Arinae - tak "trochu" netypický upíří příběh

Teprve před chvílí jsem pustila sednout nějakou stařenku a rovnováha mi nikdy nedělala potíže. Každý druhý teenager by tu mohl vypadat jako já. Piercingy v uchu teď nejsou nic neobvyklého, tetování na krku přikryjou vlasy. A stejně mám na hlavě kapuci, tak to vyjde nastejno. Otrhané džíny, šedá mikina, schovaná mezi lidmi. Ostatně pod svícnem je největší tma.
Támhle je jeden, zrovna nastoupil. Docela hezký blonďák, tak dvacet, na devadesát procent bude mít modré oči. Pomalým krokem přešel k protějším dveřím a ležérně se opřel o přepážku z plexiskla polepenou odřenými reklamními samolepkami. Ostatně celé metro bylo pořád vytapetované kdejakými reklamami. Lidé prostě někdy nevědí, kde přestat. Dál jsem ho sledovala, když se rozhlédnul po ostatních cestujících, a pak znuděně vytáhl kapesní výtisk nějaké knihy a začal si číst. Že by intelektuál? S těmi bývá otrava, ale podle barevného obalu jsem poznala, že to spíš bude nějaká současná beletrie. Možná sci-fi nebo tak něco. Vzhlédl od knihy, když jsme zastavovali v další stanici. Přestupní. Vagon se na chvíli skoro vyprázdnil, než se dovnitř zase nahrnul dav.
Pak jsem ho ucítila. Jeden z naší rasy musel být někde poblíž a to opravdu hodně blízko. Mimochodem, předpokládám, že některým už možná došlo, že svou rasou nemyslím ty lidské nesmysly s bílými, černými, žlutými, zelenými, modrými a já-vím-jakými-ještě. Mluvila jsem o upírech. Jo, o těch, co o nich vy lidi píšete úchvatné romantické bichle a náctileté holky nad nimi slintají v kině. Tak já jsem jednou z nich. Teda z upírů, ne z těch náctiletých holek. Jenom nepableskuju na slunci, nežiju věčně a nezabíjím nutně každého člověka, ze kterého se najím. Pokud vám někdo naservíruje stůl plný jídla, taky to nesníte všechno. Tedy aspoň ne za běžných okolností, a pokud nejste pubertální kluk ve vývinu. Po zkušenostech s mladším bráchou vím, o čem mluvím. Takže dál.
Rovnou zapomeňte na kříže. Nemám je sice ráda, ale to je spíš otázka mého osobního vkusu. Ovšem když si pořídíte dostatečně velký krucifix, možná se vám podaří nějakého upíra omráčit dobře mířenou ranou do zátylku, ale asi vám pak zrovna nepoděkuje. Pak je tu ta pitomá legenda s dřevěným kůlem. Ukažte mi na kohokoliv, kdo nezemře po ráně dřevěným kůlem do srdce a půjdu mu s radostí pogratulovat. Napřed si ale ověřím vaši příčetnost. A mimochodem, dobrá polovina těch náušnic je stříbrná. Jo, a taky se jako většina normálních holek po ránu češu a maluju. Před zrcadlem. Tak teď už by to snad bylo všechno.
Zvědavě jsem zavětřila a doslova skenovala očima svůj vagon i ty okolo něj. Nakonec jsem ho našla. Postával na bližším konci vedlejšího vagonu a snažil se tvářit záhadně. V tu chvíli mi trochu poklesla čelist. Spíš zděšením než překvapením. Proč sem tyhle typy vůbec pouští? Někteří upíři z menších měst si prostě myslí, že ve velkoměstě je dneska nesmírně in výrazné oblečení. Není to pravda, snažíme se zapadnout jako všichni ostatní. Až na tyhle občasné odchylky. Každopádně bylo jasné, že jsem ho našla, a nepředstavoval žádné větší vyrušení. Jenom bych ho měla, až tady skončím, poučit o současné módě. Oděný v černém od hlavy až k patě si asi připadal důležitě, navíc měl propíchané uši podobným způsobem jako já a třešničku na dortu tomu všemu dodával dlouhý černý plášť. No, maximálně si ho někdo zařadí k nějaké skupince typu gothic, s tím vážně nechci nic mít. A taky už si mě konečně všiml. Že mu to trvalo. Zvedla jsem obočí a posunky obličeje mu naznačila, že vypadá jako idiot. Neptejte se, jak to vypadá, ale jde to. Tvářil se, že nepochopil, ale trochu nakrčil ramena, takže to snad bylo naposled, co se tak oblíkl. Díky bohu. Odvrátila jsem od něho pozornost a znovu se zadívala na svou vysoce atraktivní oběť. Očividně se chystal na nejbližší zastávce vystoupit. A já s ním.
Vlak zastavil ve stanici a dveře se s těžko slyšitelným zasyčením otevřely. S rukama hluboko v kapsách jsem se propletla davem a nenápadně sledovala cíl. Uznávám, že to označení nezní nejlépe, ale pořád to je lepší než oběť. Co se týče sledování, možná víte, jak to v praxi chodí v metru. I kdybych ho „pronásledovala“ ze vzdálenosti půl metru, asi by si mě v tom davu ještě nějakou dobu nevšimnul.
Doufám, že ho nikdo nečeká, po svých zřejmě dneska nedojde. Možná se dokonce na pár dní hodí marod. Některé dámy by mě za krmení z takového krasavce asi rády neměly. Hele, všichni musíme jíst. A mě stačí jeden lov a jedna krevní transfuze na měsíc! A na lovu jdu prostě po čichu, dokud na něco nenarazím. Pravda, většinou je to mladé, krásné a kluk. Všichni na něčem ujíždíme, ne?
Mimochodem, příšerka z vedlejšího vagonu vylezla taky. Očividně tu nebude takový klid, jak jsem původně čekala. Sledujíc oběť jsem se nechala davem dovést až k eskalátorům. Přítomnost svého „černého kolegy“ jsem stále cítila v zádech asi deset metrů za sebou, ale od začátku jsem počítala s tím, že to tak jednoduše nevzdá. V každém případě to byl jenom neškodný nováček. Ale víte, jak to chodí, když se k něčemu připlete idiot, že? Napovím, dobře většinou ne.
Vyšli jsme ze stanice metra kousek bokem od centra města a vydali se „vagonkem“ v odstupu asi deseti metrů za sebou jednou z hlavních ulic. Lov právě začal, nasazení plánu A.
„Martine!“ křikla jsem. Napoprvé nezareagoval. Nic zvláštního. Zakřičela jsem na něj znovu, pořád bez reakce. Přidala jsem do kroku, doběhla ho a popadla za rameno. „Ozvi se, když na tebe volám, Mar...“ Otočil se a nadzvednul obočí, tohle taky dělali skoro všichni. Teď už to jenom potřebovalo kvalitní herecké schopnosti.
„Jaj…promiň, s někým jsem si tě spletla,“ hodila jsem po něm okouzlující úsměv. Ramene jsem se samozřejmě už pustila, ale ještě jsem mu jakoby omylem přejela rukou po paži. Tohle flirtování nesnáším, ale je to součást tradičního lovu. My mladí slyšíme větu „tradice se musejí dodržovat“ v poslední době trochu moc často, tak jsem nechtěla riskovat kázání.
„V pohodě, nic se nestalo,“ odpověděl s širokým úsměvem. Už pomalu měknul, stačí ho správně zpracovat a čeká mě úspěch.
„Hele, vypadáš, že jsi odsud, hledám tu jednu malou kavárnu, měla by se jmenovat nějak na S, myslím.“
„Sunrise cafe?“
„Jo, to je ono,“ nahodila jsem nevinný úsměv. Samozřejmě jsem věděla, kde Sunrise najdu, patřil k mým oblíbeným podnikům v téhle části města. Ono je praktické, mít vždycky po ruce nějaký hezký podnik. Poté, co jsem ho hezky poprosila, se ochotně nabídl jako eskorta na místo určení. Kavárna byla vzdálená jenom dva bloky, takže docela brzo skončil s bobříkem mlčení a začal se vyptávat. Takové ty klasické otázky, znáte to. Jak se jmenuju, co tam dělám a tak. Příběh pro scénář jako byl tenhle, vypadal ten den následovně. Jmenuju se Alena, mám se v Sunrise cafe setkat s nejlepším kámošem ze střední, jménem Martin, jenom tak na pokec, protože jsme se dlouho neviděli, samozřejmě jsem se trochu ztratila a pak si tohohle kluka, mimochodem se představil jako David, při pohledu zezadu prostě s tím Martinem spletla. Až mě dovede k Sunrise, žádný známý mě tam samozřejmě očekávat nebude a já pozvu „oběť“ na kafe, trochu si popovídáme on mě pak asi tak za hodinu až dvě kousek odprovodí…tady většinou končil plán a začínala skutečná improvizace. Skutečné umění lovu spočívá v tom, umět si vybrat správný čas a místo, nikdo nesměl nic vědět, ani oběť samotná. Samozřejmě to obnáší skutečnost, že se nikdo nepromění v upíra, takhle to nechodí…tedy…no, to by bylo na dlouhé vysvětlování. Všechno klapalo jako na drátkách. Nebo jsem si to alespoň myslela, když jsme dorazili k Sunrise.
David mě doprovodil až dovnitř, jak se od něj očekávalo. Chvíli jsem předstírala, že pátrám po známé tváři a už jsem se chtěla optat servírky, aby bylo vidět, že se opravdu snažím svého kamaráda najít. V tu chvíli jsem si jich všimla. Docela nepříjemná parta prvotřídních ignorantů od nás ze školy v čele s Gabrielem.
Vzhledem k povaze našich „potřeb“ to asi může znít trochu nelogicky, ale vzdělávají nás pokud možno pohromadě. Všichni na naší škole jsou na tom podobně. Upíři, jasnovidci, proměňovači, strašidla, vodníci, rusalky. Pár lidí by se taky našlo, ale většinou jde spíše o děti s jedním rodičem nadpřirozené krve (tedy, ve škole se lépe vžil kratší slangový pojem „Strašidla“), které nezdědily schopnosti. Praxe říká, že přestože je naše existence pevně vázaná na lidi, když jsme malí, prostě máme sklony ty schopnosti nezvládat a v pubertě zase provádět různé naschvály a šílenosti. Ale to asi všichni teenageři, jenomže u nás to může být nebezpečné, takže nás raději drží odděleně.
No nic, v tu chvíli bych se nejraději rychle vytratila, jenomže v takové situaci to jaksi nebylo zrovna jednoduché a Gab si mě navíc už všimnul. Znali jsme se od dětství, ale čím víc se před kamarády vytahoval a choval jako blbec, tím míň jsem pociťovala potřebu se s ním veřejně bavit. Řekněme, že naše komunikace se zúžila na občasné dlouhé přátelské diskuze v případech, kdy si naši rodiče domluvili vzájemnou návštěvu. Ne, že by nás nutili k účasti, ale v těch ojedinělých případech, kdy se choval jako člověk, jsme si docela rozuměli. No a tenhle týpek teď vstal od svojí party rádoby-výtržníků a vydal se přímou trasou já-idioti, což se mi ani za mák nelíbilo. Zastavil se přímo přede mnou.
„Ahoj, Al,“ ušklíbl se na mě. Každému jinému by ten úsměv mohl připadat okouzlující, na to jsem ale Gabriela znala až moc dlouho. Skvěle jsem viděla, jak mu pobaveně zacukaly koutky a na chvíli mě přepadla příšerná touha jednu mu vrazit.
„Nazdar, Martine,“ procedila jsem skrz zuby…

„Co sis sakra myslel, že děláš?!“ zasyčela jsem už snad posté s vražedným pohledem upřeným na chodník ubíhající mi pod nohama.
„Tak už se přestaň vztekat, Arin,“ Gab se tímhle očividně bavil.
„Přestaň se vztekat?! Víš ty vůbec, jaké má společenství sankce za narušení cizího lovu?“
„Ale ovšem,“ hodil po mně jedním ze svých andělských pohledů, který mě už ovšem víc jak pět let nedokázal oklamat, „proto ti chci nabídnout kompenzaci.“
„Poslouchám,“ odvětila jsem, jak nejméně zaujatě jsem dokázala.
„Chystám se na lov ode dneška za tři dny. Můžu tě vzít s sebou a do té doby ti nabízím vlastní krev. Vypadáš docela bledě.“
„Uvědomuješ si, co říkáš?“ zvedla jsem na něj po chvilce ticha pochybovačně obočí. Rozumějte, tohle bylo, jako kdyby vám kluk dělal neslušné návrhy. Mezi upíry platila jistá nepsaná etiketa, kterou se všichni řídíme. Nikdy společně nelovíme a taky se vzájemně nekoušeme, a to z čistě praktických důvodů. Existuje jediná výjimka. Pokud jsou si dva upíři velmi blízcí ve smyslu…prostě když tvoří pár, tak mizí tabu vzájemného kousání. Pak taky manželé a rodiny s dětmi, které se neumí samy nakrmit, ale už potřebují krev. Tak ti většinou loví ve skupinách, ostatní ne. Ale zpátky k důležitému…
Po tom necitlivém vyrušení při lovu jsem samozřejmě měla chuť ho praštit a odejít, ale nakonec mě přesvědčil, že se začíná stmívat a měla bych se radši nechat domů doprovodit, a abych se s ním ještě prošla na oblíbené shromaždiště „našich studentů“, tedy zalesněné prostranství patřící k naší škole. Ve středu lesíku si generace studentstva zařídily vcelku příjemné zázemí s altánkem a ohništěm.
Mimochodem, každému je už určitě jasné, že škola jako ta naše nemohla stát uprostřed města. Oblíbenost kavárny Sunrise mezi mými spolužáky ovšem taky nebyla zrovna náhodná.
Během konverzace nám zabralo asi pět minut, než jsme se dostali k dva bloky vzdálenému činžáku. Nic zvláštního, prostě taková ta anonymně vyhlížející rádoby moderní krabice se třemi byty na každém patře. Vystoupali jsme po špinavém schodišti do druhého patra a Gab tmavošedým klíčem odemknul dveře. Mám taky takový, všichni ho máme. Do tohoto bytu už dlouho nevstoupil nikdo jiný než my Strašidla. Žil tam jistý postarší a už lehce senilní chlapík s dlouhým bílým vousem. Přezdívali jsme mu Charón, protože jeho jméno už dávno všichni zapomněli. Patřil totiž k rase Dlouhověkých. Nazývají se tak, přestože jsou v poměru k nám téměř nesmrtelní. Tenhle už si nepamatoval rok vlastního narození (a nedivila bych se, kdyby se nedal určit lidským datováním), ale pořád vypadal tak nejvýše na osmdesát. Každopádně právě teď spal, takže jsme se ho rozhodli nerušit a vydali jsme se přímo k portálu v jediném kompletně nevybaveném pokoji.
Pohled na něj mě vždy fascinoval. Představte si Otvor o výšce postavy, jedno jak jste vysocí, hluboký jako nejtemnější noční obloha plná hvězd probíjející energií. Tak to byl portál do našeho světa.

Zjevili jsme se přímo před hlavní školní branou, ale za pár chvil už jsme seděli v již dříve zmíněném altánku u společnými silami zřízeného táboráku a bavili se o různých hloupostech o jakých se přátelé často baví. Právě proto ta otázka přišla jako rána z čistého nebe.
„Tak co říkáš na tu nabídku?“
„Nabídku?“
„Společný lov a tak,“ připomněl mi jemně naši předchozí konverzaci.
„To bylo myšlené vážně?“ pronesla jsem lehce pochybovačným tónem.
Neodpověděl. Vlastně ani nemusel poté, co si odhrnul vlasy a oblečení z krku a dokonale pro mě obnažil krční tepnu. Pomalu jsem začínala cítit, jak mi vylézají špičáky. Ano, měla jsem hlad. Ovšem, chápala jsem, kam rodiče míří, když nás nechávají trávit tolik času společně už od dětství. Jenom mi prostě chyběla chuť se k někomu tak silně vázat. Tohle by se taky dost dobře dalo brát jako zasnoubení, a o to jsem opravdu zájem neměla. Nevědomky jsem ale ztrácela kontrolu. Znáte ten pocit, když je vám z hladu až špatně a někdo před vás naservíruje oběd? Asi tak jsem se cítila. Chybělo mi asi dvacet centimetrů, když za mnou najednou něco zarachotilo.
Trochu polekaně jsem nadskočila a otočila se k místu činu. Na kraji linie stromů nestál nikdo jiný než můj starý známý ze sousedního vagonu metra.
„Myslím, že si potřebuju něco vyřídit,“ obrátila jsem se na Gabriela, „jestli chceš, můžeš jít napřed. Já se domů nějak dopravím.“

„Kolega z metra,“ přeměřila jsem si kriticky příchozího, „dneska se vídáme nějak často. Potřebuješ po mně něco?“ Byl to určitě on, ale vypadalo to, že už se stihnul převléknout. Šílené oblečení nahradily obyčejné rifle s tričkem a mikina. Vlastně v normálním oblečení a při večerním šeru vypadal docela sympaticky a sebejistě.
„Vlastně ano,“ ušklíbnul se, „rád bych se představil. Jsem A…“
Zbytek jsem bohužel neslyšela, protože na mě náhle dolehl nedostatek „potravy“ a tak trochu jsem se zhroutila. Možná jsem se opravdu měla vydat na lov dříve, ale tentokrát jsem alespoň mohla proklínat Gabriela.

Když jsem otevřela oči, uviděla jsem noční oblohu. Posadila jsem se tak rychle, že se mi podařilo mého drahého neznámého vyplašit tak, že se na chvíli zarazil v pohybu.
„Co se stalo?“ vyhrkla jsem okamžitě.
„Omdlela jsi. Asi to bylo nedostatkem krmení, tak jsem ti dal trochu svojí krve, aby ses vzpamatovala.“
No ten je snad věštec, pomyslela jsem si sarkasticky. Až pak mi to došlo.
„Co, že jsi udělal?“ hleděla jsem na něho nevěřícně.
„Dal ti napít. Je na tom snad něco špatného?“
„Jo, úplně všechno!“