Čaroděj

V dávných dobách, kdy temné stíny přikrývaly zemi, lid byl zmučený a ztrápený, celá země nasáklá byla strachem a smrtí. Tak pradávní bohové darovali lidem sílu, která měla zbavit tento svět všech jeho démonů a uzavřít je v nejtemnější a nejhlubší propasti podsvětí.

Tak vznikl cech čarodějů a čarodějek, těch nejmocnějších v celé zemi. A ti vedli s démony urputné a krvavé bitvy. V mnoha z nich zvítězili, mnoho těch odporných temných stvůr uvrženo bylo v tu černou propast a přikováno mithrilovými řetězy. Když uvězněn byl poslední z nich a čarodějové zvítězili, lidé byli konečně svobodní a šťastně mohli žít.

Po mnoho dlouhých let byli mágové velice uznávanými lidmi a všichni k nim chovali nezměrnou úctu. Mohlo by se zdát, že to byl zlatý vek čarodějů a kouzelníků, ale náhle přikryl svět mágů temnější stín, nežli ten, se kterým bojovali doposud. Tento stín nepocházel ze světa nadpřirozena, ale právě ze světa lidí. Vysoce postavení rytíři a válečníci započali prohlašovat o čarodějích, že nejsou vyvolení pradávných bohů, nýbrž přisluhovači temných bytostí.

Jelikož od dávných válek se stíny uplynulo již mnoho let a staletí, nikdo si již nepamatoval, jak to ve skutečnosti bylo. A proto všichni lidé dali za pravdu válečníkům a vytáhli do boje proti mágům. Mocným vyvoleným nepřidalo na důvěryhodnosti ani to, že vzhledem k jejich tajemné povaze a velké magické síle, byli pro prostý lid velkou záhadou. A jak známo lidé se obávají všeho, co je jim neznámé, a proto to musejí zničit. A s čaroději se to mělo stejně.

Tak rozběhl se po celé zemi zběsilý hon na čaroděje a čarodějky. V této temné době, kdy byli mágové trýzněni, mučeni a vražděni, právě v této době byl zrozen mág, jehož otcem byl samotný bůh Taranis. Jeho síla byla nezměrná. Každý přízrak se ho obával, lidé mnohokráte snažili se jej uvěznit a svázat jeho síly. On však jim vždy unikl. I když prováděli mu strašlivé věci, mučili jej a trýznili, nikdy se jim nepomstil, ba naopak odpomáhal jim od zla a zaháněl temnotu.

...

Jedenkráte ten mladý mág přišel do našeho města. Procházel se v mlžném oparu v černém plášti s kápí. Měl krásné dlouhé, lehce zvlněné vlasy, rudé barvy. Měsíční svit osvětloval jeho bledou tvář a v temnotě noci se rozzářili jeho modré oči, jež byly jako nebe při bouři, jen odlesky měsíčního stříbrného svitu byly jako blesky křižující oblohou. Jeho vysoká postava pomalu procházela černotou. Mávnul lehce rukou s dlouhými prsty a rozfoukal vítr, který odehnal noční mlhu a mračna, aby mohly vyjít hvězdy. Ten večer jsem seděla na terase svého domu a popíjela sladkou medovinu v přítomnosti svého černého krkavce.

Lidé z města i o mě prohlašovali, že jsem čarodějnice a že kvůli mně postihují město nemoci a hladomor. Já, tak jako i mnoho jiných moudřejších lidí, věděla jsem, že ne kvůli čarodějům, ale kvůli těm, kteří je vybíjejí, se k nám bohové obrátili zády. Vždyť to mágové zachránili svět před stíny a nyní jsou za to lynčováni.

Seděla jsem a pozorovala toho cizince, jak provádí svá „utajená“ kouzla. Líbili se mi jeho pohyby rukou, byli tak ladné a přesné, i ten prazvláštní jazyk, jímž dávní mágové pronášeli svá zaklínadla. Náhle se otočil a upřel na mne své modré oči. Usmála jsem se, a s úctou pokývala hlavou, tak jak to bylo zvykem dříve, když prostý člověk potkal mága. Též se lehce pousmál a zdvořilé gesto opětoval.
„Pane, přisedni si ke mně na sklenku medoviny.“ Řekla jsem do tiché noci.
„Rád…“ odpověděl cizinec, a pomalým rozvážným krokem přišel až ke mně, usadil se do proutěného křesla a s úsměvem pozvedl pohár s medovinou. Na chvíli se mezi nás vkradlo ticho, které však, díky bohům, nemělo dlouhého trvání. „Tohle jsou zvláštní poháry, takové se již nevidí. Odkud je máš?“ otázal se mě s předstíraným překvapením. Pousmála jsem se a pravila jsem. „Tyhle se v naší rodině dědí již dlouhá léta, jsou z keltských zemí…“ na chvíli jsem se odmlčela, po chvíli, sklopila jsem zrak a pokračovala ve větě „…stejně jako moje rodina.“ Pohlédl na mě. Jeho pohled byl tak chladný a přitom horký, uklidňující ale i děsivý. Zkoumavě jím projížděl každičkou část mého obličeje. Potom pravil. „Ano, ty jsi dcera keltů…z vážené rodiny…rodiny mágů…“ sklopil na chvíli svůj zrak, nejspíše si všimnul, že mi není příjemný „…pověz mi paní, čaroval u tebe v rodině někdo, nebo jste ty schopnosti zavrhli, jako již mnoho z našich krajanů?“ Jeho otázka mnou trochu otřásla. Netušila jsem, jestli mu mám říci o svých schopnostech, či raději mlčet a dělat hloupou. Když bych se mu svěřila o tom, jak velkou moc mám, věděl by, že ji nedokážu ovládat, že potřebuji učitele, ale tím by se ohrozil, mohli by jej najít a upálit, jako již mnoho jiných. Náhle mě z přemítání vytrhl jeho hlas „Neměj strach, mě se nic nestane…ti hlupáci, kteří si říkají inkvizice, mě ohrozit nemohou, ale tebe by mohli…“ pohlédla jsem na něj s trochu vyděšeným výrazem, tušila jsem sice, že mi čte myšlenky, ale i přesto mě to vyvedlo z míry. „Vím, že tobě není jednoduché ublížit, ale i tak mám strach, žijeme v době, která pro náš cech znamená jistou záhubu…“ Pohlédl na mě, vzal mou ruku do své a jeho modré oči mě ujišťovali, že tohle není konec, že musíme bojovat, jelikož my stojíme na straně dobra.

Seděli jsme na terase až do svítání a mlčky si povídali, beze slov, naše duše hovořili za nás. Oba jsme toho měli mnoho společného, oba jsme patřili k pradávnému národu a oba jsme byli v smrtelném nebezpečí.

Když kolem mého domu začali šmejdit lidé, zvedl se z proutěné židle a pravil. „Zítra si pro tebe přijdu, po západu slunce sejdeme se u jezera nářku, odejdeš semnou na sever, do naší domoviny, zde je pro nás oba nebezpečné žít…a žít se zde ani nedá…“ to dořekl a rozloučili jsme se.

Den jsem poklidně trávila tím, že jsem si balila magické knihy a amulety do brašny. K večeru však do mého domu vtrhli vojáci. „Z rozkazu pána Meriana tě zatýkáme čarodějnice!!!“ Jakmile to dořekli, svázali mně provazy a odvedli do kopek, kde jsem měla čekat na rozsudek.

Celičkou noc jsem přemýšlela, jak tohle skončí, věděla jsem, že pro mne špatně, ale o sebe jsem strach neměla. Obávala jsem se toho, aby nechytili cizího mága, jenž přišel do našeho města minulou noc.

Ráno si pro mě přišli a odvedli mě do soudní síně, abych si vyslechla rozsudek, jenž stejně končil větami: „Odsuzuješ se Sijoro Eilivielová k trestu smrti upálením. Rozsudek bude vykonán dnes při západu slunce na šibeničním vrchu.“ Poté mě svázali a vhodili do klece na voze, aby mě mohli odvésti k šibeničnímu vrchu, kde už pro mě od rána stavěli vysokou hranici, na níž jsem měla s posledním slunečním paprskem vzplát jako mnoho jiných přede mnou.

Když mne vezli městem, lidé po mě pokřikovali nadávky jako: „Ty čarodějnice prokletá!“ „Táhni zpátky do podsvětí!“ V očích se mi hromadili slzy, ale nesměla jsem je vypustit ven, nechtěla jsem ukázat slabost ni strach, i když se jím mé tělo jen třáslo. Modlila jsem se tiše k svým bohům, o pomoc a o ochranu čaroděje, který mi nabídl, že mě odvede do mé domoviny. Usilovně jsem jej hledala, celou svojí myslí jsem se k němu upírala, ale všude myla jen temnota…prázdno…a to mne hrozně děsilo…co když jej našli a zabili…co když na mne raději zapomněl…věděl, že je to nebezpečné sem chodit, ale přesto to udělal…proč…kvůli mně…kvůli někomu dalšímu…proč? Tato otázky stále trápili mou mysl a já se obávala, že na ně již nenajdu odpověď.

Když nastal onen soumrak, jenž měl ukončit můj život a uvrhnuti mne do prázdna zapomnění, ten strach, jenž byl po celý den mým společníkem, se vytratil. Zůstala jsem sama, sama na hranici. Stála jsem proti rozzuřenému davu. Viděla jsem jejich šklebící se tváře, slyšela jsem jejich hlasy, ale nerozuměla jsem, co po mě pokřikují, z čeho mě proklínají…nebo spíš, jsem nechtěl a rozumět ani slyšet…

„Zapalte hranici!“ se náhle ozvalo z davu. Pátrala jsem po majiteli toho hlasu. Byl to muž v rudém plášti a se zlatou zbrojí…Pán Merian, osobně. Mohlo mne to napadnout, tohle by si přeci nemohl nechat ujít. Popravu ženy, jež jej odmítla za svého si vzít, a kterou následně vzteky v opilosti znásilnil. To byla pravá příčina toho, že mne začali všichni čarodějnicí naříkat, na jeho popudky takto lidé reagovali, sami totiž měli strach, že by se stali jeho nepřáteli a skončili tak na hranici, či v kaluži krve s uťatou hlavou. Žádná žena jej nikdy neodmítla, ba i matky samy mu vodily dívky do jeho domu, aby nestihl je krutý trest. Takový to byl panovník, krutý, zlý a majetnický. Lidem vše bral a ničeho jim nedal.

Na jeho rozkaz přistoupili k hranici katové a podpálili ji. Najednou se z tmy za davem lidí ozval temný klidný a přitom silný hlas. „Uhaste tu hranici a pusťte tu ženu…ihned!!!“ Znala jsem jej, byl to onen čaroděj. Přišel pro mne, jak slíbil. Jeho rudé kadeře vlály v sílícím větru a oči mu zaplály, jak modrý plamen, jenž značil zkázu jeho nepřátel. V ruce držel svou kouzelnou hůl s temně modrým krystalem. Pán Merian se k němu otočil a pravil. „Proč bych ji měl nechat žít, mágu, neboj se, brzy se shledáte v propasti podsvětí! Chopte se ho!“ Vojáci na povel svého pána vyrazili proti cizinci. Ten je však odhodil jediným mávnutím ruky. „Ty nevíš, s čím si zahráváš, člověče, já jsem synem boha Taranise, pána hromu a blesku, krále celičké oblohy. Mohu tě jediným pohybem ruky rozmáčknout jako červa! Tak mi ustup z cesty!“ řekl rozhodným hlasem, a když to dořekl z potemnělého nebe se ozval dunivý hrom. Lidé před ním ustupovali, někteří dokonce prchali. Žádnému z nich však neublížil. Jediným mávnutím své hole snesl déšť, jenž uhasil plameny, které se již pomalu blížily k mému tělu a těšily se, že jej postupně celé stráví. Oddychla jsem si, až když mne nesl v náručí, pryč z šibeničního vrchu.

Odešli jsme spolu na sever, do keltských zemí, tam nám nehrozilo nebezpečí, mohli jsme žít v míru v harmonii, pod ochrannými křídli keltských bohů. A já byla po dlouhé době opět šťastná…