Sluneční záře

„Mami, proč je tu ta stěna?“ zeptala se malinká, asi pětiletá Catherine.
„Zlatíčko,“ snažila se o přívětivý tón její matka, „říkala jsem ti to snad tisíckrát.“
„A já to tisíckrát nepochopila. Tak proč!?“ celá rudá si dupla.
„Kdyby na nás svítilo sluníčko, umřeli bychom,“ neochotně prohlásila starší žena.


*


Naštvaně si prohrábla prudce zrzavé lokny a se zelenýma očima upřenýma na matku prohlásila: „Chci ven! A nikdo mi v tom nezabrání!“
„Já ti v tom zabráním! Jsi má jediná dcera, kdybych tě pustila, neměla bych pro co žít!“
Matka Cathy se vrátila ke své práci a vytáhla snad desátou cigaretu. Byla nervózní.
Šedivý kouř, valící se z jejího nosu, právě obkružoval sošku boha Re (jedna z největších památek rodiny, což bylo trochu ironické vzhledem k matčině povaze) a pak ho vcucla ventilace. Jindy by ji bavilo jej sledovat, ale dnes ne.
„Navíc, co jsem ti říkala o tvém navštěvování mé kanceláře?“
Catherininy vlasy jako by se najednou rozhořely, sytost barvy se nejméně ztrojnásobila.
„Jediné, o co ti jde, je tvoje práce. Kdyby nade mnou rostla tráva, ani by to s tebou nehnulo!“ Řekla to tak naštvaně, až sama sebe polekala.
Prudce vstala, odešla a zabouchla za sebou dveře. Ještě chvíli potom cítila v zádech matčin překvapený pohled.


*


Mám pocit, že jsem se právě vysvobodila, pomyslela si s úsměvem, když kráčela chodbami administrativního centra kolonie.
Tím se však vyskytl problém: kde bude bydlet? Město bylo sice velké, ovšem za dobu, co bylo v provozu, se lidé přirozeně rozmnožili a dnes dvojnásobně překračovali maximální plánovanou kapacitu.
Teprve až teď jí došlo, že tohle ji vůbec nenapadlo.
Ty huso pitomá! Vždyť to je to nejdůležitější! napadlo ji druhé já.
Ignorovala jej a raději přemýšlela jak situaci vyřešit.
Vzpomněla si, jak ji učili, že „žádný občan nesmí být nezaměstnaný, bez domova, nebo obojí“. Takže stačí zajít na pracovní a sociální úřad.
Štěstí, že ještě pořád byla v administrátorském srdci města.


*


Nechala zaznamenat do registru svou žádost o práci a bydlení, a do hodiny měla střechu nad hlavou a práci… no, obojí nebylo nijak zvlášť slavné, džob byl „trochu“ horší, než by očekávala, ale jinak ji překvapilo, jak hladce to šlo.
Bude pracovat v továrně pod zemí na polotovary (hlavní strava města), třináct hodin denně minus šedesát minut na oběd a malé přestávky pro biologické potřeby, pět dní v týdnu. Plat jen průměrný.
Určitě si našetří a pak bude moct být svým vlastním šéfem.


*


Konečně měla volnou chvilku pro sebe, konečně mohla přemýšlet nad svým nudným životem.
V továrně pracovala už celých dvanáct měsíců, nenašetřila vůbec nic, a když někdo začal mluvit o kuřeti, bylo jí na zvracení.
Ale ne… o práci přemýšlet nechtěla. Včera ji spíš zaujal nový kluk u jejího pásu. Stál přímo před ní a pořád na ni házel očko. Rozhodně byl hezkým rozjasněním dalšího úplně stejného dne, jako byl ten další před ním a další, a tak dál. Každopádně nic s ním mít nechtěla, v tom byla pevně rozhodnuta.
A tak raději pěkného, zhruba dvacetiletého hnědovlasého muže vyhnala z hlavy a zkusila se věnovat jenom přítomnosti.
Ležela totiž na jedné z mála travnatých ploch na nejvýše položené vyhlídkové plošině, jaká se dala v kolonii najít a kam takřka nikdo nechodil.
Ironií městských vyhlídek bylo, že vlastně neexistovala věc, jíž by člověk skutečně mohl pozorovat. Nebe a pozemské panorama bylo pouze promítáno, ačkoliv velice realisticky, na tlustou stěnu ze slitiny, kterou Cathy neznala. Přesto, jakmile natočila tvář ke Slunci, cítila teplo. A pokud bylo větrno, pak vítr skutečně foukal. Jenže Catherine se nehodlala spokojit s imaginárním počasím. Pro ni to bylo málo.
Slíbila si, že jednou přijde den, kdy jako první vstoupí na povrch mimo kolonii a dokáže tak, že slunce nezabíjí.
Ač jí to přišlo neskutečné, slyšela kroky, rychlé a svižné, spěchající jejím směrem.
Dosud zavřené oči vyklouzly zpod víček a zkontrolovaly nově příchozího.
No tedy… jeho bych tady fakt nečekala.
„Ahoj,“ usmál se. „Nevěděl jsem, že tu někoho někdy potkám.“
„Čau. No, jak vidíš, potkals mě. Sleduješ mne snad?“
„Ne,“ nasadil pohoršený výraz a přisedl si, aniž by se zeptal, jestli může. „Bydlím o patro níž v téhle budově, chodím sem, když si chci vyčistit hlavu.
Jak se vlastně máš? Dlouho jsme se nevídali…“
„Proč se vůbec zajímáš? Odkdy se staráš o někoho jiného, než jsi ty sám? Já myslela, že v době, kdy jsme si šli každý svou cestou, jsi existoval jen ty a ty.“
„Lidi se měněj,“ pokrčil rameny.
„Dovol, abych se zasmála; to ti mám jako věřit, že je z tebe romantickej extrovert?“
„Věřit mi nemusíš, ale kdyby mě moje puberta nepřešla, nechodil bych na tohle místo.“
Radši neodpověděla. Nechtěla kazit situaci, byla příliš rozčilená, že ji někdo ruší a ke všemu její ex partner, než aby se ohlížela, jestli se doopravdy změnil nebo ne.
Lehl si vedle ní a zavřel oči. Ona udělala to samé a snad hodinu tak relaxovali, přičemž trochu vychladla.
Pak ovšem mladík promluvil: „Cathy, co si myslíš o Zdi? Přesně… když nám bylo patnáct, řeklas mi, že chceš ven, a já doteď nechápu proč, slunce by nás přeci zabilo, kdybychom…“
Rudovlasá dívka ho ledabyle přerušila: „Adame, to je přeci hloupost! Četla jsem spoustu knih, kde se mluvilo o bájných dobách, kdy jsme všichni žili na celé planetě, prý nádherné a svojí podstatou velkolepé, byli jsme volní a nic se nám nemohlo stát. Pak však byla Pramatka – tak se tam o ní říkalo, nevím, jestli to je pravé jméno – odsouzena k zániku kvůli lidským zhoubným činnostem a proto se lidská elita přemístila sem. Už tam nebylo, jak je možné, že si z miliard možných planet vybrali zrovna tu, kterou spaluje neznámý, avšak smrtelný druh světla; ale nemyslíš, že právě to je strašně divné? Buď byli naši předkové neskutečně hloupí, o čemž silně pochybuji, anebo si tu s námi někdo bezvadně hraje. A já si myslím, že je to moje matka a starosta a vůbec celá administrativa.“
Catherine udýchaně skončila a čekala, co si o tom Adam pomyslí. Většina lidí, kterým se kdy svěřila (naštěstí se dali spočítat na prstech jedné ruky), se jí vysmála. Její bývalý byl jediným člověkem, k němuž někdy měla trochu blíž, a tak doufala, že ji pochopí.
On dlouho mlčel a přemýšlel.
„Možná máš pravdu, jenže můžeš věřit knihám?“
„Co já vím; důležité je, že nějak jsme se sem dostat museli, jelikož bychom se jako druh bezpochyby nevyvinuli na mrtvé planetě, natož v téhle kobce! A potom proč by předci kolonizovali takovou planetu?“
„Pravda. Cathy, ale jak si to myslela se svojí matkou a starostou města? Přeci jsou tu také zavření, divil bych se, kdyby nevycházeli ven a nedopřávali si tam to, co my nemůžeme.“
„No, oni to tu vedou a oba dva mohou manipulovat s lidmi pozměněnými vědeckými výzkumy, které prostě museli dokázat, že svět za Zdí není smrtelný. A třeba mají způsob, jak skrýt jejich aktivity nahoře. Anebo taky povrch planety není tak úžasný, jak by si oni představovali, tak tam prostě nechodí. Možností je dost.“
„OK, když teda budeme předpokládat, že všechno, co říkáš, je pravda, potom mně spíš řekni, co s tím chceš udělat.“
Catherine rezignovaně svěsila ramena.
„Já nevím, Adame…“


*


Na plošině se sešli ještě mnohokrát, každé nedělní odpoledne diskutovali, jak provést převrat, nebo alespoň dostat Cathy za stěnu, díky čemuž by se hned vědělo, jak to se sluneční září je. Mladá žena byla ochotna riskovat svůj život, aby vyvedla lidi z omylu, anebo konečně, bez žádných pochyb potvrdila pochybné tvrzení vlády.
Postupně tedy připravili dva plány – což jim zabralo skoro půl roku náročné práce – jeden velice přímočarý a druhý plný intrik a běhání okolo horké kaše.
Ten první vyjde z maximálně z třiceti procent, kdežto jeho opak by měl být úspěšný z devadesáti procent. Nepočítali ale, že za každou cenu zvítězí.
Shodli se také, že teď oni dva stojí proti celé kolonii, a že boj to nebude zrovna lehký.
Catherine se v neposlední řadě potýkala s nedůvěrou k Adamovi, protože jí přišlo podezřelé, že mladík má takový zájem jí pomoci. Pociťovala, a rozum s tím souhlasil, že Adam spíše chce získat zpět její přízeň a ona mu přímo pod nos naservírovala způsob, jak toho dosáhnout. Nelíbilo se jí, že jí nepomáhá proto, aby vyvrátil fámu zabijácké záře, ale ze svých vlastních záměrů.
A pak že se změnil, říkala si.
Uklidňovala se, že ať již to s ním bylo jakkoli, důležité bylo, že prozatím stál za ní a podporoval ji v jejích cílech.


*


Kancelář ředitele vnitřní správy, po starostovi a Catherine matce nejvýše postavený úředník, byla kupodivu malá, v poslední době se ovšem místem muselo šetřit i ve vládě.
Samotný ředitel právě blahosklonně mávl baculatou ručkou v gestu, aby se posadila. Cathy poslechla a čekala, až drobný mužík, přesto s velkou autoritou a oblíbeností u lidu, promluví první. Díky její matce věděla, jak se má chovat.
„Tak, slečno Dawnová, povězte mi, proč jste obětovávala svůj drahocenný čas probojováváním se naší byrokratickou obranou, jak to trefně nazývám, abyste se konečně dostala ke mně? Slyšel jsem, že chcete jít za Zeď. Kvůli nějakému druhu sebevraždy přeci nemusíte za mnou. No, vysvětlete to sama.“
„Nejde o žádný druh sebevraždy,“ pronesla ledově, „hodlám dokázat, že naše slunce není životu nebezpečné.“
„Slečno, nezapomínejte, že jsme provedli mnoho výzkumů a všechny říkaly to samé – vyjdi ven a zemřeš,“ sešpulil rty ředitel.
„Vidíte? Právě to je strašně podivné. Správně by se vždy měl najít alespoň jeden výsledek, který tvrdí opak. Určitě jste slyšel, že výjimka potvrzuje pravidlo.“
Mužík jako by ji vůbec neposlouchal a hrabaje v papírech prohlásil: „Catherine Dawnová… hm-m-m. Dcera Enelin Dawnové. A to tvrdíte takové nesmysly. Zajímává, hm, okolnost.“ Ušklíbl se a pak Cathy probodl nezajímavýma šedýma očima.
„Sám moc dobře víte, že to je logické,“ ignorovala narážky na svůj původ. „Navíc pokud mi zakážete jít ven, tím víc budu přesvědčená, že nám všem lžete, to také víte. A přeci – hraju si tu jen se svým životem, nebo snad ne?“ vrátila mu úšklebek.
„Milá slečno Dawnová, k čemu by nám proboha bylo, kdybychom se záměrně zavírali do téhle krabice? To, co říkáte, je prostě nesmysl.“
„Právě že vy jste na omylu, pane řediteli. Je nás tu padesát pět tisíc a bez té pětitisícovky všichni do jednoho dřeme v továrnách jako otroci. Vyrábíme toho mnohem víc, než by taková kolonie naší velikosti vůbec dokázala spotřebovat, i kdyby každý z nás jedl jako smyslů zbavený. Tak mi tedy řekněte, kam tyhle výrobky mizí. Ke všemu nezdá se vám trochu divné, že surovin potřebných pro industrii máme pořád dostatek? Zásoby měly dojít už někdy před deseti lety. Potom se musejí někde těžit. A jak bychom mohli někde těžit tyto materiály, když nemůžeme vylézt?
Pane řediteli, se vší úctou, musel byste být úplně hloupý, abyste neviděl, že mluvím pravdu.“
„Tak to by stačilo, mladá dámo. Je mi jedno, co si myslíte a ještě si myslet budete, žádná mise ven se nekoná a konat nebude. Tečka. A nyní, prosím, odejděte z administrátorského centra, dokud vám k tomu ještě dávám možnost.“
Naposledy si vyměnili znepřátelené pohledy a Catherine mlčky odešla, avšak ne s pocitem prohry, nýbrž na dosah vítězství. Stalo se přesně to, k čemu ředitele hnala, na co byla připravená a co hodlala využít pro svůj druhý plán. Celou cestu za Adamem domů – přestěhovala se totiž k němu, aby mohli neustále zdokonalovat svoje nápady (Cathy kvůli tomu dokonce podala výpověď a tak žila nelegálně, poněvadž každý měl pracovat), ale spíše kvůli tomu, že oba k sobě něco cítili… ovšem to byla jiná kapitola – se usmívala.


*


Uběhly tři měsíce, při kterých Catherine a Adam všechno rozjížděli. Založili novou politickou stranu, pronajali si vcelku velký přednáškový sál, kde rudovlasá dívka hovořila s takovou vervou, jako byla barva jejích vlasů sytá.
Začátky byly opravdu těžké, oba se vysoce zadlužovali a mnoho lidí nechodilo poslouchat rozvášněnou mladici; jakmile se však loudavě roznesly argumenty a pochyby, jež jasně dávaly najevo, kde je pravda, brzy hala s kapacitou bezmála tisíc osob praskala ve švech a energická Cathy byla na konci vždy obdařena bouřlivým potleskem.
Čím dál více lidí si při nadhození jejího jména asociovalo administrátorské lži anebo svět za Zdí.
Mezitím Adam dolaďoval plány, řídil neustále se rozrůstající stranu a hlavně propagandu, která se rozjela na plné obrátky.
Snad na každém rohu měšťané potkávali křiklavé billboardy s rudovlasou dívčinou v čele a nějakým obrovským písmem vyvedeným sloganem, a to návštěvnost jejích besed jen zvětšovalo.
Všechno klapalo jako hodinky a Catherinina sázka se mnohonásobně vracela, přičemž bohatla, a tím mohla splatit dluhy a získat čím dál větší vliv a moc. Všechno využívala do poslední kapky.
Do dalšího měsíce byli nuceni besedy přesunout do největšího sálu, jaký se dal ve městě sehnat – přirozeně byl v podzemí – a ještě navíc všecko zdvojnásobovat pro velký zájem.
Takřka dvacet tisíc občanů s ní přinejmenším souhlasilo a doslova se pralo o lístky na její řečnicko-politickou show, jež mizely stejně rychle, jako se objevovaly.
Každou takovou přednášku pravidelně navštěvoval televizní štáb, který se postupně rozrůstal, až byl obraz mladé revolucionářky snad na každé obrazovce v kolonii, vyjma bytů těch, kteří měli to štěstí a mohli se zúčastnit osobně.
Cathy s Adamem si to napočítal tak, aby získali nadpoloviční většinu lidí ve městě těsně před volbami, což jim výborně vycházelo. Volby starosty se blížily a hned po nich mělo následovat veřejné přiřazování funkcí. Všichni si uvědomovali, že to je nejlepší možnost pro převrat bez jediného ztraceného života.
Oba sotva zralé politiky však trápilo, že dosavadní vláda to věděla nejlépe. Zatím si naštěstí nemohla dovolit podniknout přímočaré kroky, protože například cenzura, nebo příkaz k zastavení činnosti a zákaz přednášek by okamžitě vedly ke stávce, a ta by neoblíbenost starosty a jeho administrativy pouze podtrhla. Bylo však jasné, že i přesto vláda podniká pomalé kroky, potichu a pokradmu. A tak byli mnohem ostražitější, poněvadž ani netušili, kam se tyto kročeje ubíraly.
I když tohle všechno Catherine musela brát v potaz a věděla, že její život nemusí být v úplném bezpečí, užívala si to. O tomhle celé své dětství snila a byla moc nadšená, že nebylo zase tak těžké si to splnit. Navíc si vydržovala s Adamem volnější vztah, který udržoval spokojenost na obou stranách.
Cítila, že si žije svůj sen, jenž brzy vyústí buď v obrovské vítězství, nebo potupnou prohru.


*


„To je ono, že, šéfe?“ zašeptal mladý příslušník Tajné policie a pohrával si s malým granátometem, ačkoliv ten byl schopný vyhodit do vzduchu středně velký barák (anebo se mohla nastavit menší účinnost).
Starší důstojník přikývl a řekl: „Napal to do nich, chlapče.“
A ještě pokýval hlavou.
Mezi lidmi z této bezpečnostní organizace panovalo přátelství, a rozhodně se nemusela donekonečna dokazovat loajalita a disciplína, byli totiž nejlepší ze všech, čímž salutování a „pane, ano, pane“ vzalo za své.
Vzduchem se rozprostřel vlezlý pískavý zvuk a rohový úsek budovy, kde měli bydlet Catherine Dawnová a Adam Samille, se vypařil, jako by nikdy neexistoval.


*


Cathy tu noc spala sama, jelikož Adam celou noc pracoval v budově, jíž si před nedávnem koupili a kde sídlila jejich politická strana; jednoduše si dobrovolně navalil noční směnu.
Ze spánku ji vytrhla ohlušující rána, jasné světlo a oblak dusivého prachu a kouře. Hned jí bylo jasné, oč jde – atentát. S takovou možností počítali už několik týdnů.
Rychle vstala, zmáčkla nejbližší požární alarm, rychle na sebe něco navlékla a běžela k nouzovému východu.
Měli to oba bezvadně nacvičené, navíc podnikli nezbytná opatření. Tak například alarm, který spustila, fungoval hlavně proto, aby vyslal signál do sídla strany a tam všechno okamžitě zpracovali pro jejich užitek. Dále co nejtajněji odkoupili vedlejší byt (majitel celého bytového komplexu byl naštěstí členem hnutí), v němž Catherine spala, a také sami vyztužili zeď, která oba byty dělila. Nouzový východ, jímž právě proběhla a ocitla se tak na chodbě, kde už vysokotlaké rozprašovače chrlily vodu a oxid uhličitý, si také sami (takže nic neriskovali) probourali a vystavěli. Dohromady jí to bezpečně zachránilo život, vyvázla jen s několika škrábanci.
Jakmile druhý den od incidentu svolala mimořádnou schůzi vedení (to si ustanovili z nejvěrnějších, kteří Cathy a Adama podporovali od samého začátku), jež byla ke všemu veřejná, doposud nezahojené povrchové rány na rukou a obličeji zcela záměrně nezakrývala make-upem.
Při soptivém monologu, rušeném maximálně několika pobouřenými výkřiky, a hromadnými hlasitými nádechy obecenstva, si Cathy mimoděk vzpomněla na reakci Adama, když ji viděl.
Nyní věděla, že on prostě patřil k ní, a že ji miluje, viděla mu to na očích a vůbec to bylo jasné jako facka. Byla si tím jistá.
Vmžiku se ale vrátila zpět ke svému proslovu. Pomalu se blížila jeho vyvrcholení.
„… a tak, dámy a pánové, tímto vyhlašuji politickou válku proti administrativě, jež nás tu bezpochyby a nelegálně drží jako vězně, a která se pokusila umlčet člověka, jenž tvrdil něco jiného, než ona sama! Toto jednání mluví za vše a hlavně je nelidské a nezákonné! Pokud nám dáte sílu, slibuji, že s tím uděláme rychlý proces! Pokud chcete jiný systém, změnu vlády, která by nás bez rozdílu osvobodila, volte naši stranu!“ Cathy se odmlčela, aby se nadechla a mohla dál pokračovat, ale řev a třesk byl v hale takový, že by zastínil i její mnohonásobně zesílený hlas.
Betonová konstrukce se pod běsnícím davem otřásala v základech a mladá revolucionářka se usmívala, uznale a děkovně skláněla hlavu na všechny strany hlediště a do očí se jí draly slzy štěstí a radosti; teď to měla vyhrané.
Zpráva o pokusu odebrat Catherine Dawnové život jen proto, že měla jiný názor a chtěla věci změnit, vyvolala nečekané nepokoje a obrovskou protestaci na náměstí před administrátorským centrem a radnicí v jednom.
Bylo to brzy ráno, Cathy s tím vůbec nepočítala, chtěla se ujmout moci bez žádných stávek, a tak ji chvíli trvalo, než se donutila tam přijít a než si připravila náležitý proslov, s kterým jí Adam pomáhal a vůbec byl velkou morální podporou.
Celou cestu k radnici mu za všechno děkovala, a když dorazili, chvíli se na sebe dívali a oba si ve stejnou chvíli řekli, že se navzájem milují. Ani to nebylo šokující, bylo to jen… úžasné.
Catherine tedy vyšla na řečnický stupínek, jenž tam lidé okamžitě potom, co spatřili rudou hlavu dívky, připravili, s megafonem a velmi pohnutou náladu, ovšem to ničemu nevadilo.
Celičkou dobu ji doprovázelo ohromné skandování. Chvíli počkala, až se dav uklidní a pak spustila, že v prvé řadě v této demonstraci nemá její politická strana prsty a proto děkuje přítomným, že ji tolik podporují bez žádné přímé iniciativy. To bylo samozřejmě podstrčeno spíše úředníkům a médiím, ovšem to neřekla.
Tak moc ji těšilo, že věci se začaly hýbat samy.
Ačkoliv nyní byl čas na převrat, než rozjímání.
Cathy neváhala a začala si udupávat cestičku ke starostovskému křeslu…


*


Na místě, odkud byla Zeď nejlépe přístupná, se shromáždili jen lidé z televize a pár vyšších, jí jmenovaných úředníků. Včetně Catherininy matky, která byla samozřejmě ze své funkce (Cathy osobně) sesazena, avšak dostala právo zúčastnit se, a jež s kamenným výrazem pozorovala své dítě, které ji nesčetněkrát předčilo.
Catherine Dawnová, připravená na otevření stěny, v naprosto obyčejném oblečku, natěšená, rozdávající úsměvy kam se jen vrtla – kromě Enelin –, stála asi deset metrů od odstiňující barikády (chtěla riskovat jen svůj život), za níž byl nouzový východ, který nikdy nebyl použit, po boku Adama Savilla, s nímž se těsně před tím tajně zasnoubila. Nyní popadla malou kameru, políbila svého nadcházejícího manžela – bylo jí jedno, že to vidí celé město – a vstoupila za bariéru.
Pomalu a zlehounka otevírala dveře, a když ucítila voňavý svěží vzduch a teplé paprsky světla, otevřela je dokořán a jako první starostka veřejně vstoupila na povrch za Zdí…


*


Padesát čtyři tisíc lidí na hlavním náměstí, ve svých ubikacích a na dalších prostranstvích u obrazovek vydechlo úžasem.
Kamera, jež spočívala v roztřesených rukou Dawnové, totiž zabírala zdravou, zelenou zem plnou života, kde se pásly krávy, běhali zajíci a létali ptáci a vesele si při tom pozpěvovali.


*


Catherine Samillová, o dvacet let starší, stála na balkoně velkolepého starostovského sídla na kopci, jenž bezesporu nově založené, svobodné kolonii dominoval.
Přilnutý k jejím zádům rovněž postával zasněný Adam Samille, který bez ustání hladil Cathyino vypouklé bříško schované pod bílou blůzou.
Společně pozorovali město, které vyrostlo z úrodné země, a jenž pomalu zapomínalo na dobu, kdy jeho obyvatelé otročili zavření v nevelké krabici, aby si meziplanetárním obchodem s cizími rasami jeho starostové pořádně namazali med kolem pusy.
Město, které této dvojici bude navždycky vděčné, že jej zalili sluneční září…