Ve vzpomínkách I. kapitola

Kapitola I. Dívka anděl

Zapomínat je prý lidské. Je to součástí našeho života. Teda alespoň tak nám to paní učitelka vysvětlovala, když si nikdo ze třídy nemohl vybavit svoje první narozeniny ani první slůvka, díky kterým byli rodiče nejšťastnějšími osobami na světě. Pamatuju si jak se nám to zoufale snažila vysvětlit zatím co mi jsme se dohadovali o tom kdo, co dokázal vyslovit první. K téhle vzpomínce se poslední dobou vracím velmi často, protože si kromě ní nepamatuji skoro nic. Nevím, jak se jmenuji, kde bydlím, kolik mi je, ni kde jsem. Nevím o sobě nic. Jsem jako prázdná kniha, kterou někdo otevřel uprostřed a začal psát, aniž by se zajímal o začátek. I kdyby jste pak takovou knihu četli znova a znova bude vám stále nějaká část chybět a tak jak by chyběl začátek čtenáři mě chybí vzpomínky i identita. Všude jsem vedená jako Bezejmenná dívka a ani po týdnu usilovného snažení vyšetřovatelů a lékařů se nezdálo, že bych se měla jmenovat jinak.

Víte já… vážně jsem se snažila si vzpomenou kdo jsem nebo proč jsem ležela bez dokladů sama na opuštěném místě se šrámem od kulky na hlavě ale… nedokázala jsem to. Nedokázala jsem to ani po probděních nocích, hypnóze ani podobných praktikách, kterých na mě uplatnili bezpočet. Popravdě, nejdřív jsem si myslela, že ti lidé co se o mě starali mě chtěli vrátit domů k rodičům ale ukázalo se že se ze mě snaží jen dostat podobu toho, kdo to udělal, jelikož mají podezření na to, že to mohl být člen místního "gangu" který leží policii i dalším bezpečnostním složkám hodně dlouho v žaludku. Bohužel jakmile zjistili, že se ode mě nedozvědí nic víc, než jen obyčejné historky ze základní školy jejich zájem hodně rychle opadl a oni mě nechali být. Všichni! Tedy já si myslela, že všichni ale nebylo tomu tak. Jedna osoba. Malá figurka v tomhle celém uspěchaném světě se starala o mě. O ještě bezvýznamnější figurku, která by ani neměla žít.

Neznala jsem ho a on očividně neznal mě. Pravda, párkrát mi přinesl nějaké jídlo, zatímco se ze mě jeho kolega snažil cokoliv vymámit, ale to bylo vše. Moje chápání jeho osobnosti se změnilo, až v den kdy za mnou přišel lékař s noblesním úšklebkem a sdělil mi, ať se laskavě sbalím a odejdu. A já odešla a cestou od nemocnice narazila právě na něho. Seděl na lavičce v ruce měl jedno kafe a vedle sebe druhé. Nervózně se usmál a jen co jsem od něj byla vzdálená pár metrů postavil se a vřele mě pozdravil jako bychom byli dobří známí. Nechápala jsem jeho počínání a nechápu ani nyní. I když co bych za jednu hodinu pochopit mohla.

Zavrtěla jsem se a přitáhla si kolena blíž k bradě, zatímco jsem pohled upírala do tmou pohlcené zahrady patřící k domu mého zachránce Mr. Lawietta. To byla další věc, kterou jsem nechápala. Jak si mohl muž jako on dovolit takový dům a zahradu k tomu? Ne, ne ne bylo toho na mě moc. Všechno bylo moc rychlé, zbrklé a na můj stále ne příliš dobře fungující mozek i nelogické. Moje teorie a nápady postrádaly jakékoli logické odůvodnění a já se ho stále snažila nalézt. Chtěla jsem něco vědět, ať už to bylo cokoliv, jelikož naprostá nevědomost toho kde přesně jsem, kdo je můj zachránce a proč se o mě stará když mě nezná, byla frustrující. Byla jsem tak bezbarvá, když jsem nic nevěděla. Nemohla jsem se bránit. Neznala jsem svoje možnosti a hranice. Děsilo mě to.

„Řekni mi jen proč?“ Zaslechla jsem slabě rozrušený hlas muže a hned se stáhla do kouta pokoje jako malé ustrašené zvířátko. „Proč se o ni staráš? K čemu ti to je?“ Původce toho rozčílené hlasu byl ke mně blíž. S každým slovem se přibližoval a s každým jeho slovem jsem prsty do nohou zarývala hlouběji a hlouběji jen abych se schovala v tom nejtmavším stínu pokoje a nikdo mě nemohl najít.

„Damone, uklidni se!“ Je ho hlas. Hlas toho kdo mě zachránil. Hádal se s někým kvůli mně. Kvůli tomu že mi pomohl. Cítila jsem se kvůli tomu ještě hůř než předtím. Nic nevím, nikoho neznám a ještě mezi někým vyvolávám sváry. Všem akorát překážím!

Dunivé bouchnutí dveří které se mi ještě pár minut ozývalo v hlavě jako připomínka toho že jsem zdroj něčí hádky ve mně vyvolalo ještě vetší strach. Rukou jsem si povědomě otřela obličej, který byl k mému překvapení vlhký. Prohlédla jsem si ruku ve slabém měsíčním světle. Něco se na ní lesklo. Slzy! Popotáhla jsem nosem a již zřetelněji cítila, jak se mi další slzy valí z očí a pomalu stékají po tváři. Snažila jsem se všemožně utišit vzlyky, které se mi draly z hrdla pokaždé, kdy jsem se snažila se plic nabrat potřebný kyslík, ale stále se mi to nedařilo, až se nakonec dveře mého nového pokoje otevřeli. Na podlahu tvořenou dřevěnými parketami a měkkým kobercem dopadlo oslnivé žluté světlo z osvětlené chodby před mým pokojem. Stáhla jsem se do kouta ještě víc a sledovala Johna á la mého zachránce, jak nahlíží do mého pokoje. Jeho oči prohledávali každý kout ale mě díky tmě která tu byla neviděl. Znovu jsem popotáhla a Mr. Lawiettovi se podivně zkřivila tvář. Byl to napůl úsměv a z části i smutná grimasa, kterou jsem vídala u sestřiček, které mi ošetřovali zranění na hlavě.

„Slyšela si to, co?“ Zeptal se a oči upíral do kouta kde jsem byla i když bylo jasné, že mě nemohl vidět. Po pár sekundách kdy jsem mlčela a párkrát popotáhla, pustil kliku dveří a pomalým krokem se vydal ke mně. Sledovala jsem špičky jeho stín který se zároveň s ním pohyboval po pokoji a najednou si na něco vzpomněla.

Taky byla noc. Zima. Všude kolem byl sníh a koruny vysokých jehličnatých stromů se ohýbali v prudkých náporech větru. Byla jsem na jednom místě. Nehýbala se a sledovala to. Kroky muže, za nímž bylo oslnivé světlo, které mi bránilo zahlédnout jeho tvář ale i tak jsem věděla, že bych se měla bát. Instinktivně jsem chtěla otéct ale nemohla jsem se pohnout Jakobech byla přikovaná a když jsem se konečně chtěla zvednout k útěku na něčem mi uklouzla noha a já byla zpět na tom samém místě. Muž se smál. Byl to krutý smích takový, jaký mají vrahové, když chytli svojí oběť a ta nemá kam utéct a přesně tak jsme se i cítila. Neměla jsem kam utéct. Nemohla jsem.

„Neeee! Už ne!“ Křičela jsem a hlavu si schovávala do dlaní, abych to neviděla. Abych si nevzpomněla. I když jsem byla v koutě vyhřátého pokoje stále jsem měla pocit, jakoby mě nenechavé pařáty zimy pořád objímali a nechtěli mě pustit. Strach mnou otřásal ještě víc než zoufalý pláč, během kterého jsem jen s obtížemi dýchala.

„Co se stalo?“ Zaslechla jsem vedle sebe jeho hlas a hned na to mě objali i jeho ruce. Pevně mě držel za ramena a lehce se mnou zatřásl. Nereagovala jsem. Částí sebe jsem stále byla tam v té zimě s tím krutým mužem a jeho smích mi pořád zněl v hlavě. Byla to odporná ozvěna, která na mě pořád dotírala.

„No tak holka jsem tady,“ Zatřásl se mnou znovu. „Tak se mnou mluv!“ Přidal na hlase a já si ještě připomněla jeho hádku s tím mužem, která se nestala zas tak dávno. Nanejvýš pár minut. Všechno se to teď ve mně mísilo a já měla pocit, že vybuchnu. A k tomu ten smích! Stále tam byl. Opakoval a byl hlasitější.

„Ta nepromluví. Vzdej to.“ Pisklavý ženský hlas mě částečně probral z mého stavu, který se nedal nikterak popsat. Zvedla jsem hlavu ke dveřím, odkud hlas přišel. Stála tam mladá žena nebo spíš ještě studentka a za ní přibližně stejně věkový kluk, jemuž na tváři pohrával pobavený úsměv. Smál se mi! Smál se mi přímo do očí.

„Co je?“ Další otřes s mým tělem a já se tentokrát otočila na Johna, který si mě se strachem v očích prohlížel. Zamrkala jsem a truchu se od něj odtáhla což vzhledem k tomu, že mi svíral ramena šlo velmi těžko. Přerývavě jsem se nadechla.

„Byl tam.“ Zašeptala jsem ustrašeným hlasem a podívala se mu do nic nechápajících očí.