Snělka

Jmenuji se Tesa a jsem pravděpodobně normální pubertální spratek jako ty, ty nebo ty. Dnes sedmnáctiletá, téměř dospělá, vyzrálá, mající již jasné plány do budoucna, přítele nebo aspoň několik alkoholických příhod v mlhavých vzpomínkách někde v sekci ,,Na tohle raději zapomenu a doufám, že všichni ostatní také.“ Ha, ani náhodou, milí zlatí. Já nejsem jako vy. Snad jsem si to dřív myslela, ale nikdy jsem nepatřila k té mase ostatních. Taky jsem nikdy dřív nevěřila na čáry máry, na skřítky, na víly, na osud ani na jinou realitu. (Teď pomineme období, kdy jsem usínala při lampičce, protože jsem byla přesvědčena o přítomnosti bubáka pod postelí či ve skříni.) Velká chyba. Všichni existují! Bubáci taky. Jen se jim jinak říká, vyjímaje Osud, ten si kvůli běžným smrtelníkům dokonce nechal změnit jméno, že prý je „Osud“ mnohem víc cool. Jestli vás to zajímá, dříve se jmenoval Všeurčitel, takže vám vlastně děkuji, děsí mě byť jen pouhá představa, že bych měla mít v diáři na středu večer naplánované kafe s Všeurčitelem! Brrr!!! A ptáte se, kdo jsem vlastně já? Snělka. Jak jen to vysvětlit… Určitě se každému z vás někdy něco zdálo, ať špatného či dobrého, a pak po probuzení jste si říkali: ,,Bože, kdo tohle vymyslel?“ Přiznávám se, mohu za to já, tedy z části. V prvé řadě se starám o to, aby se vám vůbec něco zdálo, takže se vám v noci vloudím do podvědomí a vyvolám nějakou touhu, vzpomínku, obavu a tak podobně. Pak k ní něco přidám. Co, to závisí na vás, jak se chováte během dne. Jestliže uznám za vhodné trochu vám srazit hřebínek, čeká vás pěkná noční můrka. Pochopitelně se o snění smrtelníků nestarám jen já, by mi asi šiblo, ale i tak toho máme moc. Což způsobuje občasnou nespavost, nemůžete totiž usnout bez snů. Ale ruku na srdce, když si chodíte spát každý den v jinou dobu, taky nám naši práci moc neusnadňujete!

Snělkou jsem se stala před dvěma lety. V noc mých patnáctých narozenin se stalo něco zvláštního, téměř děsivého. Náhle jsem se kolem půl jedné ráno probudila a celý pokoj byl zahalen v duhové třpytivé mlze. Metr od postele stála dívka s blonďatými loknami po pas, perleťovou pletí, velkýma modrýma očima (Ach ty řasy! Sahaly až k pečlivě vytrhanému obočí, ale nejvíc mě zaujala jejich barva sněhových vloček), drobným nosíkem, plnými rty zahalená v bílých volánkových šatech s jen jedním ramínkem posázeným nějakými kamínky. Šaty jí sahaly jen ke kolenům, tudíž jsem si mohla prohlédnout překrásné skleněné páskovky s detailním zdobením téže kamínky jako na šatech, jen menšími. Natáhla ke mně ruku oděnou v rukavičce sladěné s šaty. Usmívala se. Roztáhla-li by křídla, skutečně bych uvěřila, že jsem potkala anděla.
,,Pojď,“ mrkla na mě přátelsky. Hlas se ke mně nesl s lehkostí letního vánku.
,,Kdo jsi?“ Špitla jsem stejně tiše, snad jsem si byla jistá, že sním, nebo jsem ji nechtěla vyplašit.
,,Snělka a ty jsi stejná jako já. Jako my.“