1.kapitola-Londýn 1910

Byla noc. Kate se zdáli hrozné sny. Zase. Asi pětkrát se vzbudila politá potem. Vždy prudce rozsvítila lampičku, a když se přesvědčila, že v místnosti nikdo není, tak zase zhasla a pokoušela se usnout. Kdy už bude to ráno, přemýšlela při každém probuzení. Posledních čtrnáct dní jí noční můry opravdu hodně otravovali. A přitom se s tím nikdy předtím nesetkala, tak proč…?
Konečně nastalo ráno! Nádherné ráno… ale něco tady nehrálo. Kate prudce vstala, až se bouchla do hlavy. Ve svém pokoji ale nemá takhle nízký strop, co se to děje?
Rozhlédla se kolem sebe. Byla v nějaké místnosti, kde byl tak metr a kousek vysoký strop a ona ležela na nějakém tvrdém podloží. Opatrně se doplazila ke dveřím (které byli rovněž miniaturní) a vzala za kliku. Podivila se, neboť očekávala, že budou zamčené. Bez námahy je otevřela a vyšla na ulici. Pocítila příšerný zápach a instinktivně si zacpala nos. "Kupujte jablka! Čerstvá, ráno natrhaná!" Vykřikoval nějaký divně oděný chlap, který stál za stánkem s jablky. Vypadali krásně, Kate by si hned jedno koupila. Bohužel s sebou neměla žádné peníze, a beztak by jí, jak později zjistila, byli na nic. "Hej, ty!" zakřičela na nějakou holku v roztrhaných hnědobílých šatech. "Co je?" Otázala se a ze tváře jí bylo vidět vyděšení. Mohlo jí být tak devět, deset, ale víc ne. "Pojď sem." Řekla už mírnějším hlasem Kate; nerada by tu holku vyděsila. Dívka přicupitala příjemným tanečním krokem ke Kate. Byla ušmudlaná, ale krásná. Vypadala jako anděl. "Co by si potřebovala?" zeptala se. "Kde to jsme?" Položila jí první otázku. "V jedné z mnoha Londýnských ulic." odpověděla dívka. "Cože? Londýn takhle nevypadá, ani trochu to tam takhle nesmrdí!" Podivila se Kate a dívka se málem rozbrečela. "Neurážej to tady! Tohle je jedna z nejčistších městských ulic v této zemi!" Kate se sevřelo srdce, nerada poslouchala nešťastné děti. "Tak promiň," omluvila se, "nevěděla jsem to. Další otázka: jaké je dnešní datum?" Dívenka asi pět vteřin přemýšlela a pak se jí na obličeji vykouzlil úsměv. "Dneska je 14. prosince 1610!" Řekla a byla na sebe nejspíš pyšná, že to ví. "Cože?" Zeptala se Kate, ale otázka nebyla ani tak určená pro děvče, ale říkala si to pro sebe. "A jak ty se jmenuješ?" zeptala se dívenky. "Jmenuji se Florence, ale všichni mi říkají Flor."
"A kolik ti je let?"
"Devět." Flor, tak se jmenuje ten devítiletý anděl v dívčí podobě…
"Kde máš rodiče?" zeptala se Kate. "Oni… už nejsou naživu…" Řekla Flor a po tváři se jí začali koulet slzy. "To jsem nevěděla. Omlouvám se." Kate se cítila strašně provinile. Kvůli ní tady teď Flor brečela a ona na ní jen koukala. "To je v pořádku. Žiji bez nich už tři roky, spolu s Gregorym a Eugenem."
"To jsou tví bratři?" Zeptala se opatrně Kate. "Eugen ano, Gregoryho jsme jednou potkali při toulání na tomto krutém světě. A on se k nám přidal. Je moc fajn. Chceš se s nimi seznámit?" Nabídla Flor. "Jasně že jo!" Přihnula s radostí Kate. "Tak pojď, zavedu tě k nám do našeho skromného příbytku!"