Místo věčných lovišť

Zběsile jsem máchal mečem. Neuměl jsem moc dobře bojovat, a to byla při tomhle střetu s nějakým dobrým válečníkem hodně velká nevýhoda.
Ucítil jsem bolestivý úder do břicha. Pak jsem padal k zemi.
Při tomto pomalém pádu mi před očima proběhl celý můj život. Viděl jsem mé první setkání s mou manželkou, narození mého syna, den, kdy mi otec řekl že umírá na tetanus...
A pak jsem spadl k zemi. Cítil jsem jen ránu, jak jsem se udeřil a pak jsem ještě zaslechl temné zachechtání mého vraha.
Pak jsem ucítil příjemný pocit, jako když vás polijí vlažnou vodou. Chvíli se mi vše mlžilo před očima, ale pak se to rozjasnilo. Byl jsem na místě kde to vypadalo jako v ráji.
Králíček si hrál na honěnou se lvem, všude rostli květiny a stromy a oplývala mě úžasná vůně, kterou jsem nikdy předtím necítil.
"Synu, teď tě čeká těžký úkol." To řekl muž, který právě přišel. To on byl zdrojem té vůně. Zářil bílou barvou a jeho hlas byl nejhezčí, který mé uši kdy slyšeli.
Byl to Bůh.
"Musíš jít po těchto schodech," mávl rukou a zčistajasna se po mé pravici objevili schody, "tam tě čeká u brány jeden člověk. Zkontroluje, jak moc si byl hříšný a pak tě pustí do nebe. Tam budeš moct ležel až do spasení lidstva."
Já ale nechci ležet až do spasení lidstva! Chci se ještě vrátit a znovu se narodit a..."
"To je druhá možnost. Jdi pořád rovně, až dojdeš do jednoho krásného údolí. Tam šli ti, kteří se chtějí vrátit. Říká se tam místo věčných lovišť. Lovíš tam totiž novou naději na život."
Šel jsem tedy tudy. Spatřoval jsem v tom naději žít znovu.