Omikron, část 1. - Skaut

Kráčel dolů točitými schody. Jejich železná konstrukce vydávala dost děsivé zvuky a on si nebyl ani na chvilku jist čeho se vlastně bojí víc, jestli toho, co ho čeká tam dole nebo těch schodů. Nevypadaly zrovna moc jistě, spíše se zdálo, že si nejsou jisty ani ony zda se jim podaří ještě nějaký čas vydržet pořád stát, nikdo po nich nescházel dolů a tak už se jim nechtělo nikomu pomáhat, proč by se staraly ony, když se nikdo nestará o ně. Možná to bylo i tím co vše se tu odehrálo, doba jakou už tu stojí je vcelku úctyhodná. Mladý muž jdoucí dolů po schodech s ostražitým pohledem a pomalými kroky vypadal velmi vyděšeně. Už od minulého dne, když mu jeho nadřízený zavolal, že byl vybrán do další průzkumné jednotky se ho chopily ty nejtemnější myšlenky.

Průzkumná jednotka, tak tomu říkali, zřejmě aby se vybraný muž necítil tak bezmocný. Tato průzkumná mise se totiž týkala objektu Omikron, který byl umístěn právě pod těmi schody, po kterých dnes kráčí do temnoty. Nikdo, nikdy, za žádných okolností by tam dobrovolně nevlezl, ale bylo nutné se tam jednou za pár desítek let podívat a zjistit co se tam dole vlastně odehrává. Dříve tento objekt sloužil jako výzkumná laboratoř pro mimozemské technologie. Dnes je to zapomenuté a zároveň nejvíce bájné místo. Při velké válce s mimozemskou civilizací před stovkami a stovkami let se moci v objektu Omikron chopila právě ona útočná forma života, nad kterou pozemšťané nakonec vyhráli. Avšak v tomto místě, oblasti Omikron jich několik přežilo. Vyvinuli se neskutečně rychle kupředu, dokázali vstoupit do mysli člověka a vytvořit tak silné halucinace, že to téměř nikdo nepřežil. Tato schopnost jim však scházela v době války, jinak by jistojistě vyhráli. Na povrchu bylo lidí dost na to, aby je zahubili avšak nebylo možno poslat dolů najednou tolik válečníků, aby tito tvorové byli zabiti, a proto se tam jednou za čas vydávali ti nejlepší průzkumníci mezi válečníky jaké svět znal, aby podal hlášení. Takové hlášení většinou netrvalo víc než pár minut, protože pak se každý setkal z některým z oněch tvorů a to pro většinu znamenalo konec, konec jaký by nikdo nepřál ani největším vrahům a psychopatům, kteří kdy žili.

"Tady Skaut 1249, už vidím konec, je to tam lehce osvětleno a zdá se, že ze dveří pomalu vychází pára, zatím schody drží, pokračuji dál." řekl do mikrofonu. Ze sluchátek se mu dostalo odpovědi:
"Vedete si dobře, pokračujte opatrně a cokoliv se hýbe, střelte." Jeho nadřízení byli v dříve tajném objektu nacházejícím se nad Omikronem. Byli stejně jako on vyděšeni. Tedy ne tak moc, ale přesto každý nadřízený už viděl někoho scházet tam dolů a slyšel co se mu nakonec stalo a vězte, že jen slyšet znamenalo, že se nějakou chvíli pořádně nevyspíte.

Znovu zapnul vysílačku:
"Jsem u dveří, mám povolení vstoupit?"
"Můžete vstoupit."
"Otevírám dveře a vstupuji do oblasti Omikron."
"Hlaste cokoliv, co vás napadne, čím víc informací budeme mít tím lépe."
"T... To… Asi začnu rovnou hned. Napravo od sebe vidím dvě těla, vypadá to, že se poprali a navzájem zabili....."
"Podívejte se blíž."
....
"Jste tam?"
"Ano, pane, měl jsem dojem, že jsem něco zaslechl z levé strany… Asi to nic není, ale… Jsou tu po stěnách jakési kabely. Možná spíš... lana, nějaký biologický materiál, podívám se na to zblízka… Aaaaa, u-h."
"Co se stalo? Jste v pořádku?"
"Ano, pane. Už vím, odkud se bere ta pára, ta organická hmota ji vypustila, když jsem se přiblížil. Moment, někdo… nebo něco… počkejte chvíli."
"Postupujte s největší opatrností."

Kousek tam v té chodbě, tam za rohem, něco tam je, ale co? Nemohl na to přijít a bál se dost na to, aby to šel zjistit hned, vyčkával s namířenou zbraní připravenou vystřílet celý zásobník do čehokoliv, co odtamtud vyleze, ale nic nepřicházelo. Po pár minutách si nebyl jist, jestli nebude lepší se tam jít podívat a vyrazil pomalým a tichým krokem vpřed. U rohu se zastavil a přitiskl ke zdi, stále mířil zbraní tam, odkud by mohlo přijít nějaké nebezpečí, rychle nakoukl do chodby a hned zase zastrčil hlavu, zdálo se, že tam nic není, podíval se znovu. Opravdu, nic. Vešel do další chodby. Ta první se zdála celkem normální, jenom s trochou páry a pár divným organickým materiálem na zdech, tahle ho vyděsila ještě víc, než si myslel, že to jde. Páry, která mu před chvíli osprchovala obličej se lekl asi stejně, jako kdyby se před ním náhle zjevila třímetrová zombie z těch nejbéčkovějších hororů, ta by mu teď připadala jako naprostá prkotina. Ta hmota na zdech zde pokrývala téměř celou podlahu, stěny i strop, nebyly to lana ani liány, ale začátek průniku jakési cizí rostliny, snad něco jako kořeny. Pára byla mnohem hustší, zkoušel se zlehka nohou dotknout oné rostliny, okamžitě jak to udělal vypustila další páru. Doufajíc, že se nejedná o nic jedovatého, ale pouze o snahu rostliny vytvořit si ideální prostředí postupoval dál. Při každém kroku dostal další dávku výparů. Nemohl ani říct, že by to nějak zapáchalo, zdálo se, že to slouží jen ke zvlhčení vzduchu. Hned pár metrů dál byla další odbočka, vklouzl do další chodby tak pomalu až to vypadalo, že on nedrží zbraň, ale ta drží jeho. Zjistil, že výpary nejen zvlhčují vzduch, ale taky dost znepříjemňují viditelnost. Zatím na těch pár metrů mu to nevadilo, jenže tahle chodba už vypadala podstatně delší. Chvíli pozoroval pohyby v mlze…. Slyšel jen lehké skřípání podlahy a slaboulinké vrzání kovu. Podle toho co zatím viděl to asi bude tou rostlinou. Náhle něco prosvištělo mlhou a on stál jako zamražený, vteřinu, dvě, tři. Díval se do mlhy a čekal. Snažil se zbavit strachu, ale vždy když se mu to alespoň maličko začalo dařit, něco ho vyděsilo. Stále pozoroval mlhu, dával si pozor na každý pohyb čehokoli, co by šlo střelit. Mlha se opět pohla, měl co dělat, aby strachy neupustil zbraň, ale hned ji rychle sevřel a začal střílet, bezhlavě, naprosto šíleně na vše co bylo před ním. Nebylo tam nic, to jen lehký průvan, který tu občas zavane, pohnul mlhavými oblaky zakrývajícími taje tohoto objektu. Udělal pár kroků a před ním se zjevilo rozcestí.