Mary - 1. kapitola

Je listopad, vítr fouká a je velmi chladno. Listí poletuje ve větru a sem tam se objeví nějaká vločka sněhu. Mary stojí na střeše vysoké budovy a hledí do dálky. Vzpomíná na všechny, které měla ráda. Po chvíli posune svou nohu na okraj střechy a podívá se dolů. Lidé tam chodí a zdají se malý jako mravenci. Nikoho nezajímají problémy ostatních, ani o ni se již nikdo nestará. Poslední člověk, kterého měla ráda, zemřel před měsícem.

Mary pohlédne vzhůru k nebesům a ptá se: "Bože, proč jsi to dopustil? Před půl rokem odešli mí rodiče a teď mě opustil i Dan. Já už nemůžu dál. Život pro mě už nic neznamená. Chci být se svou rodinou…"
Do tohoto okamžiku ještě váhala, ale nyní se rozhodla. Mary udělala krok přes okraj střechy. Řítí se dolů, cítí, jak kolem ní proudí studený vzduch a před očima jí probíhá život…

o půl roku před událostí na střeše
Právě začal červen, je nádherné teplé počasí. Ptáci zpívají a květiny pestrobarevně kvetou. Mary je šťastná. Se svou láskou Danem plánují svatbu. Mary je již tři měsíce těhotná, ale brzy už bude svatba. Vše už je připraveno, už zbývají jen poslední zkoušky.
Mary je se svou matkou v krejčovství a zkouší si svatební šaty. Poslední úpravy jsou již hotové a budoucí nevěsta se prohlíží v zrcadle.
Mary si v šatech připadá jako princezna z pohádky a říká matce: "Vidíš, mami, říkala jsem ti, že tyhle šaty jsou perfektní." Matka se usměje. Mary se dál prohlíží v zrcadle a v duchu si představuje, jak kráčí uličkou v kostele. Všude jsou bílé růže a Dan na ni čeká před oltářem. To bude nádhera.
Najednou někdo zatroubil. Mary to vytrhne z jejích snů a představ.
Matka se jde podívat k oknu a říká: "Á, tatínek už na nás netrpělivě čeká. Musíme už běžet, drahoušku. Ještě nás čeká oběd."
Mary se rychle převlékne, obě se rozloučí s krejčím a jdou do auta.
Taťka je už celý nervní: "No tak, dámy, víte kolik je hodin? Musíme už jet! Přijdeme zase pozdě."
Dveře se konečně zabouchly a otec se rozjel. Mary se dívá z okénka a náhle po protější budově přejede nějaký stín. Zamžourá a hledá odkud ten stín je, ale nic nenajde. Mary má najednou nějaký divný pocit, ale přičítá to nervozitě před svatbou.

O pár ulic od krejčovství právě projíždí naše šťastná rodinka přes křižovatku, ale náklaďák jim nedá přednost. Ozve se ohlušující rána, řinči sklo i plech. Mary spatří nějaké světlo. Doslova ji zalila bílá záře a náhle pocítí něčí dotek, a pak… přísahala by, že vedle sebe spatřila postavu muže. Zaslechne hlas: "Bude to dobré… klid…" Pak bílé světlo zmizelo a Mary se rozhlédne.
Všude je krev. Spatřila svého otce. Byl celý od krve. Máma vedle ní…vypadala tak jinak. Mary slyšela křik. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že křičí ona. Lidé se zbíhali. Někdo Mary vytáhl z auta, ale ona stále křičela.
Ten neznámý ji objal a řekl: "Jen klid…" Mary byla jako ve snu. Přestala křičet a pohlédla vzhůru na neznámého. Jejich pohledy se střetly a Mary poznala toho muže z Bílé záře z auta. Chtěla něco říct, ale muž ji něžně přejel prstem přes rty a pak zmizel. Mary se rozhlížela kolem, ale nikdo si toho zmizení nevšiml. Dorazila záchranka a odvezli Mary do nemocnice.

O týden déle se koná pohřeb. Rodiče to nepřežili. Mary jako zázrakem vyvázla takřka bez zranění. Byla jen v šoku, ale potratila. Mary měla pocit, jako kdyby z ní vyprchal veškerý život. Kdyby nebylo Dana, asi by to vzdala. Dan jí utěšoval a svatba se odložila na neurčito.

o měsíc dříve před událostí na střeše
Říjen už je tady. Příroda se začíná připravovat na zimu a ptáci odlétají. Mary je stále s Danem, ale svatba se nakonec nekonala. Od smrti jejích rodičů uběhlo již pět měsíců a Mary začíná opět žít. Život se totiž nezastaví, a tak se rozhodla, že i ona musí jít dál. Dan její rozhodnutí uvítal. Celých pět měsíců jí byl oporou, byl u Mary a utěšoval ji.

Dan Mary pozval na večeři a Mary přijala. Večeře proběhla velmi romanticky…svíčky, květiny, hudba a víno. Po večeři se rozhodli projít. Byl teplý podzimní večer. Při procházce si povídali a občas se políbili. Celou dobu se drželi za ruce. Mary se opět cítila šťastná.
Náhle se od popelnic vypotáceli tři opilí pobudové s otázkou: "Nedáte nám nějaké drobné?"
"Ne, nedáme vám nic," řekl Dan a pokračoval s Mary v procházce.
Z ničeho nic se ozvala rána. Mary se podívala na Dana. Měl takový zvláštní výraz a pak se skácel k zemi. Ten nejvyšší chlap měl pistoli a střelil Dana do hrudi. Mary koukala na bezvládné Danovo tělo a slzy se jí draly do očí.
Jeden z mužů ji však povalil na zem a začal jí strhávat šaty. Zbylí dva se přidaly. Chtěli ji znásilnit a možná i zabít, ale Mary se nebránila. Neměla sílu na odpor. Hleděla do Danových očí, život z nich už vyprchal. Připadali jí tak prázdné. Náhle se zablesklo a všichni tři pobudové něco odmrštilo do popelnic.
Mary zaslechla známý hlas: "Utíkej!" Mary na nic nečeká, uposlechne ten hlas a utíká domů.

Další den se ze zpráv dozvídá, že tři bezdomovci byli nalezeni mrtví. Mary však na to nemyslela. Dan byl pryč a život pro ni už nic neznamenal.

Po pohřbu Dana se opila, chtěla umřít. A tehdy jí napadla myšlenka o ukončení života…