Rozmluva se smrtí

V jedné z mnoha malých, křivolakých uliček Starého Města Pražského žila starší paní, která svým vzhledem připomínala pohádkovou babičku. Modré oči, dlouhé, stříbrošedé vlasy spletené do copánku, bílá halenka s krajkovím, červená sukně sahající až ke kotníkům a hůl, o kterou se opírala. Ale kdo ji znal déle, ví, že to byla osoba nanejvýš hrozná. Byla lakomá, nepřející, žárlivá a měla sklony k tyranii. Nájemníci z jejího domu odcházeli houfně, stačilo pár neděl v jejím podnájmu a nevydrželi to. V sousedních domech ji nikdo neměl rád. Její rodina se jí vyhýbala, nehlásila se k ní. Jednou se však stalo něco, co nikdo nepředpokládal, ale co se také nedověděl nikdo jiný nežli ona. Byl na ni seslán trest.
Bylo pondělí ráno a venku se rozprostírala bílá mlha, jíž těžko prostupovaly matné záblesky světla z pouličních lamp. Člověk viděl na tři kroky před sebe, víc ne. A právě tohoto rána, když se stará paní procházela se svým psem po ulici, stala se jí podivná věc. Její pes, čtyřletý buldok, který se ničeho nebál a býval často agresivní stejně jako jeho panička, se náhle zastavil a začal pomalu couvat za její nohy. Nevydal ani štěk, jen skučel a couval, dokud mu stačila šňůra na obojku.
„Co děláš?“ rozkřikla se stařena a holí uhodila psa do hlavy. „Ty bestie jedna, koukej jít dál, nebo uvidíš.“ Pes se uklidnil. Ať už bylo v mlze před ním coko-li, muselo to zmizet. Pokračovali tedy v cestě, a když dorazili za roh, pes se znovu stáhl za záda své majitelky, ne však pomalu jako předtím, ale s pořádnou rychlostí, která dostatečně vyjadřovala jeho strach z čehosi neznámého vepředu v mlze. Stařena se znovu chystala uhodit psa, ale než tak stihla udělat, vynořila se před ní zvláštní postava. Stál před ní dobře a elegantně oblečený mladík v černém saku, v bílé košili a velkém klobouku. Od pasu dolů byla jen mlha. Jeho obličej byl halen stínem, ten však nemohl zakrýt jeho oči, které byly šedomodré a neuvěřitelně studené. Zmrazující.
Stařena se v první chvíli nezmohla na slovo. Stála a vytřeštěně hleděla na zvláštní postavu. Po pár vteřinách se však vzpamatovala a její povaha dostala opět nový náboj. „Co mi překážíte v cestě, uhněte a pusťte mě dál.“ Chystala se pohnout kupředu, ale nedařilo se jí to. Muž stál stále nehnutě a pozoroval ji svýma uhrančivýma očima. Nedařilo se jí pohnout z místa. Navíc se buldok stále snažil uprchnout co nejdál opačným směrem. Stáli takto několik minut. Ani jeden se nepohnul, ani jeden nepromluvil. Jen se jeden díval na druhého. Pak si stařena uvědomila, koho má před sebou. Neřekl nic, ale mužovy chladné oči a vnitřní hlas stařeně potvrdily, že se dívá do tváře smrti. Nevěříc tomu se zmateně a třesoucím se hlasem zeptala: „Co po mně chcete a kdo jste?“
Muž sundal klobouk. Jeho první pohyb za celou tu dobu. Měl mladý vzhled, bledou tvář a světlé vlasy, krátce sestřižené. Ten pohyb byl tak lehký, že nezvířil ani lehce vzduch kolem. Dlouhou dobu se na stařenu jen díval.
„Babo,“ řekl. Zhniješ a umřeš. Umřeš a zhniješ. Můžeš si vybrat, co bude dřív.“ Pes kolem nich pobíhal, očuchával jim nohy, skákal jim po rukou, dožadoval se pozornosti, když se však nedočkal ani pohledu, sedl si a kňučel.
„Co tím myslíš? zeptala se stařena, a aniž by si to sama uvědomovala, muži tykala. „Copak já umírám? Vždyť jsem zdravá, nic mi nechybí.“
„Tvoje duše a svědomí jsou ale otráveny mnohými zlými skutky. Tvoje srdce kamení. Všichni tví známí tě odvrhli, rodina tě vyřadila ze svého středu. Nemáš lásku, nemáš víru, už teď jsi mrtvá. Jen tvoje schránka ještě chodí a mluví.“
Stařena se snad chtěla bránit nebo něco podobného, ale již to nestihla. V tu chvíli jí projel tělem mráz a kolena se jí podlomila. Její vědomí se odporoučelo do říše snů, kde se jí vrátily vzpomínky na celý její život. A tak jak jí proplouvaly myslí všechny ty špatné skutky, podvody, hrubosti, nadávky, necitelnost vůči ostatním, tak se jí postupně vytrácel tep ze žil, tlukot ze srdce i život z očí. Zemřela. Na vlhké zemi, pod záštitou mlhy a za společnosti svého psa. Její obličej byl bledý, oči zkalené a tváře křečovité. Ale její ústa prozrazovala, že těsně před svojí smrtí začala litovat svých činů. Usmívala se. Smrt jí uložila pokání a odpustila jí.
Stařenu viděl padat k zemi mladý chlapec, který tou dobou šel do školy. Když o tom vyprávěl na policii, řekl, že neviděl nikoho jiného než starou paní a jejího psa. Žádný muž tam již nebyl.