Příliš silná mysl

Jestli něco nenáviděl, byla to takzvaná moderní doba. Jakožto obyčejný člověk v obyčejném městě vlastně neměl právo na nic kromě pracování a odvádění daně státu. Mohly ho trápit jen ty nejpovrchnější jevy, jako třeba ranní zácpa v ulicích velkoměsta, jež praskaly ve švech kdykoli to jen bylo možné, nebo stávkující řidiči městské hromadné dopravy.
Okolní svět ho nutil žít rutinu a neužívat si okamžik. Ať už byl člověk ve své kóji, na cestě do nebo z práce, v práci, každý den dělal to samé.
Přestože on sám byl pohledný mladík, podobný další tisícovce chlapců jeho věku, si své mládí nikterak neužíval. Podle zákona o nezaměstnanosti totiž každý musí pracovat od šestnácti do šedesáti šesti (či do doby, kdy už není schopen svoji práci vykonávat), na daném místě, které se již nikdy nemění. Nikdy. A i když dělník pracuje od soumraku do rána (dělníci pracují výhradně v noci), mzda byla nízká, ale stačila, aby se uživil, ovšem byl tak nucen nedobrovolně dobrovolně obětovat svůj volný čas. Sice nezaměstnanost zmizela, ale naprosto zdegenerovaných lidí přibylo.
Od extrému k extrému, říkal si, když kráčel šedivou ulicí lemovanou ještě šedivějšími mrakodrapy tvrdých linií. Trochu mu připomínaly budovy z obřího lega, až na to, že lego bylo barevné.
Neustále do někoho narážel. Proti němu se v nekonečném zástupu valili chodci, stejně tak z jeho strany spěchali úředníci v oblecích do svých administrátorských center. Jeden by se divil, že těch lidí bylo tolik, když Země byla v totální válce.
Válka…
Nechápal, že se lidé ještě stále nepoučili. Naopak. Touha válčit rok od roku stoupala. Podle všelijakých průzkumů by se šedesát jedna procent populace dobrovolně nechalo naverbovat.
On by se nenechal nikdy a naštěstí byly miliony, které ho mohly nahradit.
Stejně tak mu lezlo krkem, že ten stupidní konflikt sám, ač jen malinko, podporuje, protože ještě dřív, než se stihl narodit, „sudičky“ určily, že bude pracovat v Leodově továrně na telekinezi odolné blastery.
V duchu se musel pousmát – co se stane, až lidem dojde masově využívaný prvek, díky němuž lidstvo ještě dýchá?
Ze Země by byla kolonie Síria.
Kdyby byl někdo sledoval jeho myšlenky, teď už by ho pravděpodobně odváděli bezpečnostní agenti. Neboť on sám se na kolonizaci Země těšil.
Siriané byli vylepšení lidé, ovládali telekinezi a telepatii a jejich morálka a rozum pro dobrý chod společnosti byli na velmi vysoké úrovni.
Ze začátku, kdy lidé poprvé zaútočili s touhou získat tajemství telekineze, Siriané samozřejmě lidskou havěť bez obtíží zatlačili zpět a pak přestali s jakýmikoli agresemi.
Jenže lidé pokračovali… mělo vůbec smysl vracet se k tomu?
Jednoduše věděl, že dva promrhané roky života v továrně se mu jistě vrátí v dobrém.
Dokonce si včera (to bylo pondělí) mimochodem ani moc nestěžoval, že zase musí vstávat a potom pořád dokola na běžícím pásu skládat do sebe navždycky plně identické součástky, z čehož jej pak budou do zítřejšího dne šíleně bolet záda, ruce, hlava, oči… duše. A každý další den znova.
Proto nesnášel současný věk.
Náhle si nebyl jistý, jestli se vůbec těší do své miniaturní kóje. Asi ne. Protože až se tam vrátí a usne, celé to pojede opětovně od začátku. Přemýšlel, kdy se z toho zblázní. Někdy určitě, zatím neslyšel o nikom, kdo by se kvůli takovým podmínkám nezabil, a to byl zákon o nezaměstnanosti platný déle jak padesát let.
Z jakéhosi popudu se zastavil u obří 3D obrazovky, na které nějaký reportér hlásal, jak lidé drtivě porážejí Siriany, to vše proložené obrázky a záběry vybuchujících Sirianských křižníků, které však viděl nejméně stokrát předtím.
Bylo naprosto zjevné, že lidé jsou naopak nuceni posunovat válečné fronty blíž a blíž k Zemi. I když to každý věděl, a věděla to i vláda, jež tyhle zprávy podporovala, média si dál tvrdohlavě vedla svou, doufající, že přesvědčí alespoň jednoho mizerného človíčka, jenž uvěří každé kravině.
Malinko se pousmál a líně pokračoval ve své cestě. Vždycky byla stejná, jen v prvních dnech plnoletosti se mu pokaždé zdála jiná. A stejný pocit dostal právě teď. Cítil se, jako kdyby se mu někdo hrabal v hlavě, a pak ho zevnitř prozkoumával od hlavy až k patě. Nebylo to dvakrát příjemné.
Očima se snažil najít původce téhle podivné telepatie, ale nikoho podezřelého neviděl. Zkusil zastavit, jenže dav ho najednou tlačil kupředu jako smyslů zbavený. Připadal si hůř než ovečka v obrovském stádu, jež se ztratila své mamince; ryba v nekonečném mořském proudu, unášená mocnou vodní silou, aniž by s tím mohla něco udělat.
Co se to sakra děje? propadal v zoufalství.
Hlava nehlava mlátil okolo sebe, snažil se vymanit z masy lidí, která jej uprostřed svého kolosálního těla věznila, ale naprosto bez úspěchu, už dávno minuli dormitorium, kde bydlel, a tlačili ho kamsi dál, do čtvrtí, kam se nikdy nevydal, poněvadž neměl potřebu a ani čas.
Klopýtal o nohy lidí okolo, a co chvíli se již viděl rozpláclý a zdupaný na betonu tak, že by jeho zbytky ani uklízecí roboti neseškrábali.
Pomalu přicházel o nervy.
Co se to s těma lidma krucinál stalo?
Popadl jednoho z nejbližších utlačitelů a za chůze s ním třásl a řval na něj. Bez odezvy.
Všiml si ale, že ten člověk má divné oči, jakoby za tlustou bílou blánou.
No fuj! To je pěkně nechutné… jako z nějakého hororu, blesklo mu hlavou.
Opravdu jej zajímalo, kdo nebo co za tímhle stálo. Ale vždyť… tohle musela být práce Sirianů! Ty „blány“ na očích… jasný příklad moci telepatie a telekineze dohromady! S tím určitě souvisel pocit, že ho někdo skenuje.
Ovšem proč zrovna on se stal obětí? On, nejobyčejnější z nejobyčejnějších?
Udělalo se mu zle. Představa, že je v podstatě loutkou ve velkém divadle telekinetických schopností, jeho žaludku prostě nedělala dobře.
Dav se znenadání zastavil. Lidé okolo stáli jako přimražení a civěli přes sebe. Bylo úplné ticho, ovšem za normálních okolností byl řev velkoměsta slyšet na kilometry daleko od zdroje.
Nevěděl, co má dělat. Jestli byl skutečně v moci telekineze, nebo resp. mohl být, nemělo smysl utíkat. Navíc ani nevěděl kam utéct, v téhle čtvrti nikdy nebyl.
Přímo po jeho pravici ale zela prázdnotou malá ulička, ke které se mohl snadno dostat. Uvědomoval si, že ze strategického hlediska to je sebevražda a z otázky telekineze očividná manipulace, ačkoliv pokud jej chtějí zrovna tam, tak prosím. Neměl zase takový strach, poněvadž slyšel, že když Siriané zabíjet vyloženě nemusí, okamžitě se přikloní k mírnějšímu řešení. A proč by jej chtěli taky zabíjet? Vypadalo to, že od něj něco chtějí.
Špionáž? To byla pitomost, nebyl vysoko postavený občan, navíc měl do špicla daleko. Ovšem nic jiného ho nenapadalo.
Dost spekulací. Jednoduše tam vlez a čekej, co se bude dít! radila mu chladnější část vědomí.
Poslechl.
Zvenku to vypadalo, že ulička je tmavá, jakmile však stál asi dvacet metrů od jejího ústí, bylo tu docela dost světla. Přesto tu nikoho neviděl, ale měl neodbytný pocit, že přesto tu někdo je a sleduje ho. Nezbývalo mu nic než vyčkávat až se ten (nejspíš) Sirian ukáže.
Neměl pojem o čase, ovšem vystál tam snad půlku svého mládí. A potom se přímo před ním objevila kruhová záře, slabé zablýsknutí a následně žena s dlouhými rovnými černými vlasy, vysoká, normální postavy a s moc příjemným obličejem. Nosila nějaké hrubě tkané roucho, které ladilo s jejíma hnědýma očima.
Usmála se na něj, a pak promluvila: „Zdravím tě, Adriáne. Musím být rychlá, a tak nebudu chodit okolo horké kaše. Jsem Sirianka, jedna z členů Rady Síria, a ty jsi dítětem Síria. Tvoje vzpomínky na dětství byly vymazány pro tvoji bezpečnost. Nyní je čas je znovuobnovit.
Já ti pomůžu.“
Dřív, než to mohl nějakým způsobem strávit a okomentovat, dotkla se ho ukazováčky na spáncích a zavřela oči.
Najednou již nebyl svůj, byl cestovatelem, mořeplavcem po oceánech informací a záznamech o jeho minulosti. Jeho bárka plula vysokou rychlostí a trhala jemné vlnky moře na kousky za pomoci silného větru – a když nenašel žádné nesrovnalosti a probrázdil hladinu celé paměti, loďka se proměnila v ponorku a on v ní hledal poklad – mezeru ve vzpomínkách a následně její záplatu. Netrvalo dlouho a objevil velkou bublinu, jakoby svět ve světě, třebaže byla prázdná.
Ucítil, že se do tohoto procesu vložil někdo jiný, a ve své ponorce viděl, jak se bublina zmenšuje a zmenšuje. Opak se děl v jeho hlavě, vzpomínal si na všechno, o čem měl předtím pouze mlhavé představy.
Celý jeho život se mu odvíjel před očima jako někdy kdysi dávno natočený film. Zíral na něj naprosto fascinován.
Tak takhle to je!

*

Mdlý vánek si pohrával s Adriánovými vlasy a splétal je do nejrůznějších účesů, jež se měnily s každým mrknutím oka.
Mladík stál na uprostřed pouště, jedné z mnoha, které křižovaly svět, ovšem tahle byla zdaleka největší – Sahara. Kam až dohlédl, byly samé duny a skály z pískovce.
Byl tu z jediného důvodu: podniknout cestu ke své moci a nalézt její kontrolu. Eve mu řekla, že pokud by nedokázal ovládat sílu své mysli, mohl by způsobit nový samotný Velký třesk a tím by všechno, co kdy existovalo a existuje, včetně Adriána samotného, bylo bezpodmínečně zničeno.
Ale nejprve tomu všemu musel uvěřit. Už dokázal, že může hýbat s věcmi, aniž by se jich jakkoli dotýkal, ovšem ani v nejmenším neměl na Eve. Ta dokázala vytvořit silové pole okolo celé planety, ovládala teleportaci (ovšemže šlo o telekinezi neboli bleskurychlé rozložení „teleportovaného“ objektu na atomy a jeho následné složení do kupy v cíli) a vlastně díky tomu byl v tomhle písečném moři, jenže tím její moc zdaleka nekončila. Mohla totiž ještě lidi zmanipulovat svými myšlenkami, ať už jich bylo deset anebo sto tisíc, všecky dokázala zhypnotizovat.
Eve také mluvila o tom, že své schopnosti ale nemůže používat z obyčejného rozmaru, nebo v plné míře proti lidem, poněvadž by se z ní jinak mohla stát krvežíznivá nestvůra, ničící cokoliv jí jen přijde do cesty, neboť nadbytečné užívání síly mysli způsobuje postupnou ztrátu kontroly…
Eve mu toho pověděla hodně a on se všechno snažil nějakým způsobem pobrat a samozřejmě použít v praxi. Vytvářel si takový svůj vlastní kodex a uvnitř cítil, že dělá době. Eve, která tu sice už nebyla, jelikož cestu musel podniknout sám, jej bezpochyby zpovzdálí kontrolovala, a možná se tiše radovala, jak se její učedník zhošťuje úkolu.
A právě v tuhle chvíli, kdy ve spalujícím horku a světlu stál na vršku písečné duny, se pokoušel zvednout zatím největší masu drobných kamínků.
Soustředil se na každý z nich, pod zavřenými víčky si představoval, jak celý kopec písku v neviditelném sevření stoupá k nebi bez jediného mráčku a ve výšce patnácti metrů levituje.
Představoval si to tak úpěnlivě, že ho jeho mysl poslechla a nechala z rukou vystřelit imaginární lana, která se okolo hromady kamínků obtočila, potom jakoby ztvrdla a celou kopu písku zvedla do výšky přesně tak velké, jak si předtím představoval, a to aniž by Adriána jakkoli váha duny tížila.
Otevřel oči… ten výjev byl nádherný. Opět se posunul o kousek dál, a než dojde na konec pouště, bude dávno připraven.
Otázkou však zůstávalo, na co se to vlastně připravoval. Eve o tomhle vůbec nechtěla mluvit, prý až nadejde čas, dozví se všechno.
Tuny písku stále udržoval ve vzduchu. Cítil, že jej to přeci jen stojí námahu, byl čím dál unavenější… chtělo se mu spát…
Rychle uvolnil svá telekinetická lana a hromada rázem s velkým žuchnutím dopadla na zem, přičemž se zvedl ohromný oblak prachu a nejmenších kamínků.
Hned mu bylo lépe, ale dostal hlad. Udržet tak velké silové pole pro něj znamenalo značnou ztrátu energie.
A jistě ne zcela náhodou se před ním zjevila zásoba vody, dnešní oběd a večeře.
Když se zakousl do chutného sendviče, přemýšlel, jak je možné, že byl po zvednutí zase ne tolik velké duny unavený jako kotě, jestliže jeho moc měla být tak skvělá, jak Eve tvrdila.

*

Konečně. Díky svým instinktům a neustále vytřibujícími se schopnostmi došel až k vysněnému cíli – egyptské oáze, kusu úrodných políček mezi takřka mrtvými moři písku. Tahle oáza byla však velice malá, a tak se nevyplatilo tu něco pěstovat, fungovala jen jako zdroj vody, což zajišťovali automatická pumpa a vodovod –, nikdo tu nebyl a i proto si ji vybral jako cíl.
Od chvíle, co poprvé potkal Eve, se samozřejmě hodně změnil, pořád tomu však nechtěl věřit; připadal si jako ve snu, ovšem velice ho dění okolo a uvnitř něj ohromovalo. Stejně tak jeho moc se mu zdála neuvěřitelná. Věděl, co všechno by teď s ní mohl udělat, jenže neustále mu na srdci ležely slova Eve a jeho vlastní pravidla, a tak ji stoprocentně kontroloval. Nyní jen zbývalo čekat na svoji učitelku, až dorazí a sdělí mu, proč to vlastně všechno podstupoval.
Netrvalo dlouho a mezi palmami se zablýsklo a těsně vedle Adriána se objevila Eve s ustaraným, ale zároveň potěšeným výrazem. Chvíli nic neříkala a on trpělivě vyčkával, až spustí.
„Svou cestu sis proklestil dobře, musím tě pochválit. Myslela jsem si, že vyučit muže, jenž má zachránit celý Sírius, mě bude stát mnohem víc sil.“
„Kohože? Já… co se stalo se Síriem?“
„Můj milý učedníku, i když to tak nevypadá, je nás velice málo. Lidé obrátili situaci války, teď ustupujeme my. I přes naše schopnosti nejsme schopni donekonečna odvracet zákeřné pozemské útoky.
Ovšem… máme plán, jak to změnit.“
„Můj ty bože… zatracení lidé! Jak ti jen mohu pomoci? Jaký plán?!“ rozohnil se.
„Uklidni se, Adriáne. Zlostí vůči lidem nám nijak nepomůžeš. A pamatuj si, že zlo vytváří další zlo, a že hněv krade uzdy tvé mysli.“
„Omlouvám se, Eve,“ sklonil hlavu na znamení pokory.
Sirianka přikývla a spustila sáhodlouhý monolog, jak vysvětlovala plány k záchraně její rasy. Mladík pouze tiše přikyvoval, a když Eve skončila, oba ještě dlouho mlčeli, než řekla:
„A nezapomeň. Jsi jeden z posledních z nás, ovšem se zdaleka největší mocí. Byl jsi ke svému úkolu předurčen dlouho předtím, než ses narodil. Jsme na pokraji vymření, Adriáne, a jen ty to můžeš změnit.“
Usmála se, a pak se teleportovala pryč, nejspíš na jejich domovskou planetu.
Pár chvil tam bez jediného pohnutí zíral k nebi, směrem, kde si myslil, že byl Sírius.
A pak se přemístil také. Mnohem rychleji a hladčeji než Eve.

*

Visel ve vzduchoprázdnu bez skafandru a jediné, co ho dělilo od vakua, vražedné radiace a dalších nepřátelských faktorů, bylo tenké silové pole, které však všechno nebezpečné s pevnou jistotou odráželo zpět do vesmírného prostoru a udržovalo zde bublinu dýchatelného vzduchu dostatečně velkou, aby v ní mohl bezproblémově dýchat dvacet čtyři hodin, a v neposlední řadě stabilně udržovalo teplo.
Průhledná zeď také odrážela skenery pozemských lodí, jež se „nedaleko“ hrozivě plazily v obří a předpisové formaci, kurs nepochybně soustava Síria. Ještě chvilku a budou na dosah jeho absolutní moci.
Jakmile se ohromná flotila dostatečně přiblížila, zavřel oči a naprosto se soustředil na každou z lodí, na každého člověka v nich, na každý jejich atom.
Okolo něj se značným uvolňováním energie vytvořila tlustá modrá aura, zpod víček intenzivně zářila stejná barva. Na auru se posléze nabalil hvězdný prach, a aniž by to on skutečně zamýšlel, několikanásobně rychleji, oproti průběhu za normálních okolností, počaly vznikat první termojaderné reakce.
A jedna loď po druhé začaly kamsi mizet…

*

„Admirále, skenery zachycují náhlou vysokou koncentraci energie v sektoru 2-2-8-6! … Pane, je to silné jako naše Slunce!“
„Prosím? Jak se může zčistajasna vytvořit hvězda třídy G2? Na obrazovku!“
Před admirálem a velitelem celé invaze se objevila extrémně svítivá žhnoucí koule, takřka identická s pozemským sluníčkem, a přestože to nebylo možné, admirál cítil její spalující paprsky na kůži.
„Odfiltrovat tu záři!“
„Ano, pane.“
Důstojník zmáčkl příslušné tlačítko a namísto „hvězdy“ se objevil mladík visící v nekonečném prázdnu, okolo kterého se ale blyštil silový štít.
„To je Sirian! Palte ze všech atomových děl dle uvážení!“ rozkřičel se admirál na celé kolo.
Jenže bylo pozdě. Celá jeho loď i se vším uvnitř byla teleportována jako první.
*
Všechny koráby byly pryč. Respektive v nekončícím hyperprostoru, v němž je nechá bloudit, dokud tomu tak bude chtít.
Usmíval se. Zvládl to na výbornou. A pokud stejně dobře teleportuje přesně dané množství lidí a materiálu na místo, jež si předtím připravil, Sírius bude zachráněn.
Jak rychle nová hvězda vznikla, stejně tak i zanikla. Nečekal, že megalomanské použití telekineze bude mít takové následky. Ale o to víc to bylo fascinující.
Teleportoval sám sebe i se vzduchem okolo na vysokou oběžnou dráhu Země a opakoval předešlý postup, nicméně tentokrát vznikla jen modrá aura (naštěstí, jinak by byl povrch lidského domova spálen na uhel).
Deset tisíc lidí, zásoby jídla pro takovou populaci na dva roky, dvě hydrogenní farmy, obrovské množství harddisků se zaznamenanými informacemi o lidské kultuře, historii, vědění (data o Síriu nikoliv) a další základnosti pro přežití lidské kolonie byly ta tam.
Tím jeho úkol měl skončit… jenže jemu nepřipadalo, že je vše dokončeno.
Eve počítala s tím, že když lidé konečně uvidí, jakou moc Siriané mají, a že jako trest zmizela celá pozemská flotila a další desítitisícovka lidí ze Země, již nikdy si nedovolí do soustavy Síria strčit byť jen malíček od nohy.
Ovšem on věděl, jací lidé byli. Svými činy lidi pohoršil, poškodil jejich ego, a to je dožene k většímu a monstróznějšímu úsilí Siriany konečně porazit.
Rozhodl se neposlechnout a provést další kroky pro zabezpečení jeho rodného světa.
Vymazal ze všech pozemských počítačů, databank a hlavně lidských mozků záznamy o Síriu a jeho obyvatelích. Nezabralo to ani minutu.
Ale bude to stačit? Lidé jistě budou dál toužit po nových územích a Sírius znovu objeví. Co teď?
Čistá logika napovídala nejjednodušší řešení – zničit. No, ale chtěla by Eve něco takového? Nejspíš ne.
Ovšem zase tak špatný nápad to nebyl… přeci jen lidská civilizace nezanikne, zničí-li Zemi. Založil totiž úplně v jiné galaxii (Andromedě) novou kolonii lidí, kteří si to zasloužili, a kteří se od těch ostatních lišili svými názory – zastávali mír, diplomatická řešení a demokracii. Zajistil přežití veškeré kultury historie… Na zemi již ani nebyla divoká zvířata, takže se nemusel bát, že by zabil naprosto nevinná stvoření. Nedomestikovaná fauna byla člověkem už před deseti lety kompletně vymícena.
Jistě si to nebude vyčítat. Vždyť lidé by stejně dříve nebo později uvedli do zkázy celou svoji planetu a nebylo nutné, aby do toho zatáhli i Sírius.
Verdikt byl jasný: rozdrtit na atomy.
Zcela se oddal své mysli. Nechal jí naprosto volné jednání. Pustil uzdy a obrovská síla si okamžitě vedla svou.

*

V jednom jsem mu lhala, pomyslela si Eve, když pozorovala jasný dlouhotrvající záblesk na nočním nebi čtvrté planety soustavy Síria, uvolněním své moci zničil pouze Sluneční soustavu…