Válka hvězd, díl první

Scipio se nervózně procházel po velitelském můstku. Sotva dostal novou loď, už jej poslali do války.
Tohle muselo být velké, když z doků na Köl Haelani vyslali osm z devíti lodí třídy Isaiah. Záviděl lvům, kteří tyto lodě řídili a vládli jim. On sám se musel spokojit s Achaikharanem, což sice byla mocnější loď než lidské Karalany, ale chtěl přece některou z lodí třídy Isaiah a oni jej zase odmítli. Snad po sté za padesát let. Vždycky to místo dostal nějaký starý lev. Scipio si byl jistý, že i tentokrát tomu nebylo jinak.
Jeho tablet mu pískáním oznámil nutnost podat pravidelné hlášení. Odešel do své kanceláře a usadil se u komunikačního zařízení. Předchozím velitelem lodě byl nějaký lev, takže se mu zrovna pohodlně nesedělo. „Scipio Hektera, loď Zosma, třída Achaikharan. Dosáhli jsme určených souřadnic na stacionární dráze kolem Akelie. Stav lodě 100%, čekáme na další instrukce,“ řekl s předstíraným chladem v hlase, ale byl plný vzteku. Zařízení ukazovalo spojení na loď třídy Isaiah a hologram ukazoval lva. Zasraná chlupatá koule, řekl si v duchu, tedy aspoň si to myslel. Doufal, že na takovou vzdálenost mu lev myšlenky číst nebude.
„Dobrá. Buďte ve stavu plné bojové pohotovosti. Až budete připraveni, dostavte se na Wehau, souřadnice obdržíte záhy. Co proti mně máte?“ zeptal se lev.
„Cože?“
„Jste několikátý člověk na té lodi. A všichni si v duchu řeknou pokaždé to stejné, když mě poprvé uvidí.“
„Co si myslím, je snad moje věc.“
„Kdyby nebyla, už byste na té lodi nebyl. A taky bych už nedodržoval ten hloupý lidský zvyk oslovovat množným číslem.“
„Tak to jistě víte, že se již padesát let snažím získat místo velitele na některé z lodí třídy Isaiah. A pokaždé to místo dostane někdo od vás.“
„Můžu vás ujistit, veliteli Hektero, že s tím nijak nesouvisí vaše rasová příslušnost. Pokud se o ty lodě tak zajímáte, jistě víte, že jejich posádky tvoří ti, kteří ty lodě velmi dobře znají, tedy jejich stavitelé, což jsou obyvatelé Köl Haelani, jenž je, jak jistě víte, lví město.“
„Děkuji, že jste mi to tak vyčerpávajícím způsobem vysvětlil. Obávám se ale, že jsem přeslechl vaše jméno.“
„Akera Zaelma Ifara, loď Arcturus, třída Isaiah. Instrukce máte,“ řekl lev chladně a ukončil spojení. Scipio jeho klid nesdílel. Stále si myslel své, ale rozhodl se to zapudit. Stále lepší lvi než Targarijci, řekl si pro sebe a vydal se na velitelský můstek. Usadil se ve svém křesle a vydal rozkazy. Za malou chvíli byli na místě.
„Pane, máme tři kontakty. Jsou to Targarijské mateřské lodě třídy Agammennon. Köl Waharae již přistálo a lvi jej připravují k boji, aby nás mohli podpořit,“ řekla vesele Zarja, hlavní mechanička. Měl ji tu ze své bývalé lodě a taky byla jedním z mála lidí schopných ovládat lví lodě. Lidé do bojů vyráželi se svými loděmi třídy Karalan, jen dvě nebo tři lidské posádky dostaly lodě lvů.
Zarja byla krásná mladá lidská žena. Byla sice o dvě hlavy vyšší než on, ale když seděla, mělo to pro něj výhodu. Uniformy letectva byly docela těsné a kopírovaly křivky těla. Zarja měla svou košili v rozporu s předpisy do poloviny rozepnutou, takže Scipio mohl obdivovat její ženskost. Co by za to dal, aby byl mír a on mohl někde ležet s hlavou na jejím klíně. Skoro pokaždé, když se na ni zadíval, ztrácel pojem o čase.
„Pane,“ vytrhla jej ze snění, „jak budeme reagovat na ty lodě?“
Byla zvláštní. Skoro pořád veselá a vtipkovala. Také byla až dětinsky upřímná a s nikým si nebrala servítky. Pokud na něčem nebo někom našla nějakou chybu, neváhala s kritikou. Nebála se kritizovat i jeho, svého nadřízeného. Na každou otázku dokázala rozumně odpovědět. Měl ji rád, třebaže mu svým chováním připomínala lvy. Přeci jen, chytrou, krásnou a mladou blondýnku neměli na každé lodi. Navíc měla Zarja schopnost zvednout náladu i morálku posádky. Nevěděl jak, ale dokázala to.
„Aktivuj štíty a zbraně a předej jejich ovládání střelcům. Nechte jim první ránu. Až zaútočí, připravte je o zbraně a pohon. Kde jsou ty chlupaté koule?“
„Myslíte lvy, pane?“
„Jistě, koho jiného.“
„S těmihle se musíme vypořádat sami. První setkání naplánovali lidé. Osobně bych na tohle místo nás poslala raději nějakou Qoveru.“
Jakmile to dořekla, na štíty lodě začaly dopadat nepřátelské výstřely. Střelci se za podpory poplašné sirény chopili ovládání a za pomoci menších zbraní odzbrojili nepřátelské lodě. Podle lvího protokolu měli nejdříve zjistit ochotu nepřátel vzdát se.
Odpovědí jim byl roj stíhačů. Teď už předpisy dávaly střelcům volnou ruku. Neváhali zničit lodě protivníků a zakrátko poté menšími zbraněmi likvidovali stíhače, aby ulehčili práci pilotům stíhacích lodí, kteří už čekali v hangárech lodi. Jejich chvíle nakonec nepřišla, z planety vylétla obrovská bílá svítící koule, která tohle vyřešila za ně.
„Máme 126 kontaktů, všechno targarijské válečné lodě a připravují zbraně. V dostřelu za třicet sekund.“
„Seru na protokol,“ křikl Scipio, „palte na ty parchanty vším, co máme.“ Než stačili střelci aktivovat zbraně, na Zosmu se snesla první várka střel. K jejich zbraním se brzy připojil i paprsek z planety.
„Snad jste si nemysleli, že vás v tom necháme,“ ozvalo se.
„Köl Waharae, už jsem nedoufal,“ odvětil Scipio, aniž by se obtěžoval otočit k hologramu čelem. Už podle hlubokého hrdelního hlasu poznal starého lva.
„Jen klid, Köl Haelani posílá dvě garie,“ dodal lev a přerušil spojení. Scipio se těšil, konečně v tom nebude sám. Achaikharany byly sice mnohem lepší než cokoliv, co měli k dispozici nepřátelé, ale jednu slabinu přece jenom měly. Proti více než sto lodím se s jednou lodí mohli jen těžko ubránit.
Jejich zbraně i štíty byly sice silné, ale byli obklíčeni velkým množstvím protivníků a stále přilétali další. Každou zničenou loď nepřátel nahradilo několik dalších. Po několika hodinách už začala mít jejich loď problémy. Zarja pro jistotu odpojila všechno, co nepotřebovali nutně k boji. Předtím ještě Scipio přikázal stíhačům vyrazit do akce.
„Přišli jsme o pohon, zadní děla, rychlopalné zbraně a levý hangár,“ řekla až příliš klidně Zarja krátce po velkém otřesu.
„Jak dlouho ještě vydržíme?“ zeptal se jí Scipio.
„Nanejvýš pár minut, pane,“ odpověděla a loď se znovu otřásla, „a už nemáme ani pravý hangár. Nepřátelé už stejně sestřelili všechny naše stíhače. Který idiot vymyslel boj s takovou přesilou?“
„To nevím, milá Zarjo. Snaž se, ať ještě chvíli vydržíme.“
Z přemýšlení jej vyrušil další otřes. Transportní zařízení jejich lodi je přeneslo do záchranného modulu a vrak lodi explodoval.
„Dík, že jste je zdrželi. Köl Waharae vám brzy jistě pomůže,“ zaznělo tichým, tmavým interiérem záchranného modulu. Objevil se hologram lva. Musel být velmi mladý, měl sotva hřívu.
„Poslyš, kolik ti je?“ křikl na něj Scipio.
„Čtyři akelianské roky, veliteli Hektero. Proč.“
„Proč tak vyspělá rasa jako lvi posílá do války mláďata?“
„Do toho ti nic není, lidský červe. Abych tě nesundal rovnou,“ zavrčel lev a ukončil spojení.
„Ty chlupaté koule jsou tak strašně milé,“ ušklíbl se Scipio.
„Co vám lvi provedli, že je tak nenávidíte,“ ozvala se Zarja.
„To je dlouhá historie.“
„Nevadí, já mám historii ráda.“
„Hezké. Na téhle lodi před chvílí zemřely stovky lidí a vy si chcete vyprávět příběhy.“
„Už to nezměníte, pane.“ V ten okamžik je lví transportní zařízení přeneslo do izolační místnosti v nemocnici na Köl Waharae. Byla to velká, čistě bílá místnost kulového tvaru, plná světla. Jakoby stěny svítily. Kromě nich tam byla nějaká lvice a lev.
„Moc jich nezbylo,“ zasmála se lvice.
„To nevadí, aspoň s nimi bude míň práce. U lidských lodí by i tohle byl úspěch,“ odvětil jí lev chladně. Ten chladný, hluboký hrdelní hlas, tak typický pro lvy, Scipio nesnášel. A navíc se spolu lvi bavili svým jazykem, kterému nerozuměl, a to ho štvalo ještě víc. Lvice kývla hlavou na svého druha a ukázala Scipiovi a ostatním, aby si lehli na zem. Lvice jakoby poznala Scipiovo mínění o lvech, a tak jej nechala svému druhovi, který jej prohlédl až jako posledního. Když lvi dokončili zdravotní prohlídku, prostě bez jediného slova odešli.
„Tak vidíš, že tě nekousli, Scipio,“ zasmála se Zarja.
„To ne, ale líbat je kvůli tomu nebudu.“
„U nás v horách jsme s nimi problémy nikdy neměli. Naopak, nikoho lepšího než lvy jsem nepoznala. Sice po nás chtějí ochranu, jídlo a přístřeší, ale je to pro nás výhodné, protože už po staletí učí naše děti. Naučí je toho víc, než v kdejaké univerzitě. A když jde do tuhého, mít na své straně lví čaroděje taky není k zahození. Zkrátka si tak nějak pomáháme navzájem. My jim občas pomůžeme a oni nám pomáhají stále.“
„Hezké. Já s nimi mám opačné zkušenosti a nikdo na tom nic nezmění.“
„Ani to, že ti před chvílí zachránili život?“
„Vždyť jsem letěl jejich lodí.“
„Na tohle nasazení vybrali špatný typ lodě. A vůbec, kdybys nedostal loď od lvů, vícevelitel by ti dal nějakou naši. A naše lodě jsou v porovnání se lvími totální šrot.“
„To na tom nic nemění. Moje město je nově postavené. Uprostřed je malý lesík, ve kterém žili lvi. Pokaždé, když odtamtud vystrčili čumáky, museli jsme se jít schovat. Ten les vypadal hrozně, země byl rozrýpaná a všechny větve a listy okousané. Naštěstí nás chránilo vojsko.“
„Znám je. Kdybyste je nechali, za pár dní by odešli a už byste je tam nikdy neviděli.“
„Pokoj od nich máme i tak. Stačilo ten lesík zapálit. Těch několik málo lvů, co to přežili zalezení v těch jejich norách, už nebyli žádný problém pro naše kanony. Aspoň zaplatili za ty, co sežrali.“
„Vtipné. Nenávidíš lvy a přitom máš jejich oblíbené jméno.“
„Cože?“
„Scipio je původně zendalské jméno, velmi oblíbené u lvů.“
„Dost! Zmlkni!“ okřikl ji Scipio. Tím, jak mluvila kladně o lvech, jej neskutečně dráždila. Asi by z nás nebyl zrovna dobrý pár, řekl si pro sebe.
V místnosti byl ukrytý také portál, jenž je přenesl zpět na Akelii, do Köl Haelani. Scipia moc nepřekvapilo, že na ně čekaly ozbrojené stráže, které se navíc ani neobtěžovaly cokoliv říct. Jen je přivedly k nějaké lodi. Podle dlouhého špičatého trupu poznal, že jeho nová loď náleží ke třídě Qovera.
Nikdo jim nemusel nic vysvětlovat, střelci, pilot a Scipio se usadili na svých místech na můstku a Zarja odpečetila a aktivovala loď, aby se k nim mohla připojit.
„Naše bývalá loď byla po těžké havárii a fungovala sotva půlka toho, co měla. Vlastně ji táhli na generální opravu, když se ozvali naši, že ji chtějí. Tahle je nová. Teď teprve uvidíte, co lvi umí postavit, pane,“ špitla vesele Zarja usazujíc se na svém místě, „navíc ji upravili pro lidskou posádku.“
„Chceš tím říct, že Zosma byla zralá na sešrotování už tehdy, kdy jsme ji dostali?“
„Ano. Za to poděkujte víceveliteli Sargasovi. Byla to jedna z nejstarších takových lodí. Prošla mnoha bitvami, měla začínající velitele, zkrátka ta loď si to dost odskákala. Ale nikdy na ní nic neopravili, ani oprýskaný nátěr, zkrátka nic. Ve službě byla neustále, a že to vydržela sto tisíc let, jenom ukazuje, že to lvi s loděmi umí víc než my. Nechápu, proč nikdo neposlouchal ty lvy, co nám s tím měli pomoct. Kdyby to dělali v Kaele Akexi, byly by naše lodě mnohem lepší.“
„Já si své rodiště nevybral, Zarjo. A že je vícevelitel Sargas idiot, vím i bez tebe.“
„Jenom jsem chtěla zdůraznit, že velíte nejlepší lodi, jakou kdy lidé měli. To abyste přestal pořád všem závidět.“
Ve Scipiovi začala vřít krev. Zarja se mu dokázala zarýt pod kůži a ráda to využívala, pokud jí na něm něco vadilo. „Dobrá. Kdy vyrazíme?“
Jakmile to dořekl, loď se sotva znatelně zachvěla a vznesla. Během pár okamžiků byli na oběžné dráze. „Promiňte ten hrozný start, pane. Lvi byli rozrušení, že mají dát lidem další loď, takže až na poslední chvíli odstranili kotevní svorky.“
„V pořádku, Zarjo. Má tahle ta superloď nějaké jméno?“
„Gasparon.“
„Aha. A můžu jí dát nějaké lidské jméno?“
„Samozřejmě, ale až bude ve vlastnictví nějakého člověka a bude mít za sebou aspoň rok aktivní služby.“
„To přijde. Co nejrychleji na Wehau,“ rozkázal.
Okolo planety zuřila bitva. Na straně nepřátel byla drtivá početní převaha, ale Akeliané jim ji rychle snižovali. Překvapilo jej, jak lehce nyní ničili mateřské lodě nepřátel. Jak na štít dopadaly nepřátelské střely, Scipio pištěl překvapením jako malé dítě. Štít totiž střely nepohlcoval, jak to dělaly štíty lidských lodí, ale vracel jej jejich majitelům a bylo jedno, jaké střely to byly. Tuhle hračku znal, lví mágové ji odkoukali z Tyrheljörgu a instalovali na lví lodě. Nikdy nevěřil, že lvi někdy dají lidem loď s takovým vybavením. Jeho názor na lvy dostával dost zabrat. Jenom zíral, co dovede jeho nová loď. Teď si nedokázal ani představit, co dokážou lodě třídy Isaiah, po kterých tak prahl.
„Gasparone, ozvěte se. Tady Hinekras, třída Karalan.“
Scipia to překvapilo. „Co potřebujete?“
„Mám na lodi dost lidí a co nevidět nás rozstřílí na sračky.“
„Zavolejte si na Köl Waharae, tahle loď je výběhový model, nemá transportní zařízení ani dost místa,“ vložila se do rozhovoru Zarja a ukončila spojení. Než se z jejího zákroku Scipio vzpamatoval, otevřela spojení ke lvům.
„Ahoj Akero, jak se vede?“
„Á, Zarja,“ usmál se lev, „až na tu pitomou lidskou válku dobře. A tobě?“
„Není to nejhorší. Musí být na všech těch lodích tolik lidí?“
„Lodě třídy Isaiah se běžně řídí samy a většinou ovládají ještě tak dvacet Qover a patnáct Achaikharanů a jejich letky stíhačů, i když dokážou ovládat jakoukoliv loď. Jinak nevím o lodi, na kterou by nestačili tři. Pilot, mechanik a střelec. Velitele většinou nepotřebuješ, stačí jeden na nějakém velitelství.“ Scipio se zamračil a významně si odkašlal, ale Zarja ani lev ho nebrali na vědomí.
„Ve městě máte transportní zařízení. Nemůžeš ty nepotřebné uklidit někam do bezpečí?“
„To není špatný nápad, maličká. Přednesu to radě.“
„Děkuji, huňatý příteli,“ uchichtla se připitoměle Zarja a ukončila spojení.
„To ses mě nemohla zeptat?“ rozzuřil se Scipio.
„Jen klid. To ti tak vadí, že lví technika jednou zachrání lidi?“ Svým nevinným pohledem ho dokonale uzemnila. Možná dokázal velet střelcům a pilotovi, ale jí ne. Vojenské předpisy mu dávaly plné právo ji potrestat vězením, ale netušil, jestli na jeho lodi vůbec něco takového je a navrch vůbec nevěřil, že by to na ni mělo kýžený účinek. Pokud něco nepotřeboval, tak aby se rozzuřila a zmizela z lodi někam ke lvům.
Střelci neustále stříleli a Zarja stále něco nastavovala na nějakém ovládacím panelu. Scipio si uvědomil, že zase tak nepostradatelný na lodi není. „Mám to,“ vyrušila jej ze zamyšlení Zarja.
„Co se děje?“ odpověděl jí.
„Konec dřiny, převedla jsem kompletní ovládání této lodi lvům,“ zasmála se.
„Ty si ze mě snad děláš prdel!“ okřikl ji. Rudl.
„No a co? Teď tuto loď ovládá jedna ze lvích lodí třídy Isaiah. A pokud náhodou nesledujete svůj velitelský zobrazovač, od převzetí řízení lodí Isaiah dosahujeme mnohem vyšší přesnosti střelby a dostáváme mnohem méně zásahů. Ale vícevelitel to nemusí vědět, ten vás jenom pochválí za výsledky.“
„To snad není ani možné toto,“ zalamentoval Scipio a opustil řídící místnost. Na lodi moc místností nebylo, prostě vešel do jedné z nich, zavřel dveře a sedl si do kouta. Pocit zbytečnosti v něm narůstal. Nejenom, že ho očividně loď potřebuje tak maximálně k tomu, aby měl nenáviděný vícevelitel Sargas komu nadávat, ale už ani tu kontrolu nad ní nemá. Mechanička za jeho zády dala loď do rukou (nebo spíše tlap) někoho jiného a ani se neobtěžovala předem mu to oznámit, třebaže to podle předpisů neměla udělat vůbec. Necítil se dost silný ani na to, aby jí něco přikázal, natož aby ji nechal potrestat podle práva. Vlastně, v tu chvíli ho napadlo, že bude snad i lepší čistit záchody v levném hotelu, než tohle. To, co se stalo, vnímal jako hlubokou ránu od svého největšího nepřítele – lvů. Ti teď ovládali jeho loď. Ještě chvíli pokračoval v úvahách, aby poté vytáhl svou pistoli a s ní v ruce se vrátil k ostatním. Střelci s pilotem byli namačkaní u hologramu s děním okolo lodě a bouřlivě fandili, jako kdyby to nebyla válka, ale sport. Zarja držela v ruce lví tablet a hrála na něm šachy. Nepochyboval, že jejím spoluhráčem je nějaký lev z Köl Waharae. Sesunul se do velitelského křesla a prohlížel si svou zbraň.
Tuto atmosféru přetrhl hologram nenáviděného hodnostáře, který se objevil uprostřed místnosti. „Hektero, co se děje? Už před hodinou jste měl podat hlášení!“ křičel. Scipio se jen zasmál. Jeho posádka rozhovor nehybně sledovala.
„Víte co, Sargasi? Běžte do prdele,“ zasmál se a ukázal Zarji, aby ukončila spojení.
„Kde krucinál vzal lví vysílačku?“
„Šlo to z Köl Haelani, pane. Mám tam známou, můžu to zjistit,“ odpověděla Zarja.
„Jak chceš,“ prohlásil rezignovaně. Blondýnka se zasmála a v místnosti se objevila další holografická postava. Tentokrát to byla nějaká lvice.
„Ahoj,“ špitla Zarja vesele.
„Zdravím tě, Zarjo. Co se děje? A jak se dostala na vojenskou loď, navrch naši?“
„To je hodně otázek. Můžu se tě ale nejdřív na něco zeptat já?“
„Pokud si myslíš, že znám odpovědi…“
„Není tam u vás ve městě nějaký člověk?“
„Pokud vím, pobíhá tu ten váš slavný velitel Sargas. Většího blba jsem ještě neviděla.“
„Jak se tam dostal?“
„Jak asi, přiletěl. Snaží se od našich vládců vyžebrat další lodě. Když jsem šla kolem, zrovna mu nadávali, že zcela ignoroval určení těch lodí. Prý poslal Achaikharan místo Qovery a naopak. Myslím, že ho odsud stejně za chvíli vykopnou.“
„Udělalo by mi to radost. Na tom Achaikharanu jsem totiž byla.“
„Jsem ráda, že ještě žiješ. Zosma byla v ještě horším stavu než většina vašich lodí.“
„Bylo to o chlup. Naštěstí jsme byli blízko Köl Waharae.“
„Ano. A teď je čas na mé otázky.“
„Co by se dělo, je válka a já mám tu smůlu, že umím ovládat vaše lodě. Sargas si vyprosil u vašich nějaké létající vraky a mě strčil do jednoho z nich spolu s pár dalšími.“
„Už podruhé? No, hodně štěstí. První Qovery nestojí ani za lidské kosti.“
„Děkuji,“ usmála se Zarja a přerušila spojení.
„Koukám, že ani lvi nemůžou Sargase vystát,“ usmál se Scipio.
„Toho nesnesou ani bakterie,“ odpověděla Zarja a vrátila se ke svému tabletu. Scipio ji přerušil znova.
„Poslyš, proč lvi vůbec těmi svými loděmi létají, když mají ty své portály a všechno řídí ty jejich krystaly?“
„Těmi krystaly, předpokládám, myslíte harty.“
„Ano.“
„Lvi nejsou válečníci. Ty lodě používají i k jiným účelům. A lodí třídy Isaiah mají jen pár, takže s nimi nemůžou létat všude. Qovera je první loď určená pouze k válčení. Jen některé exempláře počítají s posádkou, ale těch se vyrobilo jen několik.“
„Proč mám pocit, že Sargas si ty lví lodě vybíral někde na vrakovišti?“
„Protože tomu tak nejspíše je, pane.“