Dva světy

Je večer, všude ticho. Je slyšet jen jak se vítr prohání skrze koruny stromů. „Dělejte, běžte! „křičí na nás David ze předu „Karolína si zlomila kotník, nemůžeme tak rychle“ Marek mě podpírá. Jsme v hraniční oblasti. Běžíme starou polní cestou mezi hromadou Omianů. Omiané jsou lidé, kteří už dávno lidé nejsou. Bytosti bez duše, které obývají přechodovou oblast mezi světem tam venku a světem zde. Jsou nakaženi jakou-si nákazou, která svět před třiceti lety zamořila. Utekla hodně dlouhá doba od naší vyspělé civilizace. Teď už nic není jako dřív. Žijeme ve strachu z nákazy, která zpustošila svět. Věříme jen sami sobě a to ani sami sebou si nejsme jisti.
Běžíme dál. Každý z nás má v ruce zbraň, jen já žádnou nemám. Sotva se držím na nohou. Dělá se mi špatně, cítím, že padám. Omdlela jsem, avšak Marek mě chytl včas. Náhle cítím v obličeji hustou záři. Blíží se k nám auto. Jenže zbytek přátel není nikde vidět. Zůstali jsme tu s Markem úplně sami. Uprostřed zakázaných hranic. Mezi stovkami Neživých, ve středu nákazy. Poslední nač si z té noci pamatuji je, jak mě Marek pokládá do vlhké trávy a povídá: „ Vrátím se pro tebe, slibuju.“ Políbil mě a utekl. Na nic si už z té noci nevzpomínám. Víte, jak jsem mluvila o tom světle? Byla to stráž, která hlídá uprchlíky z našeho světa, aby nákazu nepustili za hranice Metropolitu. To Marek je zavolal. Bylo mu jasné, že by se se mnou za hranice nedostal a já, že bych nemusela přežít.
Je ráno druhého dne. Probouzím se v zatuchlé tmavé místnosti. Je tu zima a ze stropu kape chladná voda. Jsem ve vězení. Na zdech jsou různé malůvky a nákresy. Poslouchám pláč, který se rozléhá podzemními chodbami. Sedím v rohu místnosti a jen čekám, co bude dál. Stále slyším jeho slova, vidím jeho oči, jak se na mě dívají a jeho rty jak líbají ty mé. To jediný mě drží, abych se nezhroutila.
Náhle slyším klapání bot, které se rychle blíží. Kolem mích mříží prochází tři muži. Jeden z nich táhle po zemi ženu v bezvědomí za vlasy. Jen těžko bylo poznat, že je to žena. Všude měla podlitiny a obličej měla celý oteklý. Za nimi zbyla jen krvavá šmouha, která se táhla celou chodbou. Jednou za nějakou dobu jsme dostali kousek chleba a vodu. Jen těžko šlo vnímat kdy je den a kdy noc. Za toho křičení a neustálých nářků nešlo usnout. Ležím na tvrdé zemi a stále doufám, že ho znovu uvidím.
Dny utíkají. Snad i měsíce. Už nevím, kdo jsem. Snažím si vybavit jména mých rodičů, ale marně. Mám strach, kdy na mě přijde řada. Až jednou kolem mé cely procházel mladý muž. Jeden z těch tyranů, ale byl mi něčím povědomý. Jako bych ho někdy už viděla. Ty oči určitě znám, jsem si jistá. Jakoby mi měl můj hrudník prasknout.
„Je to Marek! Určitě to musí být on!“ uvědomila jsem si to. Vyběhla jsem k mřížím a rozhlížím se, ale kde nic tu nic. „ doufám, že se tu ještě objeví. Ale proč dělal, že mě nezná. Proč se alespoň na mě nepodíval. Nedal mi najevo, že o mně ví.“ Opět se cítím ztracená. Už si na mne nevzpomíná. Stal se z něj vrah. Lehám si na zem a po neskutečně dlouhé době usínám. Vzpomínám na přátele. Na Davida, Tamaru a Petra. Vzpomínám si i na tu onou noc, díky které jsem tu.
Probouzí mě strašná rána do zad. Přišli si pro mě. Násilně mě zvedají na nohy. Je tam mezi nimi i Marek. Jenže ten přistupuje blíž chvíli si mě prohlíží. Pak se ke mně naklání a já zašeptala: „Marku?“ zpozorněl. Narovnal se. Chytl svojí pušku do obou rukou a uhodil mě do nohou, až mi je zlomil. „ To abys ty děvko omiánská nezdrhla. Odveďte ji. Uvidíme, co z ní ještě dostaneme, než chcípne.“ Táhnou mě chodbou. Cítím, že ztrácím vědomí, ale snažím se to vydržet.




Hodili mě do místnosti s jednou židlí a ventilační šachtou. Ležím a nejsem schopna se zvednout. Je to tu ponuré a na zdech jsou cákance od krve. Jsem tu jen já a Marek. Pomalu postupuje ke mně. Mám strašný strach, že mi opět ublíží. Kleká si ke mně a neskutečně silně mě k sobě přitiskl. „ Můj bože Karolíno ty žiješ. Myslel jsem si, že jsem tě navždy ztratil. To není možný, vážně jsi to ty?“ Dívá se mi do očí a pláče. Chtěl mě políbit, ale já jsem ucukla. „ Nech mě být! Nepřibližuj se ke mně!“ Snažím se dostat do bezpečné vzdálenosti od něj. „ Poslouchej mně! Slíbil jsem ti, že se pro tebe vrátím, jsem tady a pomůžu ti se odtud dostat slibuju. Strašně jsi mi chyběla, věř mi.“ „ Jsi vrah a parchant nech mě být!“ Začala jsem na něj křičet. Nevěřím mu ani slovo. To jediné díky čemu jsem tu zatím přežívala se rozplynulo. Už v nic nedoufám snad jen v to, že mě zabije. Že mě nechá umřít. „Projel jsem nespočet věznic, ale přesto že jsem tě stále nikde nenacházel, nepřestával jsem věřit, že žiješ. Utečeme spolu do Metropolisu a já tě, už nikdy neopustím. Lehni si zavážu ti ty nohy, aby se tam nedostala nákaza, lásko.“ „ Nedostala by se mi tam, kdyby si mi je nezlomil. A neříkej mi lásko! Jak ti můžu věřit, že to není jen trik?! Jestli sis nevšiml tak si mě právě před chvílí nechal surově zmlátit od tvých kumpánů!“ Rozplakala jsem sem se. „ Musel jsem, zabili by tě, kdyby se dozvěděli, že tě znám, natož že tě miluju. Nedělej mi to. Nevykašli se na mě, když jsem tě konečně našel. Miluju tě a dostanu tě pryč. Musíš, ale vydržet měsíc. Budeme odvážet těla na hranice. To bude naše příležitost.“ Stahuje mi kosti k sobě. Pomáhá mi postavit se na nohy. Drží mě v náruči. A líbá mě. Cítím jeho slzy, jak mi stékají po tváři. Začínám mu věřit, ale mám strach, že to měsíc nepřežiju. Hladím ho ve vlasech a vidím jeho šťastnou tvář, jak se na mě upřímně dívá.
Otevírají se dveře a dovnitř vchází jeden z jeho poskoků. „ Pane…?“ stojí tam a dívá se na nás jak na ducha. Marek mě pomalu pokládá na židli. A rázným krokem se přibližuje k tomu chlapci ve dveřích. Chytá ho pod krkem a vztekle na něj zavrčí: „ Nic jsi tady neviděl jasný?!“… chlapec celý strachy bez sebe se na mě jen mlčky dívá a nic neříká. „ Jasný?“… „ Ano pane. Nic jsem neviděl.“ „To doufám. Jestli se jí něco stane, budu to dávat za vinu tobě.“
Držím se jen tak při smyslech. Marek mě v náruči odnáší do cely. Ostatním řekl, že jsem zdravá a proč mnou zbytečně špinit chodbu. Tak že mě radši odnese sám. Dny ubíhají. Marek chodil kolem mé cely několikrát denně a nikoho k ní nepouštěl. I jídlo mi nosil sám. Potají mi přinášel léky. Začínám se cítit líp. Jsem silnější, ale nohy mám stále zlomené.
Měsíc je tytam. Marek si vzal noční službu u mé cely. Vešel ke mně a sednul si na zem vedle mě. Nehrozilo, že by sem někdo přišel. Jejich práce byla těžká a tak každý z těch barbarů byl rád, když si mohl na chvíli zdřímnout. Pokládám se mu do klína. Hladí mě po vlasech a po ruce. „Mám plán na zítřejší noc, lásko.“ začínám si vybavovat, co mi říkal v té šedé místnosti…“Bude to pro tebe těžké zlato, ale to zvládneš. Zítra budou mí lidé vybírat mrtvoly z cel, které sám určím. Budeš dělat, že jsi mrtvá, osobně tě zabalím do pytle a dám ti plynovou masku. A zbytek nech na mě. „dívá se na mě a čeká nějakou reakci. Já však nemám, co říct zmocňuje se mě strach a úzkost. Náhle mě Marek pokládá opatrně na zem. Lehá si ke mně a něžně mě líbá po krku. Zcela se mu oddávám. Chytl mě za ruce, pokládá se na mě a já cítím to vzrušení. Hraje si se mnou. Naklonil se ke mně: „ Miluju tě.“ však i já jeho, ale nejsem schopná slov. Je hrubější než, kdy dřív, ale i tak je to příjemné. Splynuli jsme v jedno tělo. Zmocňuje se nás vášeň a zuřivost. Cítím jeho ústa, jak mi sjíždějí po krku. Milovali jsme se snad celou noc. Až k ránu jsem usnula po jeho boku.