Vyděděnci - přítel příteli nepřítelem

Záhadou zůstávala stále, ačkoliv jsme sami dva putovali už týden. Jestli jsem někdy čekal, že se rozmluví, hodně rychle jsem to vzdal. Byla stále stejně mlčenlivá a tichá, jako by za sebou měla něco ještě horšího, než já. A mě to v konečném důsledku začalo vyhovovat, protože jsem měl hlavu plnou vlastních myšlenek, které teď, když kolem nebyly stovky lidí, začaly hledat svou cestu napovrch.
Procházeli jsme poněkud odlišnou krajinu, než byla ta, kudy se vydali všichni z uprchlíků při cestě ze San-Rea. Lesy byly v téhle části mnohem hustější a pěšiny pod stromy nebyly zapadané sněhem. Už týden se totiž z nebe sypal těžký bílý poprašek, který oblékl smrky a borovice do slušivé bílé. Zima přebrala žezlo v celé své kráse.
Večer co večer jsme spolu uléhali vedle maličkého ohně, který byl ubohým kompromisem mezi tím, aby nás neobjevila hlídka Císařské Gardy, a zároveň jsme od bližšího seznámení odradili i divokou zvěř. Tiskla se ke mně ve spánku a třásla se mnohdy celou noc. Zda to bylo zimou nebo strachem jsem nebyl schopen říct, vždyť se mi ještě ani nenamáhala představit.
Ani já jsem však nedával na odiv své jméno a postavení, neboť tituly a rody byly v lese asi stejně užitečné, jako by býval mrtvému zimník. Oběma nám tenhle malý kousek soukromí stačil, byl jediným, co jsme si uchovali ze svých minulých životů, ať už byly jakékoliv. Důležité bylo jen to, že mezi námi vzniklo jakési nevyslovené pouto, vzájemně jsme se respektovali, dělili se o jídlo a spali pod mou chatrnou vypelichanou dekou. Dva vyhnanci vržení osudem dohromady.
Já jsem si odvykl skrývat svou tvář. Prostě jsem jednoho dne večer odmotal hadr, kterým jsem se udržoval v bezpečí a nechal tetování Scholisty volně na odiv. Ani nevypadala, že by ji nějak zaujalo, sjela ho sice zkoumavým pohledem, ale pochyboval jsem, že rozezná něco z jeho symbolů.
Byly v něm samozřejmě obsaženy znaky Scholy – hvězda, oko i kruh – ale také mé osobní, jejichž význam jsem však po zániku Scholy znal už jen já.
***
Osmého dne naší společné cesty se krajina začala zvedat a zanedlouho stromy ustoupily další planině. Má společnice se zastavila na kraji lesa a zkoumavým pohledem obhlédla bílou krajinu.
„Zašli jsme si trochu moc na jih,“ konstatovala. Bylo to poprvé za několik dní, co na mě vůbec promluvila.
„Kam máme vůbec namířeno?“ odvážil jsem se zeptat.
Pohodila hlavou, jakoby nesouhlasně.
„Už jsem ti to říkala, do bezpečí, pár hodin cesty odsud žije poslední zbytek toho, co bych ještě mohla nazývat rodinou.“
Neřekl jsem na to nic. Její slova zněla jaksi bolestně. A možná i trochu pohrdavě.
Vyrazili jsme dál. Mlčky. Ona se brodila sněhem, já šel za ní a pozoroval padající vločky. Sníh mě fascinoval už jako malého chlapce, natož pak teď, když se zachycoval na mém měsíčním strništi a pomalu se rozpouštěl.
Náhle se zarazila, zatahala mě za rukáv. Vzhlédl jsem a následoval pohledem její nataženou ruku. Na obzoru stála postava, černá, zachumlaná v nějakých hadrech a shlížela naším směrem.
„Nevyhneme se mu.“
Bylo to sice plané konstatování, ale musel jsem s ním souhlasit.
„Nevypadá na Gardistu,“ odtušil jsem.
„To ještě neznamená, že pro nás nepředstavuje hrozbu. Ale je sám a ani jeden z nás není zrovna bezbranný. Nicméně si namotej zpátky šátek, překvapení může být naše jediná výhoda.“
A tím debata skončila. Vyrazili jsme, v trochu změněném směru. Ale naše snaha vyhnout se se ukázala být marná. Když muž, neboť podle držení těla jsem soudil na muže, zjistil, kam míříme, vydal se volným krokem směrem k nám.
Šel volně, hlavu a ramena držel hrdě a přes své otrhané šaty vypadal úctyhodně. Tvář měl zarostlou a od oka dolů se táhlo, musel jsem zamrkat, zda mě nešálí zrak, tetování Scholisty doplněné o příznak Tutora.
Dřív, než mě stačila má společnice zastavit, odhalil jsem znovu svou tvář a malíčkem a palcem se dotknul svého tetování na znamení úcty.
Mág mé gesto opětoval.
„Nedoufal jsem, že narazím ještě na někoho ze San-Reeské Scholy,“ pronesl tiše a oči se mu podivně leskly.
„A já nedoufal, že někdy ještě potkám dalšího Scholistu,“ odpověděl jsem a v srdci jsem měl poprvé od chvíle, kdy jsem utíkal z trosek Scholy něco podobného radosti.
„Jak jste nás našel?“
Otázka proletěla vzduchem jako bič a já se upamatoval na bolest, kterou dokázala způsobit mě, když jsem ji poprvé potkal.
Mág se zasmál.
„Jen klid, dítě. Cvičil jsem se na Choisira a talent tady mladého muže je cítit na hony daleko.“
Dítě mě sjelo pohledem.
„Ona má taky …“ snažil jsem se ji bránit.
„… jen dost rozumu, aby byla opatrná,“ dokončila za mě a vykouzlila zářivý úsměv.
Takový jsem od ní nikdy neviděl.
Můj zkoumavý pohled však zabila jediným zlostným blýsknutím.
„Mlč,“ ozvalo se mi v hlavě, až to zabolelo. I ona tedy uměla porušit hradbu své mysli.
To, že jsem nechápal smysl jejího chování, už byla věc druhá. Ale rozhodl jsem se to neřešit.
„To je v dnešní době jistě chvályhodná věc.“
Mág se na ni chvíli zkoumavě díval a mě stále nešlo do hlavy, proč ji cvičený Choisir nemůže odhalit. To bylo něco, s čím jsem se nikdy nesetkal. Něco, co nezapadalo do mé představy světa. Nakonec se otočil zpět ke mně.
„Ani jsem se nepředstavil, jmenuji se Arango, jsem čestným členem Mas-Arské Rady.“
Tedy významný muž, jen co jsem mohl soudit. Rada byla nejvýznamnějším orgánem Scholy na severu Říše a navzdory tomu, že se tam odklízeli vysloužilí mágové na odpočinek, měla svou váhu. Hlavně v dnešní době.
„Já se jmenuji Yenisir, jsem …“ zarazil jsem se, „byl jsem studentem Scholy v San-Reu.“
Arango pokýval hlavou.
„Slyšeli jsme, co se stalo,“ pronesl útrpně, zatímco svolával oheň. Za malou chvíli už plápolal mezi námi jasný plamen a sníh ustupoval.
Moje spoluputovnice nesouhlasně pozorovala jeho počínání, ale neřekla nic.
„Nedovolil by si to udělat, kdyby věděl, že je v okolí někdo z Gardistů,“ snažil jsem se ji mlčky uklidnit, hradba však byla stále stejně němá.
„Shromažďujeme teď poslední zbytky Scholistů, kterým se podařilo uprchnout. Pogromy se pořádaly na celém jihu,“ rozpovídal se Arango, když si nacpal dýmku, „hodí se nám každý schopný muž.“
Tohle byla jasná nabídka, druhá v krátké době. Ale přece, Schola byla mou rodinou, jak dlouho jsem se jen pamatoval.
„Nevím, zda vám k něčemu budu, dostudoval jsem pouze šestý kruh,“ odpověděl jsem opatrně, „nemám moc zkušeností.“
„Cože? Šestý kruh? Vždyť ti není ani dvacet!“
Zarazil jsem se: „Nikdy jsem to nepovažoval za nic neobvyklého, můj Tutor mě prostě vedl tak rychle, jak jsem stačil.“
„Dobrá, bez další diskuze bych tě rád viděl v našich řadách. A svou malou přítelkyni můžeš vzít klidně sebou.“
Mág si tedy mé váhání zjevně vyložil jinak, než jsem ho zamýšlel.
„Já se o sebe postarám!“
Zvedla se, ani jsem nevěděl jak. V jejích očích byl vidět smutek. Že bych jí přecejen přirostl k srdci víc, než si byla ochotná připustit?
„Počkej, nechoď,“ vypadlo ze mě tiše.
Pousmála se, ale jen na malou chvíli.
„Vždycky jsem si svou cestu hledala sama a hodlám v tom pokračovat.“
Její rozhodnutí bylo pevné. Mé však také, Scholisté mi mohli poskytnout aspoň střípky toho, o co jsem už přišel. A další taková šance by nepřišla.
„Ať tedy Bohové provází,“usmál jsem se na ni, „A nashledanou.“
„Sbohem,“ řekla prostě. Na rozdíl ode mne nevěřila v návrat nebo shledání. Doba byla nejistá. „A dej si dobrý pozor,“ dodala v mé hlavě, smutně a tiše.
Za malou chvíli se ztratila na obzoru. Její slova mě stále pálila v srdci.
***
„Lidé přicházejí a odcházejí,“ zasmál se Arango po chvíli mlčení.
Já byl k smrti unavený, na těle i na duši. Nechal mě vypovědět všechno, co se stalo, na Schole, cestou. Ani jsem se nebránil, byla to vpravdě úleva, po těch týdnech, kdy jsem to dusil kdesi uvnitř. A u někoho dalšího, kdo znal vztahy uvnitř Scholy, kdo byl podle Kodexu vlastně čelenem mé obrovské rodiny, jsem měl aspoň malou naději nalézt útěchu.
„Pojďme,“ rozhodl se nakonec a zvedal se ze země, zatímco si oprašoval šaty.
I já následoval jeho příkladu. Naposledy jsem se podíval na její stopy, které se ztrácely kdesi v dálce.
My vyrazili trochu jiným směrem, zpátky pod příkrov lesa, mezi stromy. Arango nemluvil. Podle toho, co jsem pochopil, i on znal mnoho ze skvělých mužů, kteří padli v San-Reu a já mu přinesl zprávy, kterých se bál už tak dlouho. Ale přesto jsem si neměl co vyčítat, vždyť já si nevybral být poslem právě takových zpráv. Sám jsem si za ty měsíce od útěku mnohokrát říkal, že jsem tam měl raděj zemřít, jako ostatní.
Byla už skoro tma, když jsme dorazili k malému srubu. Schovával se nenápadně v hloučku smrčí, došková střecha zarostlá mechem, komín nakřivo. Ale přesto působil dojmem jakési útulnosti, po celé té době, kterou jsem strávil venku.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se, když jsme vešli do malé světnice.
Byl tam jen stůl, lavice a v rohu otevřené ohniště, vedle kterého byly rozprostřené kožešiny.
Arango se rychle otočil, jakoby čekal, že se snad někde ukrývají.
„Nejspíš někde venku,“ konstatoval nakonec a jal se rozdělávat oheň.
Maličko mě zamrazilo a vzpomněl jsem si na její slova. Srdce mi začalo divoce bušit. Jaký měla důvod ke svým obavám?
Usedl jsem však na lavici a pozoroval Aranga u ohniště. Stačil už postavit kotlík a sypal do něj nějaké byliny.
„Uvařím nám čaj, až se ostatní vrátí, přijde jim vhod a i my se zatím můžeme zahřát.“
Měl jsem stále podivnější pocit, ale rozhodl jsem se ho ignorovat. Každý by byl nejistý po tom všem, co se stalo. A být v jedné místnosti s dalším mágem bylo asi jedno z největších pozitiv, které mě vůbec mohlo potkat.
Za několik minut už jsem měl na stole před sebou kouřící šálek a mág hledal v bedně vedle ohniště nějaké jídlo. Pomalu jsem usrkával a přemítal nad tím, co dělá má dočasná společnice, zda se dostala v pořádku ke svým příbuzným. I já jsem si k ní očividně vypěstoval větší pouto, než jsem si chtěl připustit, když odcházela. Nebo jsem prostě už jen otupěl, protože ztrácet byl pro mě v poslední době až moc běžný pocit.
Docela znatelně mi těžkla víčka a tak jsem zvážil přesun k ohni, abych se trochu vyspal. Pokud měli další mágové přijít, seznámím se s nimi klidně ráno.
Jenže nohy mě odmítly poslechnout.
Dokonce i ruce, které stále spočívaly na šálku.
„Černý kořen je účinné paralytikum, to už vás na Schole neučí?“
Z vlídného muže se stala šklebící se maska. Která navíc toužila se vypovídat.
„Co to děláte,“ podařilo se mi poněkud s obtížemi vyslabikovat.
Až mě překvapovalo, že se mi pořád ještě tak lehce myslí.
„Víš, měl jsem trochu strach, šestý kruh už není zrovna legrace, když jeden vyjde ze cviku,“ pokračoval mág nerušeně, „ale ty ses nechal krásně ukolébat.“
Celou dobu, co na mě mluvil, si hrál s malou dýkou. Bylo mi mdlo z představy, co všechno s ní mohl dělat.
„Pusťte mě!“
Jazyk mi těžkl čím dál tím více.
Vzal ze stolu mou pravou dlaň a položil ji hřbetem na stůl.
„Víš, i já jsem měl mluvit v hlediscích minulých,“ uchechtl se, když mi otevíral prsty, „ani já už nejsem členem Rady, ačkoliv jsem býval.“
Načež jediným rychlým pohybem zabodl dýku do stolu. Přes mou ruku samozřejmě. Necítil jsem vůbec nic a s hrůzou pozoroval, jak se z té cizí a nehybné věci valí krev. Má krev. Něco, co jsem za svůj život téměř neviděl.
„Jenže jsem prohlédl zavčasu. A své místo na slunci si ještě dobudu.“
Bylo mi nanic z něj a navíc se mi ještě začínalo dělat mdlo. Ale říct jsem mu to už nedokázal. Dokonce i má magie se na povel ani nepohnula.
„Tři už jsem dostal, a pokud započtu i tebe, chybí mi ke svobodě už jen šest dalších.“
Konečně jsem zaostřil na místo, kam šermoval svou paží. Na zdi byly připíchnuté tři cáry kůže. Každý jeden s tetováním. Scholisty.
Začal jsem ztrácet vědomí.
Ale můj mozek stále pracoval na plné obrátky. Ta zrůda, to zvíře. Neměl jsem slov. Že se do pronásledování zapojili lidé, s tím jsem se byl už nějak schopen smířit, ale zrada od Scholisty bolela dvojnásob. Stonásob.
Koupit si svobodu v Císařství za zabité mágy, jako to udělalo mnoho z těch, co napadli Scholu v San-Re, bylo to nejodpornější, co jsem si uměl představit. A i já jsem se nechal zlákat, abych se stal součástí.
Tisíckrát jsem proklínal svou hloupost a unáhlenost. Jenže naučené schování vůči Schole nebylo něco, čeho bych se dokázal zbavit tak snadno – rodinu si člověk nevybírá a Schola mi byla víc než jen tím – jakkoliv jsem mezitím stačil přilnout k té tajemné dívce.
Bylo to až dojemné, to ona mě varovala a já ji nebral vážně. A nakonec na ni myslím jako snad na poslední věc.
Ale bezesporu ta úplně poslední věc, kterou uvidím, bude tvář toho pomatence.
Snažil jsem se marně sebrat zbytky svých sil. Ale jakoby jed kromě mého těla zparalyzoval i mou jedinou zbraň.
Nebylo cesty zpět.
„Rozluč se,“ nakázal mi Arango.
„To je pravda, protože už se nejspíš neuvidíte,“ poznamenal hlas od dveří.
Vzápětí místností proletěla vlna magie, jakou jsem nikdy ve svém životě nezažil. Čistá a tvrdá, bez jediného zaváhání srazila mága k zemi a smetla ho k ohništi. Bylo v ní něco hrozivého, ostrého jako čerstvě nabroušená dýka.
Jeho pokus o protiúder snad ani nestál za zmínku. Ohnivé provazce sice vypadaly efektně, ale o zrzavou postavu se jen rozbily jako příboj o skaliska. Její oči, černé, jak jsem se dobře pamatoval, zářily teď jasnou bílou, jako hvězdy.
Přišpendlila ho k zemi, její vůle naplnila prostor tak, až mě každý nádech zabolel, malými krůčky šla blíž a tvář se jí křivila odporem.
„Pohrdám tím, co jsi,“ vmetla mu do očí a přisunula ho blíže k ohni.
Lem jeho pláště okamžitě chytil. Arango zakřičel. V očích měl děs, hluboký a čistý. Ani jsem neměl sílu ho litovat.
„To co ti bylo dáno, teď beru ti.“
Jestli se předtím bál, byl to jen začátek. Slova ani v nejmenším nepřipomínala mladou dívku, ale spíše něco nadzemského.
Prostor ozářilo jasné světlo, které mě na okamžik oslepilo.
V další chvíli už Arango vybíhal ze dveří, šaty mu stále doutnaly a má malá zachránkyně seděla na zemi. Oči nabraly zpět svou podobu hvězdné oblohy a ona ztěžka oddychovala. Kdo zvítězil, nebylo příliš jasné.
„Měla bych tě tu nechat takhle sedět,“ zasupěla, když se jí podařilo vstát, „aby sis příště víc vážil dobře míněné rady.“
Vzápětí však vytrhla dýku z mé dlaně, zvedla mě a s obdivuhodnou lehkostí mě přenesla na kožešiny u ohniště. Na zem padaly kapky mé krve. Bylo to snad poprvé v mém životě, kdy mi rána vydržela otevřená tak dlouho.
Neměl jsem už sílu protestovat, protože ještě rychleji, než mě stačila položit, droga konečně přemohla mé ochabující vědomí.