Nat

.

Mám ráda taková místa. Výspy civilizace, naplňující svým účelem jen ty nejpovrchnější hmotné lidské potřeby. Nedostavěné návrhy, které se staly konečným řešením. Přechodná ustanovení s dobou trvání v počtech věků. Možná mi to připomíná mojí existenci. Patrně je to vyjádření života a smrti mnohem víc, než cokoliv jiného. Víc než fontánky a skulptury, než vybroušené tváře soch oduševnělých krátkoprstých umělců. Špína, ocel, beton, ošlapaný asfalt, uschlé listí, hromady odpadků a pod kroky v myšlenkách utopených lidí snažících se uhánět zoufale pryč z toho místa chřadne pár o život bojujících rostlinek nazývaných plevelem, zasypaných popelem vajglů… čemu chcete víc říkat život? A na jakém místě je symboličtější umírat? Já miluju symboly. Říkejte si, co chcete, jsem už taková. Říkejte si, co chcete. Slečna tretkářka, těší mě, pseudorealisté.

Devítka zastavila, vystoupila jsem pod přístřešek z plastu a betonu. Bylo trochu chladno. Zataženo, ale nepršelo. Na obloze zase nebyli žádní ptáci. Nikdy tady nejsou. Sepnula jsem si zip svetru pod krk a ohrnula ho, rukama přimáčkla v bocích jeho látku blíž k topu, třebaže mi nebyla zima. Pohlédla jsem přes zábradlí a přes kolejnice na protější stranu mostu. Hledala jsem, kdo to bude a piercing na jazyku teď zachutnal trochu kovověji. Vmáčkla jsem si ho na patro, stáhla rukávy svetru přes ruce, abych si trošku ohřála konečky prstů. Ne. Z téhle dálky se to nedalo poznat. Bylo tam na to, že byla neděle příliš hodně lidí.

V pravém koutku oka se mi mihnul zajímavě vypadající mladík, který si mne prohlížel. Byl určitě o takových deset čísel vyšší než já. S hezkou figurou. Jedním okem jsem dál sledovala zastávku. Druhým jsem ho zkoukla, když padavým houpáním klesal po schodišti do tlamičky podchodu. Kategorie klasika, student nebo pětadvacítka ve volných světlých kalhotách a šedivém roláku balvňáku. Na něj to celkem seklo, i když tak měl k horní polovině těla příliš tlusté nohy, na boku svetru nějakou červenou nitku, pokrčený límec a ty fajn krátké vlasy na pravé straně hlavy uleželé směrem do strany vzhůru. Byl to chlap, tak si tyhle věci docela prostě neuvědomoval. Zmizel dole. Půjdu tudy i já. Určitě jen ne teď, ne za ním.

Na druhou stranu přijela tramvaj. Třeba teprve teď vystoupí, mžiklo mi.

V zrcadlení okénka taženého vozu jsem se prohlédla a upravila si lem svetru kolem kapes. Nic naplat. Ty vlasy jsou pořád hrůza. Potřebují lepší šampón, med a citrón a pár centimetrů navíc. To nepůjde, Natálie, konečky musí pryč. Smiř se. Smiř.

Vydala jsem se, na lehkých patách docela nitru nádherného podchodu Ostrava – Svinov Mosty, horní zastávka. Tady to byl jeden z mých domovů. Erotogenní zóna mojí existence. Chtělo se mi hladit procházející po hlavičkách, vyceněných lícních kostech, mastných čelíčkách. A tančit ve svlečených celofánech cigaretových krabiček. Jsem pitomá holka, víte?
Když jsem se dotkla zábradlí při cestě vzhůru, napadlo mě, že je studené a osahané, jak můj první sexuální zážitek, což mne málem rozesmálo. Protijdoucí čtyřicátník v sáčku se mi nalepil na ten úsměv tolik, že málem vzal schody kraulem. Když balancoval po třech hranách schůdků, hrozně jsem mu držela palce, aby za ten let dostal, alespoň od dvou přihlížejících tak devět celých dva. A, když jsem TO nahoře ucítila a úsměv mi ochladnul. Zmrznul. Byla to tentokrát ona.

Muži jsou krásní. Všichni. Ženy ale víc bolí.

Není nic úžasnějšího, než žena, když se to vezme kolem dokola, do kopce a z kopce. I ty bezcitné zrůdky, uřvané hysterické hašteřivé fúrie, podrazačky, lhářky a žvanilky, ušlápnutá blátíčka… Všechny jsou ve své podstatě skleněné kuličky, které dostaly jen příliš málo světla, než aby se mohly blýskat. Chlapi jsou hračky, medvídci a bagry, vojáčci na pérku a ozdůbky do oken. A jako takoví nedovedou neublížit ženě, tak jako mechanické rypadlo nedovede neublížit pylu v květu pelargónie. Chcete nás poznat? Směšné. Když jsem k ní přišla, byla už modrá a dusila se.

Byl to druh ženy, jež by se v seznamce na internetu po dlouhém dumání představila jako rozverná baculka se smyslem pro humor, která se ráda seznamuje. Což je legrační a k slzám zároveň. Mohlo jí být okolo devatenácti, což je naprosto tolik, na kolik se snažím vypadat já. Ona na ně rozhodně nevypadala.
Muži – ti, kteří mají plnou hubu pokusů o porozumění ženám, by si jí chladně otipovali na osmadvacet až třicet, na obtloustlou maminu, o níž už většina silnějšího pohlaví už ztratila zájem, a tak si utápí zklamanou duši v dalším jídle. S tím vnitřním zklamáním, i s nezájmem ze strany většiny chlapů by se určitě trefili. Byla by to ovšem zase náhodná a částečná trefa, jak už je to s mužským myšlením pokaždé.

Teď tu ležela na šedivém popraskaném a poplivaném asfaltu, nafouklou namodralou hlavu vedle zapáchajícího ne úplně prázdného kelímku s růžovým jogurtem. Prázdně pohybovala rty. Jiná silnější žena v tmavě modré vestičce jí cloumala za ramena, urputně slzela, bušila jí do boku, do zad, přičemž prosila tlupu tří otupěle přihlížejících třicátníků, aby jí pomohli, aby něco, proboha, udělali. Jeden z nich oznámil, že zavolá sanitku a začal lovit ve véčkovém nově vypadajícím mobilu číslo. Měl ho zřejmě pečlivě uložené. A mobil měl zřejmě krásně barevný operační systém. To proto mu to tolik trvalo.

Posadila jsem se na kraj lavičky a sledovala, jak kamarádka svojí postiženou nebožačku převrací a tluče jí do zad. Jeden z mužů pomáhal volajícímu s popisem místa a situace. Druhý klečel u po dechu marně lapající ženy a vykládal o tom, že by jí měli otevřít ústa a zjistit, co se stalo. Ve velkých rukou umdlévající slečny zůstával pomalovaný obal dětinské sladkosti – vesele barevného lízátka. Jeho tyčku totiž rozverná baculka se smyslem pro humor uprostřed erupce smíchu vdechla. Zrovna se to dozvěděl i onen starostlivý pán, nechtěl tomu ani trochu věřit. Ležící děvče to neřešilo. Upadlo s vervou do bezvědomí.

Zkusili jí otevřít ústa a podívat se. O Heimlichově manévru asi neměli to štěstí slyšet. Ubrečená kamarádka už přes slzy nedokázala pomoci nikomu a ničemu na světě.

A mimochodem – víte, jak romantické jsou slzy?

Jak nám tam ta holka, tak růženkovsky uvolněně ležela, uvědomila jsem si, jak je nádherná. Jak hezkou má pleť, nehty, nenápadně nalíčené rty, spánky a řasy, jak se ke své postavě dokázala perfektně oblékat. Jak moc znala své tělo, jakou měla se sebou fantazii… a ty vlasy. Záviděla jsem jí, s jakou okázalostí se přelévaly za bezvládnou hlavou ty zlatohnědé, dokonale zastřižené perfektní vlasy. Chtěla bych si něco vzít z každého, kdo umře. Na všech mrtvých bych jistojistě našla něco, co bych si u sebe zamilovala. Část jejich magie, jejich symboly. Jen klidně nenechávejte na hlavě. Umírání už je takové. Umírání je jako první rození. Jako první plození. Sladkobolavé a kurevsky reálné.

Je to, jako když dokončíte umělecké dílo, řekněme obraz, a pak jej podáváte přes pult zákazníkovi. TEĎ najednou na něm vidíte jen tu nálepku cenovky na zadní straně rámu a říkáte si: „Jak jsem jen mohla, jak jsem jen bože můj mohla, prodat ho tolik pod cenou! Bylo v něm mnohem víc a mohlo v něm být mnohem víc. A vím to teď jen já sama. Nikdo se to nedozví. Je pozdě.“

Přijela tramvaj. Kolem umírající ženy se seskupila větší skupina lidí, někdo už jí pomáhal odborněji, se záslužnější vervou. Já věděla, že to nepomůže. To se nešklebte. Mozek vydrží bez přísunu vzduchu tři až pět minut. Maximálně. Kdyby jí chladili, tak možná víc. Jenomže, já tu na ní čekala, já věděla, že umře. Řekla jsem jí ahoj, jmenuju se Nat, ale říkej mi Persi, jako Persefona. Řekla jsem jí, že je mrtvá. Objala jsem jí, když řvala. Řekla mi, že nikdy neměla kluka, že jí spolužáci na střední ponižovali, že nemůže být mrtvá, že by to tátovi s mámou nikdy neudělala. Chtěla toho říct víc, ale vůbec jí to nešlo. Držela jsem jí a hladila ty krásný vlasy, který nebudu nikdy mít, měla jsem mokrý záda od jejích slz. Potom jsem jí vzala k nám. Na tu druhou stranu, do které vám nic není, protože dokud nedokážete s jistotou a plynule odečíst z kasy života jeho hodnotu, nedokážete ani v nejmenším pochopit, co vám nakonec zubatá paní pokladní vyskládá na stříbrné tácky za drobotinu nazpátek. Tak prostě držte hubu. Mlčte. Mlčte všichni.

Ten večer jsem si ve stánku před nádražím koupila levný cigarety a dole u podchodu sebrala zmuchlanou zahozenou krabičku té samé značky.
Než jsem tu dvacku vytáhla, přemýšlela jsem nad tím, která z těch krabiček má vyšší hodnotu, a která je proti tomu plnější.
A to jsem já. Vaše škaredě pitomá Natálka.

Chodím sbírat obaly, které nechtěl nebo nemohl někdo naplnit. Takové, co mají velkou cenu proto, že jsou pomuchlané a přeplněné prázdnem. Víte?


Jsem účetní pro lásku, kterou jste nedostali.
A řečičky jsou prázdná kasa.

.