Město beze jména a historie - Přítel Smrti

Ne, nebyl to konec. Mé prokletí mělo pokračovat.
Bylo mi, jakoby nějaký kovář používal místo kovadliny mojí hlavu. Alespoň oblečení už uschlo. Otevřel jsem oči.
Ležel sjemna zádech v místnosti se stropem neurčité barvy, kdysi dávno asi bílým. Špatné osvětlení odhalovalo nářadí a podobné věci. Vypadalo to tu jako ve skladišti, možná garáži... Nebo obojím. Místnost asi 25 na 25 metrů, 4 vysoká. Jak jsem říkal, všude samé nářadí, auta a podobné věci.
Nad hlavou se mi objevila postava. Příliš dobře jsem ji neviděl, protože stála přímo proti světlu. Chtěl jsem se jí zeptat "proč?", ale hlasivky neposlechly. Musel jsem vypadat jako ryba lapající po dechu.
"Taky ti přeju dobrou půlnoc," promluvila postava. Podle hlasu muž, kolem pětatřicátého roku života. "Máš štěstí, že jsem tě chytil, mohl jsi umřít."
"Proč?" Tentokrát jsem promluvil, ale hlas mi zně chraplavě, cize.
"Pomalu, máme dost času. Já jsem Lance a ty, nemýlím-li se, se jmenuješ Uriel. Vím o tobě všechno, neboj se. Ale s tou sebevraždou jsi mě překvapil. Zachránil jsem tě, protože tě potřebuju živýho. Na nic se neptej a poslouchej. Řeknu ti příběh a až pak to, proč sem tě zachránil."
Nevěděl jsem, co říct. Jsem vlastně mrtvý, tak proč si neposlechnout nějakou pohádku?

Vzpomeň si na Bibli. V knize Genesis je část, jak Kain zabil Ábela a Bůh jej vyhnal ze země zaslíbené. Přitom na něj uvalil kletbu. Tou kletbou byla nesmrtelnost. Ale Kain nechtěl být na světě sám nesmrtelný. Samozřejmě ne hned, ale až po čase, kdy pochopil, že to není žádná sranda. Stvořil tedy pár dalších upírů, Starších, a rozeslal je po světě šířit upíří kletbu. Těchto šest starších dalo vzniknout šesti klanům, které se v průběhu času promísily do celého světa. Ani jeden ze Starších nežije, nebo o tom aspoň nevím, ale upíří kletba se šíří dál. Málo lidí to ví. Teda, lidi to ví, ale nevěří. A těm, co věří, taky nikdo nevěří...

"Tak, teď je čas na tvé rozhodnutí," pronesl po dokončení příběhu. Věděl jsem, kam tím míří.
"Nejdříve se tě ale zeptám na pár otázek. Věříš v Boha?"
"Kdysi," hlas zněl ještě cizeji. "Ale kdyby Bůh existoval, záleželo by mu na živém. Nedopustil by tedy smrt mých rodičů a z ní odvozenou smrt bratra, ani smrt přítele."
Na chvíli se zamyslel a pak řekl: "Přemýšlel jsi někdy nad tím, že by si smrt zasloužili?"
Ano, přemýšlel. A nebylo to příjemné. Možná má Lance pravdu. "Ano," odpověděl jsem. "Ale stejně mi nejde do hlavy, že by Bůh porušil jedno ze svých vlastních přikázání."
"Myslím, že tohle je slepá ulička, souboj argumentů, které proti sobě nemají šanci. Dobrá tedy. A věříš v upíry?"
"Teď už ano," odpověděl jsem rozpačitě. Věděl jsem, co bude následovat.
Upír se pronikavě zasmál a položil poslední otázku. Když se dnes ohlížím na věci dávno minulé, jeho slova mi pořád zní v hlavě.
"Chceš se stát jedním z nás?"
Teď jsem se rozesmál já. Upír se zatvářil zaskočeně a já se mu ani moc nedivil.
"Sorry," omluvil jsem se, "ale ještě o vás vím, s prominutím, hovno. Kolik vás je, klany a podobné kraviny. A hlavně, co mě může zabít, co mi to dá a co veme."
"Hm, to jsem nečekal," odpověděl upír. Na chvíli se zamyslel, pak řekl: "Začnu od konce. Protože jsi vlastně mrtvý, tak jedinou věc, život, ti vzít nemůže. Dá ti nesmrtelnost, jak se říká, i když budeš klinicky mrtvý. Ovšem nesmrtelnost věkem, upír se dá zabít. Česneku ani kříže se bát nemusíš. Kříže se někteří upíři báli z principu, ale někdo přišel na to, že Kain neměl se synem Božím nic společného, takže to je taková hračka, kterou se ohánějí lidi. Kůl do srdce nezabíjí, "jenom" paralyzuje. A to na tak dlouho, dokud je v srdci. Zabít tě může kulka do hlavy, vlastně cokoliv, co poškodí mozek. Když ti někdo oddělí hlavu od těla, tak ti regenerace taky moc nepomůže. A úplně nejhorší jsou plameny... Oheň. A mráz, ale fakt velký.. O klanech ti nic nechcu a ani nesmím říct, dokud nebudeš jeden z nás. Ještě něco, nebo už ses rozhod..?"
Vyčerpávající výčet. Celkem hodně věcí ukončujících život...
"Ne," odpověděl jsem.
"Ne jako co..?" zatvářil se upír překvapeně. "Ne, jako že nic víc nechceš vědět nebo ne jako že..."
"Přesně takhle."
"Potom tě musím zabít," řekl upír se smutným výrazem ve tváři.
"A já se nesmím nechat..." řekl jsem mu do očí a rychle se odkulil. Sice jsem spadl na zem, ale stůl, na kterém jsem ležel, praskl jako zápalka. Všechno se seběhlo strašně rychle - pokud jste někdy bojovali s upírem, víte o čem mluvím. Nakonec se mi nějak, neznámo jak, povedlo hodit na něj hák a tím mu urvat hlavu. Ale mezitím jsem kvácel z prostřelené nohy, leou ruku jsem měl zlomenou a o zbytku zranění radši ani nebudu mluvit. Prostě jsem omdlel...

Myslím, že jsem se neprobudil, ale zároveň to nebyl sen. Něco jako... No, poslouchejte.
Znáte světlo na konci tunelu..? Tak si představte opak - bílý tunel a na konci tmu. Postavil jsem se. Až teď jsem si všiml ženy, celé v černém. Vypadala na třiadvacet, pohledná, dobře tvarovaná. A usmívala se na mě.
"Ty sis to pěkně zavařil, Urieli," řekla mi.
"A vy jste?" odvětil jsem chladně.
"Smrt. Říká ti to něco?" odpověděla s úsměvem na rtech.
"Takže jsem mrtvý?"
"Ne tak docela. Nechci, abych tě musela odnést do mé říše. Chtěla jsem se tě zeptat: nechceš pro mě pracovat?"
"Pracovat? Pro Smrt?"
"Říkej mi Lenja. A klidně mi tykej. Tolikrát jsem o tebe přišla, že ti to klidně můžu dovolit."
"Jakto tolikrát? Vždyť..." Pomalu mi to začalo docházet. "Takže jsem měl umřít už při požáru? A potom v autě?"
"Jo, a fetovat jsi měl začít ty, ne tvůj bratr."
"A po tom, co jsi mi vzala všechny blízké chceš, abych pro tebe dělal?"
"Hele, Já to neudělala schválně. Existuje něco jako kniha osudu. Oni ji měli předem napsanou. Ty jsi jeden z mála, kteréhož kniha se ztratila. A nebude to práce jako taková. Vrátím tě do světa smrtelníků nesmrtelného. Ale žádné pití kreve, strach ze slunečního světla. Prostě nesmrtelnost. Jenom bacha na hlavu, všechno ostatní se ti vyléči až překvapivě rychle. Ale bolest pocítíš, to se neboj."
"A když odmítnu?"
"Pak tě pošlu nejbližším vlakem přes řeku Styx..."
"Takže, dejme tomu, že to vemu. Co budu muset dělat?"
"Krása... No, víš určitě, že na světě žije plno hajzlů. Tak přesně tyhle budeš zabíjet. Ale nejen je. Budeš potírač mafie, lovec upírů-hajzlů a jiných individuí, které se znelíbí ideálu dobra. A jenom ty velké. Obyčejné lidičky necháš žít. Ale žádné zvláštní schopnosti z toho nekoukaj..."
"A co když já pak budu ten hajzl?"
"Hele, na to se ani neptej. To by byl šílený průser, protože bych musela najít někoho s nedopsanou knihou osudu a poslat ho tě rozsekat."
"Mám sice plno otázek, ale odpovědi si domyslím."
Byl jsem rozhodnutý. Budu žít nesmrtelný život jako smrtelník a čas od času sejmu nějakou svini, abych dostál smlouvě...
"Výborně, tak tedy dohodnuto. Odteď se tě všichni budou bát. Budeš znám jako Uriel, přítel Smrti."
Chtěla mávnout rukou, asi začarovat, ale já jí do toho skočil: "A proč si ty prasata nejdeš zabít sama?"
"No, už jsem se bála, že se nezeptáš. Takže za prvý: jsem na to moc líná. A za druhý, a to je hlavní: jsem v ženským těle, jak bych asi někoho zabila..? Já si neberu lidi jenom tak. Musí k tomu někdo pomoct. A já se pak rozhoduju, jestli si člověka vemu, nebo ne..."
Tak takhle tedy...
"A už vypadni..."

Probral jsem se v posteli. V mojí posteli... Nevěřil jsem svému "snu" a tak jsem šel do koupelny před zrdcadlo a řízl se přes oko(do bulvy samozřejmě ne). Do dneška toho lituju. Rána se sice zahojila, ale teď mi obličej zkrášluje jizva... Ale pěkná, to se musí nechat...
Takže přítel Smrti. Doufám, že Lenju ještě někdy uvidím, byla to docela kočka...
"Dřív, než si myslíš..." ozvalo se v mé hlavě...

Nade městem beze jména a historie se pomalu rozednívalo. Kdo by chtěl přeletět nad "městem" letadlem, neuspěl by. Tak bylo velké. Zatímco se všcihni probouzeli a vycházeli do rpáce, jeden člověk, spíše přítel Smrti, šel teprve spát. Byl šťastný, ale ne proto že žije. To proto, že má za přítelkyni Lenju, Smrt...