Poslední amazonka

Náš národ byl silný, hrdý. Měli jsme úctu. Vládci všech zemí, blízkých i vzdálených, se před námi třásli hrůzou. Nebylo místa na Zemi, kde by o nás neslyšeli. Bohyně nad námi bděla dnem i nocí. To byly časy. Už si ani nepamatuji, kdy přesně se vše zhroutilo. Připadá mi to jako věčnost.


Pamatuji si, že byla krásná noc. Se svými třemi sestrami jsme oslavovaly velké vítězství. Dobyly jsme nová území, zmocnily se tří měst a jejich pokladnic, porazily Caiova vojska, zahnaly je do vnitrozemí. Byl to úžasný úspěch, avšak štěstí, sláva a moc jsou vrtkavé.


Do chvíle největšího veselí přiběhl posel se zprávou od královny, že máme ihned přijít do chrámu. Šly jsme. Všechny čtyři jsme vešly do chrámu a spatřily naší paní, klečící před Nefreidinou sochou. Slyšela nás přicházet a vstala.


"Nastala temná doba, sestry." řekla. Hlas měla unavený, ale snažila se udržet pevný tón královny. Na válkou poznamenané tváři se rýsovaly vrásky od starostí. "Země na západě se spojily proti nám. Napadli pohraničí a obsadily tamní vesnice. Ti, kterým se podařilo uprchnout a dostat se sem není ani desítka." Nevěděly jsme, co na to říct.



Tušila jsem, že se něco takového stane. Nenasytnost není ve světě tolerována dlouho. Pak se i staří nepřátelé spojí proti společnému nepříteli - nám. A nebude to trvat dlouho. Až se to roznese (a nebude to trvat dlouho), přidají se další. A pak nás zničí. I ta největší armáda plná nejlepších bojovnic nevydrží nápor všech.


A pak to přišlo. Začalo to na západě a přes celou naši říši se přehnala vlna neustálých bojů, vraždění a vykořisťování. Bylo to jako zašlápnout mravence. Naprosto zničující a nedalo se nic dělat. Vrátili nám to, co jsme způsobili my jim. Pomstili se. Nejen na bojovnicích, ale i na nevinných lidech. Na rolnících, řemeslnících, dětech... Do měsíce celá říše lehla popelem. Vojsko bylo rozmetáno, vesničané odvedeni do otroctví. Území bylo slavnostně rozděleno a podepsána mírová dohoda mezi ostatními zeměmi. Ale my už neexistovali. Doslova nás úplně odstranili z povrchu zemského. Jen mě se podařilo uprchnout.


Po pádu Pevnosti jsem se potloukala světem...neznámo kam, neznámo proč. Snad jsem hledala nový smysl života? Nevím. Nenašla jsem ho. Já, kdysi dávno elitní bojovnice, teď troska skrývající se v lesích a v horách. Po letech přežívání jsem se vrátila k tomu, co jsem jako jediné uměla. K tomu jedinému k čemu jsem byla určena a vychována. Nechala jsem se najmout jako žoldák.
Stojím na suché vyprahlé půdě, kolem mě se rozléhá široká pustina, jen na obzoru se šedají vrcholky hor. Slunce praží, odráží se od lesklých přilb dvou tisícihlavých armád. Síly jsou naprosto vyrovnané, není vůbec jisté, kdo zvítězí. Ode mne napravo i nalevo se táhne dlouhý zástup. Všechno žoldáci. stejně jako já, ale já jsem jistojistě jediná žena. Dostali jsme dobře zaplaceno a jsme v první linii. Pro mě však peníze nic neznamenají.


Dnes budu bojovat proti mým pokořitelům. Proti těm, kteří nás zničili. Teď je moje příležitost. Přísahám pro naší Bohyni, že i kdybych

měla padnout, pobiji co nejvíc nepřítel. Zaslechla jsem zvuk trubek. Vytasila jsem meč. Jediná věc, která mi zbyla ze starých časů. Moje víra a můj meč, přítel, který mě ještě nikdy nezradil. "Nefreido, stůj při mně, jdu si probojovat cestu do Tvé síně cti." zašeptala jsem.


Zakřičela jsem a rozeběhla se vstříc osudu.