Lost friend 1. Kapitola

1. Kapitola- vzpomínky

Toho dne jsem se probudila s myšlenkou, že tento den bude stejný jako včera, předevčírem i ten předtím. Vlastně, když se nad tím zauvažuji, věděla jsem, že bude jiný, ale ne tak.
Když mě prázdná lednice vyhnala na nákupy a já se tak dívala jak, lidé začínají bláznit, došlo mi, že se opět blíží čas vánoční. Ovšem, tenhle čas mě moc nezajímal, naopak deprimoval mě. Viděla jsem to tak, že vánoce prospím a Silvestr strávím u přiblblých pořadů.Nikdy jsem moc nechápala, proč se Silvestr slaví. Bude snad příští rok lepší? Jediný důvod, který by mohl být dostačující mi připadá ten, že jsme ho přežili, ale to se mi slavit nechce. Bylo mi 20 let a na světě jsem neměla nikoho. Po rodině mi zbyla jen kupa peněz, která mi zabezpečovala, že dalších pár let nemusím vylézt z domu a lidé, kterým jsem říkala přátelé mě časem taky opustili, už jsem je nebavila. Člověk, kterému záviděli, že má všechno po čem smrtelníci touží, byl společenský, veselý, milý a štastný už neexistoval. Zabil ho sám život. Nejhorší rána mého života přišla asi v den, kdy jsem přišla i o mého přítele. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako jeho. Čas strávený s ním mi stál za bolest, která mě sužuje. Kdybych se měla rozhodnout znovu, jestli potkat Pavla a trpět nebo ho nikdy nepotkat a dál žít, neváhala bych a řekla ano. Vždycky říkal, že nepotřebuje vidět na hvězdy, protože já jsem jeho světluška. Jenže při lyžování v Alpách spadla lavina, už nikdy ho nenašli, tak se stalo, že jsem zůstala na světě sama.
Věděla jsem, že něco není v pořádku už delší dobu. Byla jsem unavená a neměla proč, měla jsem bolesti a bylo mi to jedno. Probudila jsem se na nemocničním lůžku, přímo v nákupním centru, jsem omdlela. A tak se to stalo. Divné, ale bylo mi to jedno a těšila jsem se na konec, že se možná setkám s těmi, které jsem milovala. Nádor na mozku, mě měl ze života vysvobodit, co se stane jsem netušila.
Dávali mi 3 měsíce, je to více než rok a já stále ještě žiju… Nebo spíš existuju?