Ve vzpomínkách II. kapitola

Kapitola II. Temné stránky mysli

„Byl tam.“ Zašeptala jsem ustrašeným hlasem a podívala se mu do nic nechápajících očí. John se nad mojí větou pozastavil, párkrát zamrkal a teprve pak, po pár mučivých sekundách ticha, se otočil ke dveřím, ve kterých stáli ty dvě osoby. Dlouhou dobu jsme se na sebe jen tiše dívali. Nic se nedělo a nikdo se neměl k tomu, aby narušil to ticho, které nás všechny stejnou měrou tížilo jako kámen na plicích.

„Kdo?“ Dostal ze sebe John zaskočeným hlasem plným nedůvěry. Samozřejmě, proč by mi taky cokoli věřil, že? Měla jsem z jeho pátravého pohledu strach, jelikož tomu nevěřil. Mně nevěřil!

„Kdo tam byl? Damon?“ John trhnul hlavou ke dveřím, do kterých jsme se ještě před chvílí oba dívali. Na chvíli jsme střelila pohledem právě tím směrem a prohlédla si toho Damona. Jeho kamenná tvář, v níž se nedala rozpoznat jakákoli emoce měla ostře řezané rysy a hnědé skoro až černé uhrančivé oči, které mě vztekle probodávali Jakobech byla nějaký nepříjemný parazit. Jen letmo jsme si prohlédla tmavé nakrátko střižené hnědé vlasy, jelikož jsem se víc soustředila na jeho tělo. Ne, že by mě pohled na něj tak moc fascinoval, ale pokoušela jsem se představit si ho na té silnici.

„Je mimo. Divil bych se, kdyby nebyla blázen.“ Pronesl pohrdavě Damon a znechuceně si odfrkl. V tuhle chvíli mi to připadalo… kruté. I když mohla jsem teď jako blázen působit nebo jím jsem? Jak bych to mohla posoudit. Jak?

„Soustřeď se,“ Zatřásl se mnou John, aby ne sebe upoutal pozornost, což se mu povedlo. „ Byl nebo nebyl to Damon?“ Položil mi otázku a kladl důraz na každé slovo.

„Já… nevím.“ Zamumlala jsem.

„No prosím. Obviňuje mě a to ani neví, co viděla!“ Vybuchl Damon a jeho hlas a slova pro mě byla jen další dýka pochybností, které mě už tak nahlodávali víc než dost.

„Světlo,“ Vyslovila jsem první věc, kterou jsem si z té vzpomínky vybavila. „Bylo tam ostré světlo. Pálilo mě v očích a pak taky ta silnice. Byla namrzlá a potom. Pak se tam objevil on.“ Dořekla jsem poslední slovo a chraplavě se nadechla.

„Měli byste odejít.“ Promluvil skoro okamžitě John a Damon a ta dívka rychle zmizeli v chodbě. John vytáhl ze saka, které měl na sobě, kapesník a přejel mi s ním pod očima.

„Brečím?“ Zašeptala jsem a i z hlasu poznala, že ano. John se zatvářil zmateně.

„Necítíš to?“Odpověděl mi otázkou a znovu mi přejel po tváři kapesníkem přes tváře.

„Ne.“ Prostá odpověď, která ovšem stačila k tomu, aby byl John ještě víc znepokojený než předtím. Bylo mi zle ze sebe samé, že někoho přivádím až do takovýchto situací. Neměla jsem na to žádné právo.

„Dobře. Měl bych tě… “ Nedořekl větu, jelikož jsem ho přerušila.

„Nechte to být.Jeto následek úrazu, nehody prostě toho co se mi stalo.“ Povzdechla jsem si. Bůh ví, jestli ztráta paměti a neschopnost rozpoznat a ovládat pláč jsou jediné důsledky mého zranění. Rukou jsem si instinktivně sáhla na místo, kde jsem měla zranění, které bylo nyní obvázané obvazem.

„Bolí to?“ Položil mi John další otázku a pohled upíral na moje zranění.

„Ne. Já jen… je to divný mít v hlavě díru. Vlastně všechno je divný. Všechno! Neznám vás ani je,“ Pohodila jsem rukou ke dveřím. „Nemám ponětí, kdo jsem a vy to už tuplem vědět nemůžete a přesto…,“ Zoufala jsem si povzdechla. „Se o mě staráte. Proč? Dal jste mi pokoj, o kterém si může většina lidí nechat zdát a který jsem dřív určitě neměla. Nabídl jste mi pomoc, aniž byste tušil, jestli nejsem masový vrah a já nechápu proč. Nedává mi to smysl.“ Zahleděla jsem se mu do karamelových oči, ve kterých byla najednou tolik pocitů. Právě teď vypadal Mr. Lawiett jako malý zranitelný kluk který se ztratil uprostřed velkoměsta.

„Nevím, kdo přesně jsi, ale vím… ne jsem si jistý, že nejsi špatný člověk.“ Řekl po dlouhé pomlce a lehce se usmál, jakoby mě chtěl povzbudit.

„Vyhýbáte se odpovědi.“ Zareagovala jsem okamžitě, jelikož jsem čekala, že mi neodpoví na to proč se o mě stará.

„Které?“ Zamrkal a na čele se mu utvořilo pár vrásek, jak nakrčil čelo. Připadalo mi to komické, jelikož mu to přidávalo strašně moc na věku. I když velký podíl na tom mělo i šero v pokoji.

„Odpovíte…“ Začala jsem svojí větu, ale přerušil mě ženský hlas, který volala Johna dolů.

„Hned budu zpět.“ Zamumlal a zvedla se ze země. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda, dokud také nezmizel ve světle chodby a pak… pak jsem byla zase sama. Dlouho jsem se dívala do světla chodby.