Pašerák Šimon

To si musej zrovna mě najmout ty zasraný nekromanti na takovou makačku. Jsem obyčejnej pašerák, jmenuju se Šimon a jsem spíš přes pašování madroly, to je taková omamná látka. Kytíčka srdcovka se jí říká. Droga lásky. Ne na kosti. Vykradače hrobu jsem ještě nedělal. Můj horelský čuch mi říká, že se něco semele. Kopu lopatou do podzimní ztvrdlé země a čekám, kdy se vyloupne lopatka nebo nějaká jiná kostička dávnýho hrdiny Purina. Asi ho chtěj oživit bo co. No, nic, zaplacíno jsem dostal, tak kopu. Na zádech mám připlej meč, pro jistotu. Takovéhle zakázky jsou povětšinou s problémama. Nekromanti platěj dobře, bylo jistější příjmout než odmítnout,lepší prachy než kletba. Kopu a pomalu se vylupujou první pozůstatky pradávného krále. Zvláštní, jsem ve Východní říši pět let a o Purinovi se vůbec nemluvilo, to až teď. Velká legenda. Sakra, otáčím se. Za mnou se něco hnulo. Dělám dál,že kopu a přitom se pomalu připravuju vytasit svůj meč. Stín, rudý hraničář, je rychlej, ale šarlatová barva jeho pláště je k nepřehlédnutí. Asi má taky zálusk na kosti. Teď záleží na čí.
Vylez. Křiknu do křoviska, kryjícího hřbitovní zeď. Ozve se pouze smích.
A co, když nevylezu. Zní výsměšná poznámka na moji větu. Že by má vyřídilka selhala? To snad ne. Nehraj si se mnou. Snažím se zabijáka vystrašit, ale mělo to váhu stejnou asi jako psí lejno. Vytasím pro jistotu meč a připravím se na možný útok. Jen klid, slyším uklidňující zasyčení. Jdu si jen pro kosti a tvé tu nehodlám zanechat. Zní dokončení. To bude trochu problém, já jsem tu taky kvůli kostem, můžem se rozdělit, sotva budeš chtít celou kostru. Zabiják se po vyřčení mé věty zazubí a vyleze. Na ústech má roušku a přes oko se jí táhne dlouhá jizva, je to žena. Máš pravdu, řekne mi a zasune meč do pochvy u pasu připlé. Podává mi ruku. Usměju se a ze srdce mi spadne kámen velkej jak Gurtské skály. Já jsem Šimon. Dáme se do práce? Otážu se a beru do ruky opět lopatu. Co kdybys ty kopal a já třeba zahrála na rtubu. Rtuba je dechový nástroj, který používají povětšinou potulní bardi. Jasně, já to vodseru a ty si užiješ. To je jako jít do hospody, kde si objednám pivo a napiješ se ty. Má to stejnou logiku a vůbec, od kdy hraničářky hrajou na rtubu? O d tý doby, co pašeráci vykrádají hroby. Zasměje se hrdelním smíchem. A mimochodem, já jsem Lorka.


Kráčím krvavou chodboum, klasická nekromantská stavba, všude po stěnách visí lebky a stěny jsou potaženy převážně lidskou kůži. Je to chamraď tahle rasa, nahání mi to tu husí kůži. Popravdě, komu by to husino nenahnalo. Stojím před nízkými dveřmi, i když jsem horel, menší než klasický elf, fuj, jak ja elfy nemusím, jsem stejně vyšší. Na zádech mám sekeru a u boku se mi pohupuje balíček s Purinovými kostmi. Otřu si pot z opáleného obličeje a protáhnu si krátkou bradku, která mi hrdě zdobí bradu. Usměju se nad mým egoismem a hodím se opět do strachu. Vezmu za velkou kliku z nohého pařatu a těžce s vrzáním otvírám bránu do "pekla". Za mohutným stolem sedí nekromantský stařešina. Dá-li se u nemrtvého říct stařešina. Podívá se na mě mrtvýma očima, vlastně nemrtvýma. Máš, cos přinýst měl? Ptá se mě postarším jazykem. Hlas se mu vycházel z prohnilých úst se stejným zápachem. Ani jsem na to nereagoval a dal mu na stůl pytlík Purinových zbytků. Snad je to dobře vošéfikovaný, snažil jsem o optimismus, ale na to byl nekromant asi moc starý nebo spíš mrtvý. Hrábl po pytlíku svým drápem a rozvázal s mrštností uzlík. Naklonil se nad něj a tvář se mu kupodivu změnila v zhnusení. To není všechno, kde je lebka? Civím na něj jako tele na nový vrata. Chtěl jste kosti, ne lebku. Nebylo nic řádně řečenýho, takže chci svý peníze. Odhodlal jsem se k slovnímu útoku. Jsi drzý horelský pašeráčku, ale na mě tvé slovo nezapůsobí. Nedostaneš nic. Není to všechno, takže nic. To mě trochu namíchlo. Byl tam rudej hraničář, ten si odnesl lebku. Namítnul jsem na svoji obhajobu. Nekromant mě propíchnul pohledem. Tak tu lebku přines. Hodil mi po svých slovech pytel zlaťáků. Koně si můžeš vybrat jakého budeš chtít, tu lebku musím mít a opovaž se vytratit s penězma a koněm. Bratrstvo Jurty je všude. Po jeho slovech mě polil pot po zádech. No paráda, pomyslel jsem si. Nakonec mě sejmou nějaký nemrtvý. Co by asi bylo s mojí mrtvolou. Peníze jsem kupodivu s nechutí přijal. No, tak já jedu, kdoví, kde ho mám hledat, ale asi si budu muset nějak poradit. Blesklo mi hlavou.

Zasraná hraničářka, nadával jsem kráčejíc po kamenné cestě, sem tam polité výkaly nebo šakalími pozůstatky. Lojnino město, jako hlavní město Východní říše, bylo výstavní až na příměstské části, ty výstavní teda vážně nebyly. Hlavu mi zdobila horelská přilbice a celý jsem byl v lehké zbroji horelských bojovníků. Díky výnosu zemřelého krále jsme byli dáni na stejnou úroveň jako lidi, přesto se na mě spodina města dívala skrz prsty. Projížděl jsem okolo krčmy U Kolohnáta, když jsem zaslechl rtubu. Slezl jsem z koně, uvázal uzdu k sloupu, který k tomu to počinu byl stavěn. A nenápadně jsem nahlédl dovnitř. Rudá hraničářka, Lorka, seděl u stolu obklopena muži. Prostě kolem ní seděli opilci a nájemní vrazi, prostě havěť. To mám štěstí, říkám si v duchu. Vlezu dveřmi, které byly už několikrát vyvrácené opilými idioty. Ne, že bych se neopíjel, ale nenadělám přitom takovou spoušť. Vytasím meč vždycky připravený pro útok a jdu přímo ke stolu kde byla ona žena.
A Šimon, pozdraví mě jako by neviděla můj meč a odhodlání k souboji v očích. Potřebuju tvoji lebku. Si mě změří pohledem. Mám jen svoji a tu ti nedám, zazubí se. Asi nechápe vážnnost situace. Purinovu lebku, oznámím jí s bojovností v hlase. Vstala a ukázala ke vchodu. Vyřídíme to venku. Zasunu meč a jsem připraven bojovat před tímhle pajzlem. Ona si ale nechá své nádobíčko vevnitř. Za prvý, o Porinovi nemusíš mluvit tak nahlas a za druhé o tom, že jsme vykradli jeho hrob nemusí vědět každý a za třetí, příteli, obejme mě kolem ramen, z čehož s nechutí uhnu. Lebku nemám. Nebyla tam a na konec mě Bratrstvo Lebky vyslalo ji najít. Takže, pokud se nepletu, máme stejnej problém. Co to dát dohromady, hm? Podívá se na mě. Popravdě, v tuhle chvíli to beru jako ne zrovna špatnej nápad. Beru, ale já jsem šéf, a kdyby něco, tak mluvím já. Hraničářka se zazubila. Postavu měla hezkou a ještě k tomu byla oblečená v mužském oděvu, kroužkovou košili a pod tím se jí rýsovala krásná prsa, která byla zakrytá halenou. Souhlasím, řekne nakonec. Hukot. Já si vlastně diktuju podmínky. Zazubení bylo přátelské. Jseš zvláštní človíček, usmála se. Jsem pašerák, kámo. Slovo človíček mi zrovna sebevědomí nezvedlo. Na to, že jsi horel, jsi dost malej. Doplnila sebevědomísrážející větu. Na to, že seš člověk, mě začínáš ukrutně vytáčet.


Uděláme si oheň, přespíme tady na tom palouku. Podívám se okolo sebe, nejsem srab, ale temnota lesa mě fakt nelákala. To chce pořádný táborák, konstatuji trochu rozklepaně a zírám do prázdnoty. Máš strach z bořinců? Na to, že seš jen člověk jsi hodně odvážnej, tohle jméno bych nevyslovila ani v kostele. Jsou to démoni, horší než vlkodlaci. Půl člověk půl tygr, hořejšek tygra zbytek člověka. Jo, mám strach. Oznamuji mu. Budeme se střídat na hlídce po dvou hodinách. Chceš první hlídku? Zeptala se mě. Alespoň se trochu prospím, když si vezmu první hlídku, zapřemýšlel jsem v duchu.
Jo, beru. Když uléhá k ohni, překreje se kožešinou z medvěda. Teď si vlastně uvědomuju, že jsem v lese sám s lidskou ženou. Přemýšlím, zda nevyužít situaci, ale pak si uvědomím, že by mohlo naše spojenectví zmizet. A bejt stihanej dvěma bratrstvama....v tom se za mnou ozve hrůzostrašný řev, který dokonce probudil i usínající Lorku. Byla rychle na nohou se zbraní připravenou k obraně. Já odepnul sekeru a pro jistotu jsem si vzal i kulatý štít a přilbici. Co to bylo ksakru, položil jsem otázku rudé hraničářce. Bořinec, zněla krátká a stručná odpověď. Podíval jsem se na křoví, ve kterém se cosi hejbalo. Půjdeme blíž k ohni, z něhož mají bořincové strach. Řekla a vložila do ohně šíp, jehož špička byla namočená do hořlavé látky. Napnula tětivu a jakmile se na pasece objevil první bořinec, vyslala mu na uvítanou místo polibku šíp, který se mu zabodl do břicha a bořinec vzplál. Dobrá trefa, prohodil jsem s nadšením, ale jakmile se na pasece objevili další tři. To nevypadá dobře, vejškově nás převyšovali půl násobně a silou ani nemluvě. Zaútoč a jakmile na tebe houknu, padneš na zem a já ho sejmu šípem. Navrhla Lorka a připravila se k útoku. Bouchnul jsem sekerou do štítu a rozeběhnul jsem se proti bestiím. Srdce mi bušilo jak o závod. Ovšem se na mě nečekaně vrhli všichni tři a místo mého útoku jsem se dočkal akorát tak obrany. Bořincové se mě snažili rozsápat a já klesnul na kolena. Lorka připravená se šípem k útoku ho po mém dopadu na zem, pod náporem útočících polozvířat, vyslala a jeho hrot se zabodnul do hlavy bořince. Měl jsem po celém těle spoustu škrábanců. Bránil jsem se z posledních sil. Lorka vzala meč a zaútočila. Nakonec byli bořincové zabiti.
Jak to, že útočili ve třech? Bořicové jsou zvířata a neshlukují se. Říkal jsem při vypalování rán nažhavenou dýkou. Bolest mi kroutila střevama. Pálí to jak svině, poznamenal jsem procezením mezi zubama. Cos čekal, že to bude lechtat? Tvůj lidskej cynismus mě doráží Lorko. Přemejšlim, jestli není horší poslouchat tebe nebo ta rozžhavená dýka. Lorka se zazubila, přičemž vycenila zuby do špičky rostlé. Ty nejsi člověk? Zeptal jsem se Lorky. Dobrý postřeh, vycenila na mě opět zuby. Pocházím z pradávného národa Kidrů, říká se nám Děti lesa. Vyznáváme však Trojjediného Boha, jako vy horelové a lidé. Nyní nás je jen na pár stovek. Většina z nás je v armádě Východní říše, tak jako já. Nyní jsem na vlastní noze, jsem hraničárkou a kapitánem královi gardy. Mám to tady na povel. Tuto oblast Lesa. Šéfka královy gardy? Panejo, tak to čumím. Zaprvý nejsi člověk a za druhý velíš lidem, který mě stíhají, poznamenal jsem. Lorka se zazubila, slyšela jsem o tobě jen chválu, řekla a došila načaté rány.

Někde tady by měly být ruiny Purinova paláce. Je dost možné, že Purinův řád s ochočenými bořinci trosky hlídají. Řekla Lorka. Byli jsme tak uprostřed Lesa a daleko od civilizace. Kráčeli jsme po mírném zalesněném svahu k potoku zvanému Krev, neboť zde se před věky střetli vojska dobra a zla. Hlavou se mi stále ještě honil včerejší útok bořinců. Jak to, že byli tak sjednocení? Zeptal jsem vyslovením svých myšlenek nahlas. Lorka se zastavila a sáhla na cosi na zemi. Tiše, řekla a přeběhla k nejbližšímu stromu na svahu. Své bystré oči zamířil směrem dolů. Její národ byl vyhlášený dobrým zrakem. Přešel jsem k místo, u kterého se Lorka zastavila. Vždyť je to hovno. Řekl jsem znechuceně a místo slovní odezvy se ozvalo zasyšení a tichý hlas. Pojď sem. Tiše jsem přeběhnul k Lorce a své oči jsem zamířil dolů. Sakra, vypadlo mi z úst. Dole se stavěl tábor, na kterém pracovali bořincové. Už chápeš, proč bojovali pospolu, někdo nebo něco je sjednotilo. Dyť jich tam je na tisícovku. Řekla s trochu zděšením Lorka a otočila se ke mně. To nevypadá dobře. Hraničářka přeběhla k bližšímu stromu. Opět zaostřila svůj zrak. Kromě bořinců viděla ještě pár lidí a trpaslíků. Na sobě měli honosná brnění a u pasu se jim pohupovaly zbraně. Lorka se stejnou tichostí přeběhla zpátky ke mně. Vypadá to na xory, kdo jiný by měl takovou moc, aby si ochočil zvířata? Musíme blíž, naklonila se Lorka. O jak moc blíž? Podíval jsem se na ni. Co nejvíc, zněla prostá odpověď rudé hraničářky. Plížili jsme se k nepřátelskému ležení. Budovali tábor, to bylo už na první pohled jisté. Xorové, přesně, jak jsem říkala. Podíval jsem se na hlídače bořinců. Oživlý trpaslíci a lidi, co to má znamenat? Řekl jsem k Lorce. Ta si připravila meč. Moc se mi to tady nelíbí, že by nechali tábor nehlídaný? Zapřemýšlela Lorka. Teď teprve, pod září měsíce jsem si uvědomil, jak je Lorka krásná. Její ostré rysy z ní dělaly pohanskou bohyni a oči zeleně zbarvené celek jen zlepšovaly. Připravil jsem si i já sekeru, kterou jsem měl připlou na zádech. V tom se ozval šustot. Kdyžtak zády ke mně. Zněla prostá věta, když v tom se nečekaně Lorka zvedla a vyslala šíp do křoví, ze kterého se krátce po vystřelení ozvalo zavytí velké kočky. Jsme prozrazení, mizíme, odhalila mi situaci. Stěží jsem zvládal její rychlost. Běželi jsme jako o život. Za námi se ozval dusot spousty nohou. Kam chceš běžet, křiknul jsem na Lorku, která zpomalila, neboť jsem jí už nestačil a to ani dechem a ani fyzicky. My horelové jsme sice rychlejší než lidé, ale určitě ne rychlejší než Děti Lesa. Do ruin Purinova paláce, křikla na mě, otočila se a vyslala šíp na uvítanou pronásledovatelům. Ten nademnou s elegancí proletěl a zabodl se bořincovi do hlavy. Tentokrát jsem vážně běžel jako o život. Když už jsem běžel z posledních sil, začaly se objevovat ruiny prastarého paláce. Přeběhli jsme prastarý mostek, který se s námi nebezpečně pohupoval a v běhli jsme do první brány, kde jsme se zastavili. Budeme se tu muset bránit. Na mostek se stejně vejdou vedle sebe maximálně dva bořincové. Vytasila hraničářský dlouhý meč a já si připravil sekeru. Vzhůru do boje, řekla, políbila mě na tvář a šla vstříc se mnou pronásledovatelům. Bořincové se zatím sjednotili u mostku, bylo jich na dvacet. Postavil jsem se vedle Lorky se sekerou, kterou jsem si pojmenoval Grondila. Převaha desetinásobná, zazubila se Lorka. Doufám, že nečekáš, že vyhrajem. Šance tu je tak 10:1. prostě, hodně malá, snažil jsem ze sebe udělat chytráka. A co třeba zlikvidovat mostek? Navrhl jsem, čekajíce na nepřítele. Za ruinami je velký útes, a využít tuhle možnost jako útěkovou až v krajním případě. Nakonec se bořincové rozhodli k útoku. Lorka vyslala do pomalu se přibližujícího se davu šíp a jakmile se zapíchnul do jednoho bořince, ten celou svou vahou chatrný můstek zničil a do propasti vzal na pět bořinců. Máme tak půl hodiny na to, abychom to tu prohledali, kupodivu tu nepřítel není. Proč půl hodiny? Zeptal jsem se nechápavě. Viděli jsme moc a mohli bychom informovat krále. Chceš říct, mohla bych informovat krále. Pochybuju, že bych se k němu dostal živej. Kolik je na moji osobu vypsaná odměna? 100 gertů. Usmála se Lorka. Úsměv jí slušel. S tímhle štítem, abych se v Lojnině městě raději moc nepohyboval. Řekl jsem Lorce, která se zazubením zmizela v chodbě do bývalého hlavního města.

kde ji chceš hledat? Řekl jsem jí a schoval jsem uložil jsem si přitom sekeru k opasku. Zastavila se u plánku, který byl zanešený prachem a sem tam i mechem. Podle starého obyčeje pohřbu, bych tak tipovala v katakombách. Pomyslela nahlas Lorka a též si uklidila svoji zbraň do pochvy dané na zádech. Víš, kolik tam bude kostí? Jak chceš hledat něco mezi tisícovkou dalších lebek? Lorka se na mě hněvivě podívala. Ještě jsme to nezkusili a už jsou s tím problémy. Uvidíme dole. Hlavně odsud musíme rychle zmizet. Bořincům stačí pár klád, aby udělali most nový. To jsem jí odsouhlasil. Seběhli jsme schody dolů a ocitli se v obrovských katakombách, ktrými protékala podzemní říčka. Co pak použít k útěku tuhle říčku? Nadhodil jsem mě trochu milejší téma. Ne, že bych byl zrovna srab, ale bojovník také ne. Šlechtici Trojjediného se pohřbívali v levé části katakomb. Purinova hrobka bude určitě honosná, takže hledej. Přebrodili jsme říčku, od které se odráželo denní světlo. Po stěnách byly postaveny náhrobky všech zde pohřbených. Celá atmosféra byla potemnělá a nebýt denního světla, tak se možná i bojím, usmál jsem se v duchu. Jsem jen pašeráček a ne bojovník jako Lorka. Po přebrození se na druhý břech, na levou stranu katakomb, nás oba zasáhla do očí mohutná rakev s rytířem vytesaného z kamene. Purinova hrobka napadlo nás oba. Rychle, sejmeme víko, pokud je to králova hrobka, tak tam bude jen ta lebka. Na nic jsme nečekali a s obrovskou námahou jsme víko sňali. Prach usedlý na krajích desky se vznesl do vzduchu, který smrděl shnilotinou. A víko spadlo na zem se zaduněním. Je tu, takže mizíme. Vyběhli jsme schody a zamířili si to rovnou k útesu. Tohle nedám, podíval jsem se dolů. Je to vejška jako kráva. Lorka se na mě podívala velmi přísně. To se chceš nechat raději sežrat od bořinců? Já teda ne. Nejsem žádná krmná zvěř. Rozeběhla se a s ladností dovála až do vody, která byla na 100 metrů hluboko. Za mnou se ozval dusot nohou. Udělal jsem čtyři kroky vzad a rozeběhnutím jsem se s ne takovou ladností zabořil do vody.

Doplavali jsme ke břehu, Lorka měla lebku danou v kožené brašně, která jí trochu navlhla. A co teď, jak se chceš o lebku podělit? Podíval jsem se na ní při sušení oblečení. Měla na sobě jen spodní oblečení. Proto jsem přivíral oči, styděl jsem se. Prý stačí jen kus, tak se můžeme spravedlivě podělit. Rozděláme oheň? Položil jsem otázku. Ne, zahřejeme se navzájem. Nahoře jsou nepřátelé a fakt nehodlám riskovat krk, tak pokud ti to nebude vadit, tak se k sobě přitulíme. No, ne že bych nějak moc protestoval, ale ozvalo se ve mě má chlapská stránka. Nevím, jestli je to dobrej nápad. Ten oheň by byl lepší. Pročpak, jsi zadanej? Vzpomněl jsem si na děvky z bordelu U Chromého. Ne, nejsem zadanej, ale tvému příteli by to mohlo vadit. Zazubil jsem se. Jo, chtěl jsem se z toho vyvlíknout. Ne, že by se mi nelíbila, ale nevím. Myslím, že tohle není správné...

Cítil jsem její dech na mé hrudi. Přikryli jsme se kožešinou přitulení k sobě. Krásně hřála. Spala. Víčka měla zavřená a ústa pootevřená. Dýchala pravidelně. Asi jsem cvok, ale já se do ní zamiloval. Je to jak z nějaký podělaný báje. Ještě se stanu nakonec králem. Nad naším pelíškem zářily krásně hvězdy a noční vánek nám dopřával čistý vzduch, který pochvilce uspal i mě.

Ráno nás probudil vlahý ranní opar. Letní rána byla v Temném Lese vždycky krásná. Odkryl jsem ze sebe kožešinu a šel jsem se opláchnout do jezera, které nám bylo útočištěm. Lorka ještě spala. Probudila se až ke snídani, kterou jsem z našich zásob uklohnil. Vajíčka s chlebem byla vydatná strava. Jakto, že jsme v noci nedrželi stráž a v klidu spali? Zeptal jsem se jí u snídaně. Bořincové se vody bojí jako čert kříže. Poznamenala na mou otázkou skvostným úsměvem. Poté vyndala z brašny, která přes noc vyschla malou knížečku. Co to máš? Položil jsem další otázku. Lorka se na mě podívala. Modlitební knížku, hodlám se teď pomodlit, jestli chceš, tak se můžeš přidat. Víš, Lorko, já v tyhle nesmysly nevěřím. Většina mýho života byl útěk před zatčením či zajetím a na tyhle nesmysly nebyl čas. Vstal jsem a odešel jsem zpět k ohništi. Lorka si klekla a začala se modlit. Přemýšlel jsem nad touto nocí. Strašně jsem si přál, aby mě Lorka milovala. Já se do ní bláznivě zamiloval, ale co jí můžu tak dát? Jsem jen pašerák a na ní čeká beztak nějaký vysoce postavený člověk. Šlechtic, u kterého se bude mít jako v bavlnce. A ne celý život být jen o chlebu a v neustálem strachu, že se něco stane. Po Lorčině modlitbě jsme si sbalily věci a vydali se do Lojnina města. Uvídíme se ještě někdy? Zeptal jsem se jí smutně. Snažil jsem se to zakrýt, ale moc se nedařilo. Uvidíme, doufám, zazubila se na mě. Tenhle ´úsměv nikdy nezapomenu.

Seděl jsem v krčmě U Kolohnáta. Popíjel své třetí pivo s úmyslem opít se. Byli jsme od sebe tři dny a já nemohl ani usnout, jak moc mi chyběla. Chceš ještě jedno? Zeptala se mě krčmářka. Kývnul jsem na souhlas, když v tom se za mnou ozval čísi hlas. Šimone, jste zatčen, ve jménu krále vstaňte a pojďte s námi. No, tak když musím, tak musím. Řekl jsem, zaplatil a nechal si dát pouta. V kapse mi ještě zarachotilo pár gertů za dobře vykonanou práci. Nekromant mě za ní pochválil. Kdoví na co jí měl, úchylák. Prý prášek z kostí funguje jako afrodiziakum. To dole asi měl jen polomrtvý. Dlouho jsme se neviděli, ozvalo se za mnou vesele. Lorka? Já myslel, že jsi v králově gardě. Nevěděl jsem, že jí velíš. Přestože mě nejspíš čekal provaz, byl jsem šťastný. Jo, já jí velím a ty teď budeš předveden před krále. Zazubila se má milovaná společnice. Neudělej mi ostudu, čeká tě spravedlivý soud a potom i spravedlivý trest. Ha, to, že mě čeká provaz je jistý...řekl jsem a nechal jsem si nasadit pouta.

Slyšel jsem o tobě samou chválu od kapitána Lorky. Začal král. Klečel jsem před ním a před dalšími vysoce postavenými šlechtici v trunním sále Lojnina města. Králi Ihutrovy bylo čtyřicet let, takže byl v nejlepším věku jak tělesném tak duševním. Máme tady psáno, že jsi pašerák madroly. Za to je provaz, pak tady máme vykradačství hrobů a napadení mého gardisty. No, Šimone, není toho zrovna nejmíň. Usmál se král. Třebas je masochista a pronese rozsudek s úsměvem. Lorka stála poblíž trůnu. Chceš se k tomu nějak vyjádřit? Co mám říct? Přemýšlel jsem v duchu. Jo, tak za to mě asi i odsoudite, no, co bych k tomu ještě dodal? Vznesl jsem otázku nahlas. Pokud mě popravíte, tak ať je to něco rychlého, díky. Má řeč pobavila šlechtické osazenstvo. Rozsudek zní tedy takto, povstal král a místnost ztichla. Přijímám tě do mé gardy až do odvolání. Z rozsudku mi spadla čelist. Lorka, stojící za králem se zazubila. Vítám tě, v mé gardě.

Procházel jsem si místnosti královského paláce. Kde budu bydlet já? Položil jsem Lorce otázku. U mě. Palác byl obrovský. Nakonec jsme došli až do ubikací královské gardy. Lorčin pokoj byl rozlehlý, ale postel jen jedna. Ustelu si na zemi, poznamenal jsem. Románským oknem byl krásný pohled na celé město.

Do Temného lesa se s armádou nemůžeme pustit. Nikdo ani pořádně neví, kdo tam je. Něco jiného je bojovat proti lidskému nepříteli než proti nepříteli, který není třeba ani vidět, začal válečnou poradu král Ihutra. Viděli jsme oživlé trpaslíky a lidi. V tom musí mít prsty Xorové. Nadhodila poznámku Lorka, přikývnul jsem na souhlas. Když jsem pašoval srdcovku, tak Xorové, kteří si mě najali, po mě chtěli ujinru, květinu, která se používala při ilegálním oživování mrtvol. Jenže sehnat tuhle kytku dá pěknou makačku. A to i pro věhlasného pašeráka. Dodala Lorka s úsměvem. Jo, to i pro mě. Xorové si mě najímali pro jitu, květinu, která oblbuje a působí hypnoticky. To by mohlo vysvětlit ty bořince. Král se na mě podíval. Takže si vlastně spolupachatel, Šimone. Ton hlasu zněl přísně. Nene, králi, dal jsem jim kilo květin, to je na zhypnotizování tak deseti zvířat ne tisícovku. Bylo jich tam jak mravenců. Jak chcete tedy postupovat? Položil otázku král. Arden velitel královského vojska pohlédl na krále. Vypálíme Temný les. Zněla prostá odpověď. V kruhové místnosti, ve které jsme seděli okolo mapy Východní říše se ozvalo nesouhlasné zabručení. Temný les nesmí být zničen, je to neprobádaná část a v žádném případě nelze jít až k takovému to radikálnímu řešení. Prohlásil Resta, velitel jízdy. K tomuto názor se přiklonil i král. Xorové jsou našimi pradávnými nepřáteli a Temný les nemůže za to, že si ho naši nepřátelé vybrali. Ardene, vyber nejlepší muže, ty vyšleme do Temného lesa a oni nám bořince vylákají před les, kde se s nimi střetneme. Požádám okolní království o pomoc. Zítra ať je vše připraveno.
Lorčin pokoj byl rozdělen na dvě části, jedna byla ubikace, druhá lázeň, nevelký bazének, do kterého proudila ohřívaná voda. Když jsme se konečně dostali do ubikace, šla se Lorka naložil do teplé vody. Já připravil vajíčka s chlebem a sedl si do okna. Co kdybych šel za ní? Znervozněl jsem, nemám rád stresové situace a už je tam dlouho, co když se jí něco stalo. Vzal jsem všechnu zbylou odvahu a vkročil jsem do lázně. Jsi v pořádku, Lorko? Ozval se úsměv. Samozřejmě, že jsem. Zachvíli budu. Už se těším na tvou večeři. To mě potěšilo, nejsem zrovna žádný kuchař. Nakonec jsem se dočkal a Lorka vylezla z lázně. Přitulila se ke mně, což mě uvedlo do rozpaků, ale nikterak jsem se nebránil. Miluji Tě. Řekla sladce. Srdce se mi rozbušilo. I já Tebe.

Ráno jsme se sešli všichni v chrámu Matky Boží. Mši měl arcibiskup Lojnina města Heldorg. Byl nejmladším arcibiskupem Východní říše. Po uzdravení nemocného malého chlapce byl zvolen obyčejný kněz biskupem a poté po smrti arcibiskupa Kipra byl Heldorg na prázdný arcibiskupský stolec dosazen. V chrámu byly sochy svatých a andělů. Svatostánek byl z čistého zlata, jen samotný oltář byl ze dřeva, tak jako u večeřadla Mistra. Žádné zlato, jen čerstvé květiny. Doprostřed celého chrámu pronikalo slunce ručně malovanými okny. Celá scenérie chrámu byla nádherná, skromná a přitom velkolepá. Chrám Matky Boží byl chrámem chrámů. Vešli jsme tam jako královský doprovod. Bylo to zvláštní, ještě včera jsem byl hledaným zločincem a dneska patřím mezi královy oblíbence. Na sobě jsem měl honosnou halenu orámovanou zlatou výšivkou, hnědé kalhoty a šarlatový plášť. Vedle mě šla Lorka podobně ustrojená. Byli jsme neozbrojeni. Do chrámu zbraně nepatří. Arcibiskup započal mši slovy. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého...kázání bylo o lásce k nepřátelům. Zajímalo by mě, jestli i oni mají podobná kázání. Ze mše jsem si odnesl chovat se lidsky, i k největšímu nepříteli. Nepřítel byl v tuto chvíli myšlen jako živý, ne nemrtvý. Dopřejte pokoj těm, které zabijete. Jejich těla byla použita k něčemu, za co oni nemohou. Ukončil mši arcibiskup Heldorg. Pán ať střeží vaše kroky. Jste připraveni k bojové akci, už jsem poslal diplomaty do vedlejších královstvích s prosbou o pomoc. Uvidíme, jak budou reagovat. Řekl král a posadil se na koně. Já osobně budu čekat na zprávy od vás. Uklonil jsem se a stejně jako Lorka, se kterou jsem byl dán do skupinky, jsem sedl na koně. Rozjeli jsme se k Temnému lesu. Jediné, co bylo v tuto chvíli jisté bylo, že se nás část nevrátí. Pokud se vůbec vrátíme.

Bylo nás deset. Byli tu nejlepší lučištníci a šermíři Východní říše. Byli jsme kryti lesním porostem a sledovali jsme tábor nepřítele. Hemžilo se to tam jen bořinci a jejich hlídači. Nikde žádní Xorové. Plán? Zeptal jsem se Lorky, která nám velela. Vycenila na mě zuby. Plán? Podívala se na mě a dodala. Vplížit se do tábora a vypálit jim stany. To je myslím dost velká provokace na vyvolání stíhání. Zajímalo by mě, jak to chceš udělat. Nebude lepší vyslat tam zápalné střely? Zapřemýšlel jsem na hlas. Lorka se podívala na tábor. Opevněn byl kůly, které kryly stanové městečko či pevnost. Zaleží na každém, jak si to pobere. To taky není zrovna špatný. Přidal se ke mně Borek,nejlepší lučištník říše. Dobře, souhlasím s tebou. Zazubila se Lorka a vtiskla mi polibek. Natáhli jsme tětivu a zapálili jsme hroty obalené hořlavou látku. Pal! Vyřkla rozkaz Lorka. Do vzduchu se vzneslo na deset šípů a každý dopadl s přesností na stany, které se vzapětí ocitly v požáru. Bořincové vystrašení ohněm spustili paniku a my jsme se dali do běhu. Tentokrát jsem běžel vedle Lorky. Za námi se ozval křik a nám bylo jasné, že se za námi pustili. Běželi jsme jako o život. Míjeli jsme obrovské borovice a spoustu keřů, které nás šlehali do obličeje a i do nohou a prakticky po celém těle. Konečně jsme dorazili na kraj lesa.

Králi, už běží. Máme připravit jízdu? Zeptal se Resta, velitel královské jízdy. Král kývnul na souhlas. Máme v zásobě ještě jedno tajemství. Usmál se Ithura, král Východní řiše.Resta a Arden se na sebe podívali. Diplomaté sice u okolních království vybojovali svojí výřečností pomoc, ale ta příjde až tak za dva dny. Jaké tajemství měl král na mysli, to netušili, ale věděli jedno, brzy se to dozví. Resto, připrav se, jakmile bořincové vyrazí z lesa, zaútočí, Mistr ať je s vámi.

Vyběhli jsme z lesa. Vepředu před námi bylo nastoupeno královské vojsko. Dusot nohou bořinců byl slyšet velmi blízko za námi. Jsou rychlí, poznamenal jsem udýchaně k Lorce. Ta běžela jako laňka. Nebyla ani zadýchaná. Vyběhli jsme na louku, na které jsme spatřili krále i s armádou připravenou bojovat. Ve jménu Mistra, ozvalo se ze řad. Když jsme byli všichni již na palouku, tak se z lesa vyřítili bořincové. S krvelačnou chutí vraždit. Nezastavil je ani pohled na nastoupené vojsko. Král měl okolo tisícovky dobře vycvičených válečníku. Bořinců bylo na dvě stovky. To, že se za námi hnali, bylo znamením, že jsou vážně pod vlivem drogy. Viděl jsem krále, jak pozvedá meč a namířením na nepřítele, dal povel k útoku. Nejdříve řada lučištníků vyslala salvu šípů, která sebou smetla čtvrtinu nepřátel. Na šípy bylo však, spíše na druhou salvu, příliš pozdě. Poté se rozhořela bouřlivá bitva. Bojoval jsem po boku mé milované. Bořincové, přestože jich bylo méně, bojovali jako lvi. Vedle mě se do země zaryla kulka. Na pomoc nepříteli přišlo oživlé trpasličí osazenstvo, používající střelné zbraně. Další kulka se zaryla Lorce do žeber. Padla na zem. Bořincovi, který jí chtěl dodělat jsem skočil na záda a celou svou vahou jsem ho strhl. Na zemi jsem do něj poté vrazil sekeru, která putovala k dalšímu nepříteli, do které ho se zarazila jako do dřeva. Lorko, dostanu tě odsud. Ona se na mě podívala skelným pohledem. Umírám, Bůh mi dal tvoji duši. Nezapomeň na mě. Usmála se a po polibku mi její hlava klesla na zem. Vytrhnul jsem hozenou sekeru a pustil jsem se do nepřítele se stejnou krvežíznivostí jako oni do nás.

Bitva trvala půl hodinu a vyžádala si mnoho obětí. Bořincové byli téměř vybití. Ti, kteří to přežili se rozprchli do lesa. Král mi položil ruku na rameno. Pomstít smrt Lorky budeš moct velmi brzy. Bude nám chybět všem. Podíval jsem se na krále s očima červenýma od slz. Milovali jsme se. Řekl jsem. Zítra pomstíme její smrt i smrt spolubratrů. Přistoupil ke mně starý kněz. Pomsta je ale špatná, velmi špatná. V jeho očích byla vidět moudrost věků. Ale ani moudrost věků nemohla zabránit mému prostřelenému srdci. Slzy mi stékaly po tvářích a jako perly dopadaly na zem. Pomstím ji otče, nedokážu si představit ráno bez ní, kdy její ozářená tvář se na mě usmívala.

Jaký je plán pro zítřejší akci? Zeptal jsem se krále s odhodláním v hlase. Zítra vstoupíme do Lesa a svedeme závěrečnou bitvu. Přemístíme se k jejich táboru kryti lesními porosty. Využijeme tunel pod hradem, který vede pod Lesem do Megru. Podkopeme jim tábor a v podzemí a na zemi svedeme onu bitvu. Myslím, že nemají moc šancí. Překvapení bude velkolepé. Musíme bitvu vyhrát. A zabýval jsi se králi, skočil mu do řeči arcibiskup, který byl s námi v okrouhlé místnosti hradu hlavního města Východní říše. Možnosti neúspěchu. Možnosti, že bysme bitvu prohráli? Otázka byla jasná a krále kupodivu zarazila, ale s vážnou tváři řekl. Prohrát nesmíme. Zbytek porady se probírala taktika nadcházející bitvy. Takže hodláš vést partyzánský způsob boje? Nenápadně se přiblížit k nepříteli. Ostřelovat ho chvíli šipy a pak přepady na jednotlivé skupiny? Zněla má otázka. Napil jsem se medoviny z picího rohu. Navrhoval bych, králi, udělat oddíl z mužů rychlých, kteří by mohli bořince zavést do průrvy u Gruta. Což byla jediná průrva, kterou se sem mohli bořincové dostat. Z vrchu bychom mohli na bořince svalovat kamení a lučištníci by mohli průrvu zasypat vlnou šípů. Šimon kývnul na souhlas. Arcibiskup měl pravdu, mluvilo z něj mládí a přesto zkušenost muže znalého boje.


Dostal jsem pro sebe patnáct mužů. Nebylo to moc, ale pro nadcházející akci počet vyhovoval. Přemístili jsme se po skupinkách do lesa, kde jsme bez boje zabrali nepřátelský tábor. Bořincové se stáhli za průrvu u Gruta. Nad průrvou se rozestavěli lučištníci a děti, které měli vrhat na nepřítele kamení, byly s nimi i ženy. Všichni z Východní říše se účastnili boje. Bořincové se mezitím nahoufovali před průrvou. Nakonec se rozhodli k útoku. Všichni nad průrvou se hromadně pustili do ostřelování nepřítele, jehož řady řádně prořídli. Přesto jich bylo stale mnoho. Jakmile se dostala první skupinka nepřátel za průrvu, tak se do boje přidali i partyzánské jednotky. Bořincové zaskočeni způsobem boje, začali ustupovat, kde se jich ujmuly další jednotky Ibeliionu. Nakonec se dali do spásného útěku. Král vyhrál. Já pomstil smrt své milované.
Konec.