojáky v ohnivzdorných kombinézách.
Přesně jak čekal, brzy jej našli. Stačilo párkrát máchnout, proti jeho drápům neměli lidé mnoho šancí. Skulinou ve zbytcích zdi vyšlehl oheň.
Tom se musel skrýt, neboť hořící a ječící vojáci stříleli všude kolem sebe. Počkal, až dovnitř přišli všichni vojáci a ohněm naplnil celé nádvoří hned několikrát. Nádvořím se kromě Tomova ohně linuly bolestivé výkřiky vojáků a střelba z jejich zbraní. Neměli tušení, kam střílí. Netušili nic. Pouze cítili, jak je zabíjí oheň.
Oheň byl všude, záchrana nebyla možná. Zakopávali o ohořelá těla svých kolegů, aby ve svých hořících uniformách uhořeli také. Někteří stihli hořící ošacení svléknout, ale nebylo jim to mnoho platné – oheň si je našel i tak. Po chvilce všechno ustalo.
Několik kulek si svůj cíl našlo, Tom nyní řval bolestí. Svůj oheň nemohl použít, neboť jeho plynové měchýře byly prázdné. Každopádně to stačilo, vojáci byli poraženi. Tom se znovu léčil stejným způsobem, jako když opouštěli Zemi. Kouzlem. Lehl si na své obvyklé místo a usnul vyčerpáním.
Vyděšená Anna křičela hrůzou, běžela se schovat do své chatky. Děsil ji pach spáleného masa a krve, děsil ji každý kousíček toho krveprolití. Děsil ji Tom, strůjce toho všeho.