Kitthana Stevenson I.

Úvod – Uralský hřeben, r. 1578

Běžela jsem dlouhou chodbou vedoucí z hradu. Teď, anebo nikdy. Musím konečně utéct. Už jsem sama za sebe zodpovědná, můžu si svou budoucnost řídit jak budu chtít. Mám už po krk toho věčného: „Dávej si pozor, neznáš je. Nemůžeš vědět jací lidé jsou. My lidem nesmíme věřit.“ Moc dobře ví, že mezi lidmi se žít dá. Jen se hold musí vzdát své normální obživy a bez té já se obejdu. Stejně mě ty jejich věčné hony na lidi nebaví. Mají nárok na svůj krátký život stejně jako my na nesmrtelnost.
Zamířila jsem do průchodu pro služebnictvo. Všichni mě tu znají, musím si dávat pozor na každého koho můžu v tuhle noční hodinu potkat. I přesto že jsou z velké části jen lidé, nenechají si ujít příležitost šplhnout si u Severala a napráskat mě. Obzvlášť děcka. Strážný, nahluchlý a obtloustlý stařík jako každou noc podřimoval ve svém malém polorozpadlém domku za hradbami. Zasmála jsem se. Je jasné, že po dnešku už si nezdřímne. Dědeček z něj pro jistotu udělá jednoho z nás. Stejně už mu to nebude nic platné, já už budu dávno pryč.
Vyšplhala jsem se na kopec naproti Severalovu sídlu. Honosná stavba obklopená malým městečkem, kde se už po staletí zdržují ti nejobávanější upíři celé známé Evropy. Celá budova byla z černého kamene, a tak působila již od začátku dost strašidelně, což bylo nejspíš celým účelem venkovní podoby stavby. A právě proto každého návštěvníka překvapí světlé místnosti toho místa. Velké množství oken, koberců a obrazů z celé historie naší rasy. Na mnoha z nich je i Several osobně, ale pro lidi je to jeho prapradědeček. Ironie našeho rodu.
Do výše několika desítek metrů se tyčily čtyři věže. Dvě stály v rozích od skály odvrácení strany a dvě patřily ke komplexu pokojů. Jedna patřila kdysi mým rodičům. Teď si ji ovšem pro sebe zabral Several. Ta druhá byla až dodnes mým vězením. Ven jsem se dostávala jen pod přísným dohledem Severalových stráží. Bez ohledu na můj věk. Several si ani trochu nedělal hlavu s tím, že už jsem i podle našich měřítek plnoletá a mohu jít kam chci a kdy chci.
Tak jsem se nakonec rozhodla utéct, ale i tak je velice pravděpodobné, že mě ani ne za pár dnů dostihnou. Several má v armádě ty nejlepší z našich magiků. A tak není velká šance, že bych se jim dokázala ztratit.
Sedla jsem na svého oblíbeného koně. Pegas zaržála a společně jsme zamířili na západ. K večeru ji někde ubytuji a vyrazím svou přirozenou rychlostí. Pěkně po svých.


Londýn – Současnost

Zamířila jsem do knihovny v centru města. Potřebovala jsem zjistit víc o Severalově minulosti starší než jsem já. Nejenže mi jde už pár let v patách, ale poslední dobou si ani nedává pozor. Zřejmě chce, abych si toho všimla.
Several je i na naše upírské poměry krutý a mě už se po staletí daří mu unikat, má na mě tedy spadeno víc, než je přijatelné pro další úspěšný útěk.
Naučila jsem se za ty roky velice dobře ovládat, můžu teď žít mezi lidmi aniž bych někomu něco udělala. Akorát otevřená žíla mi ještě pořád zvedá imaginární tlak. Podle Eliz, zlatovlasé krásné upírky, se kterou jsem se potkala v New Jersey, je na hlavu stavět se proti našim stravovacím návykům, stejně jako nechápe proč chci žít mezi lidmi, ale má svého Marka, a proto si mě nechce nastěhovat k sobě domů. A tak se mi jako kamarádka nemontuje do téhle stránky mého života.
Udělala jsem si pár celkem slušných vysokých škol a našla si pro můj stav vyhovující práci. Kontroluji vykopávky po celém světě a zabývám se archeologií. I přesto, že na mě jen tak nějaká věc stářím dojem neudělá, umím ocenit umění a práci lidí, kteří žili ještě přede mnou.
Měla jsem několik kamarádek, ale není snadné se jich v kritickém bodu mého nestárnutí zbavit, a tak už jsem teď raději sama. Ale i tak mám pár přátel mezi našinci, kteří nespadají do klanu Severala a tím pádem nejsou povinni mu mé návštěvy hlásit. Usmála jsem se sama sobě. Takové ironické myšlenky naprosto neodpovídají mé povaze. Vlastně se o mě říká, že jsem až příliš optimistická. Odmala jsem byla sama a tak mi otázka toho, že jsem bez partnera nedělá vůbec hlavu. Zato Eliz ano. Říká, že je to jednodušší a příjemné žit ve dvou a já jí pokaždé musím vysvětlovat, že jsem sama se sebou spokojená.
Vešla jsem do budovy knihovny a musela tak na chvilku odložila myšlenky na svojí kamarádku a jejího přítele stranou.
V knihovně bylo prázdno a ticho jako vždy. Zamířila jsem do svého oblíbeného oddělení. Měla jsem tady schované staré knihy, z nichž většina se týkala Severala a jeho údajného rodu. Takových jsem měla ve všech světových knihovnách poschovávaných dost. Obzvlášť tady v Londýně jich bylo hodně. Některé byly psané ještě starou ruštinou. Našla jsem mezi nimi i svůj starý deník o carských rodinách z 17. století. Zahloubala jsem se do hledání a nekoukala na hodinky. Obvykle zůstávám v knihovně i přes noc.
Když jsem se ráno zaměřila na konkrétní fakta bylo mi už jasné, že můj dědeček, o kterém jsem toho moc vědět nechtěla, je dnes v celém světě známým a uznávaným mužem. Odfrkla jsem si, nikdy to nebyl troškař. Celý jeho rodokmen se skládal z mužů, kteří něco znamenali, zato o ženách tam toho bylo jen velmi málo. Jeho celoživotní láska, moje babička, zemřela hned po tom, co se narodil můj otec, stejně jako moje matka zemřela po tom, co jsem se narodila já.
Zaklapla jsem knihu a znechucena faktem o tom kolik má proti mě prostředků jsem odcházela zadním vchodem z knihovny. Nikdy jsem nebyla taková, abych schraňovala peníze, ale měla jsem na kontě všechno co jsem si vydělala. Nikdy jsem nemusela jíst, a tak jsem peníze utrácela jen za oblečení, letenky na pracoviště a k Eliz do New Jersey. A tak se mé myšlenky zatoulaly zpět k mé upíří kamarádce. Byla sice o mnoho let mladší než já, ale měli jsme se rády a já už u ní dlouho nebyla. Potřebuji trochu oslabit nepřítele, v čemž mi cesta na jiný kontinent může celkem pomoct.
Šla jsem lidskou rychlostí ke své malé vilce. Je to navenek nevzhledná budova, ale uvnitř zařízená k největšímu pohodlí a přesto, že jsem ji téměř vůbec nepoužívám, je v podkroví také veliká ložnice tak, jak jsem jí vždycky chtěla. Vedle ložnice je veliká pracovna s oddělenou knihovnou, moje osobní sbírka. Vzácnější knihy jsem měla uložené v knihovnách. Ložnice pro hosty byla předělaná na tajnou komoru. Většina z mých zbraní byla ještě z mé doby. Udržuji je ve stále dobrém stavu. Dole je prostorná kuchyně, která je taky téměř bez využití. A můj nejpoužívanější obývací pokoj. Panuje tu všeobecný nepořádek. Počítač i notebook s poznámkami jsou takřka pořád v provozu. Měla jsem zezačátku menší nedorozumění s tepelným dotykovým displejem. Nakonec se mi ho podařilo zprovoznit. Všechny ostatní domy které jsou záchytnou možností při útěku vypadají téměř stejně. Všechny jsou uvnitř moderní, ale zvenku vypadají až fádně. Bydlení je jedna z věcí na které v civilizaci nikdy nešetřím.
Odemkla jsem dveře a zase za sebou zamkla. Nechtěla jsem vyvolávat potyčku, na to si tohohle místa docela vážím. Mám svůj byt v Londýně asi nejraději.
Hned v předsíni jsem pustila záznamník. „Máte jednu novou zprávu.“ Povzdechla jsem si a zmáčkla play.
„Kitthana Stevensnová? Jsem Michael Roull. Jsem z New Yorského historického institutu. Potřebovali bychom váš odhad ve věci starých ruských artefaktů. Slyšel jsem, že jste nejlepším odborníkem na 16. století. Sdělte mi prosím zdali by to bylo možné. Děkuji, s pozdravem Michael Roull.“ Ozvalo se pípnutí.
New York. To se docela hodí. Rovnou mu odpovím. Samozřejmě hned jak se osprchuju.
Prošla jsem celým domem a vešla rovnou do koupeny která sousedí s ložnicí. Shodila jsem ze sebe již pár dnů staré věci a pustila sprchu. Ne že by mě někdy tělo zradilo na tolik abych se musela koupat, ale je to příjemný způsob jak začít ně zrovna příjemný den.
Pustila jsem horkou vodu a nechala si jí stékat po zádech. Obvyklá nasládlá vůně mého upířího těla působila najednou uklidňujícím dojmem. Vzala jsem svůj oblíbený šampon a umyla si vlasy. Bylo těžké jakkoliv skrýt jejich původní jako noc temnou barvu, a tak jsem se o to po létech přestala snažit. Nikdy jsem si je nenechala stříhat. Jejich délka byla stejně jako všechno ostatní na mě neměnná.
Vylezla jsem ze sprchy a stoupla si před zrcadlo. Po staletí stejná tvář. Trochu moc bledá, ale to se dalo pokaždé nějak vysvětlit. Nejčastěji tím, že někdo z rodiny je albín. Světlounce hnědé oči, obvykle mývají až zlatavou barvu. Už jsem ale narazila na lidi co si všimnou toho lehkého žhnutí které se projevuje když se na povrch dere moje temná polovina. Nebo té temné černoty, když jsem hladová a někde teče krev. Lehce odkrvené rty. A pak ta nezdravá chladnost.
Vždycky jsem čekala, že až dospěji možná se v už nikdy v zrcadle neuvidím, ale to bylo ještě za mého lidského vývoje. Dneska už moc dobře vím co jsou pověry a co pravda. Když jde o naše schopnosti, jsou lidé velice vynalézaví. Dodnes mě umí rozesmát fakt, že upíři nemůžou na světlo.
Vyždímala jsem si dlouhé vlasy do sucha. Oblekla si oblíbené tmavě žluté triko a černé džíny a vyrazila zjistit, jestli mi v lednici zůstala ještě alespoň jedna láhev od řezníka. Už celý týden jsem neměla čas vyrazit si na lov. A jestli chci letět do Ameriky, s prázdným žaludkem to nepůjde.
Lednička je samozřejmě prázdná. Nezbyla tu už ani kapka. Povzdechla jsem si. „Tak hold musím za Frankem pro jednu dávku na cestu.“ Frank je většinou lehce opilý majitel řeznictví za rohem. Může mu být tak pětapadesát let, žije sám v garsonce hned vedle obchodu. V práci se dá zastihnou v jakoukoliv denní i noční dobu. Nikdy se neptá na to k čemu tu krev potřebuju, a tak je nejvýhodnější ji kupovat na jednom místě, jinak bych musela obchodníky střídat. Lovci upírů jdou většinou po pravidelných zákaznících.
Zvedla jsem telefon. Nejdřív sem zavolala na letiště a objednala si nejbližší let do New Yorku. Odtamtud už to zvládnu pěšky.
Potom jsem se ozvala doktůrkovi z institutu. Vytočila jsem číslo na záznamníku. Několikrát zazvonil a pak ho jeho majitel zvednul.
„Michael Roull, u telefonu.“ Ozval se kultivovaný až trochu moc čistý zvuk. Zamrazilo mě. Měla jsem takové podezření, možná to bylo tím, že byl úplně v klidu i ve čtyři hodiny ráno. Což znamenalo, že v New Yorku je jedenáct v noci. Ale netušila jsem co to může znamenat. Tak jsem to raději nechala plavat.
„Tady je Kitthana Stevensnová. Chtěl jste objasnit datum kdy k vám mohu dorazit, vadilo by vám, kdybych dorazila už dnes?“ chtěla jsem ho trochu vykolejit. Ale nezdálo se, že by ho to překvapilo.
„Jistě to by bylo nejlepší. Mohl bych vás vyzvednout na letišti. V kolik přiletíte?“
„Myslím, že to najdu sama, jen my vysvětlete kde ten institut je.“ Znala jsem New York dobře a kde je historický institut jsem samozřejmě věděla.
„Bohužel, ty dokumenty mám u sebe doma. Stavím se pro vás. V kolik tam mám být?“
Vydechla jsem. Zřejmě to slyšel a lehce se usmál. Jen tak někdo by to neslyšel.
„Tak dobrá. Stačí když dorazíte na osmou hodinu. Počkám na vás v příletové hale. Můžete mi alespoň přiblížit o jaké artefakty se jedná?“
„Jen se nechte překvapit Tak tedy zítra v osm na letišti. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ V tu chvíli už se ozval oznamovací tón. Zvláštní chlapík. Měl příjemně arogantní bas. Ale měla jsem teď vlastní potíže, a tak jsem ho rychle pustila z hlavy.
Potom jsem zavolala Eliz. Telefon nezazvonil ani jednou než ho jeho půvabná majitelka stihla zvednout. Což znamenalo, že můj telefonát musela čekat.
„Ahoj, Eliz, jak se máš?“ Chtěla jsem, aby to nevypadalo, že vím, jak na můj telefonát čekala. Eliz na to samozřejmě neskočila, ale měla dost slušnosti aby nejdřív pozdravila, než se spustila lavina výčitek, že vůbec nezavolám.
„Ahoj, Kitt, ... , víš moc dobře, že můžeš přijet kdykoliv aniž by ses nás ptala jako obyčejný člověk.“ Zasmála se a mě udělalo radost, že slyším konečně čistý a zvonivý upíří smích.
„Ale nechme tvou druhou identitu být. Jak ses celou tu dobu měla? Víš, jak moc se na tebe i s Markem těšíme?“
„Jasně, já vím, že ty jsi to viděla ještě dřív než jsem se pořádně odhodlala to udělat, ale je tu okolnost, díky níž to znamená, že nebudeme v bezpečí. A tak je celkem jasné, že je lepší se zeptat.“
„Kitt, moc dobře víš jak se tady nudíme, myslíš že se budeme zlobit když přivezeš trochu zábavy? Jasně, že ne. Jen přijeď, nějak už to vyřešíme. Vyrazíme si na nějakej výlet za tou tvou zvěří, zajdeme do kina a na nákupy. Vždyť víš. A s tím tvým Severalem taky něco uděláme.“
Bylo mi hloupě. Je o nějakých dvě stě let mladší a uklidňuje ona mě. No nic, tohle není věc cti.
„Dobře Eliz, ale slib mi, že tam nebudou chlapi starší než my dvě dohromady nebo nejlíp, žádní. Ano?“
„Jistě nikdo starší než ty tam nebude. Slibuji. Tak zatím ahoj, uvidíme se až dorazíš.“ Z jejího hlasu mi bylo jasné, že tam sice nikdo starší nebude, ale na své druhé přání můžu rovnou zapomenout.
„Tak ahoj, Eliz, uvidíme se u vás doma.“ A zaklapla jsem mobil.

Uf. Hovory s Eliz byly vždycky strašně rychlé. Věděla o všem co se kolem ní stane v průběhu příštích několika dnů. Přestala jsem dumat nad tím, co měl tenhle telefonát znamenat. Celý se odehrál jen v několika sekundách a přesto, jestli mě Several odposlouchává, dávno ví, co mám v plánu.
Sbalila jsem si věci do jedné malé cestovní tašky a zamknula za sebou dveře. Sedla jsem do svého žlutého Porsche a vyrazila k Frankovi. Za rohem jsem zaparkovala auto a zašla do postraní uličky a vešla zadním vchodem. Byl na mě zvyklý, a tak hned přinesl zabalenou flašku.
„Franku, jak se má Bettsy? Už dlouho jsem ji tady neviděla.“ Bettsy byla jeho oblíbená kočka. Taková mourovatá micka co mu dělala společnost protože věděla, že dostane jídlo zadarmo.
„Kitt, vlastně ani nevím, už nějakou dobu jsem ji tady neviděl. Kam se chystáš ty? Jedeš do New Jersey?“
„Jasně, Franku, přesně tam mám namířeno. Jedu za Eliz. A taky musím zkontrolovat nějaké vykopávky v New Yorku.“
„Jo? Tak jí ode mě pozdravuj. A ať máš klidnou cestu.“ Usmál se a já viděla, že musí jít za svojí prací.
„To určitě budu, chtěla by poznat mého dietologa.“ A poprvé ten den jsem se zasmála nahlas. Místností se rozezněla zvonkohra. „Tak já už musím jít, Franku, měj se fajn. Ahoj.“
Vzala jsem si od něj láhev a zaplatila mu.
„Jasně, tak zatím, Kitt.“ A vešel do obchodu.
Věděl, kdo jsem a měl ze mě tak trochu nahnáno, ale jsem platící zákazník a tak je zdvořilý.
Cestou na letiště jsem otevřela zabalený sáček. Byla v něm jeden a půl litrová láhev od rajčatového džusu, jako vždycky. Usmála jsem se. Každému krev balil klasicky do plechovek, ale u mě mu to přišlo jako provokace. Nechala jsem ho při tom, bylo to pro mě výhodné krytí.
Lokla jsem si. Přemáhala jsem veškeré své smysly, abych za volantem nepropadla chuti a dávala pozor na jízdu. Trvalo mi roky než jsem se zdokonalila natolik, aby nešlo poznat, že nepiji jen obyčejnou šťávu. Šílenství kterému propadá celá naše rasa při krmení je jen těžko ovladatelné. Hmmm, prasečí krev, žádná pochoutka, ale cítila jsem jak se mi celým tělem rozlévá teplo a síla. Ta vůně všude kolem mě už nebyla tak nesnesitelná. Při tom pomyšlení jsem si vzpomněla na již kolik set let starou chvilku. Vzpomněla jsem si na ten pocit, jaké to je když se zakousnu do lidského krku, na ten pocit, když pod špičáky proudí teplá lidská krev. Zarazila jsem se. Být na zvířecí krvi je to jako když máte naordinovanou sójovou dietu. Člověk si na ni zvykne a za čas už mu to ani nepřijde, zapomene. Ale u nás je to jinak. Nikdy nezapomínáme. Vydechla jsem. Už se docela těším na pumy a medvědy.
Koukla jsem do zpátečního zrcátka a to mě dokonale probudilo. Několik metrů za mnou jel po celou dobu tmavý Hummer.
Vždycky jsem dodržovala přikázanou rychlost a dodržovala pravidla provozu. Bylo nebezpečné na sebe jakkoliv upozorňovat. Jen na návštěvách u Eliz nebo v neobydlených místech na mých cestách za vykopávkami jsem si dopřávala požitek z maximální možné rychlosti, kterou jsem měla v krvi.
Tentokrát jsem ale zapomněla na nějaká omezení a zařadila čtyrku. Vyjela jsem do rychlostního pruhu na dálnici směrem na letiště. Hummer se držel za mnou. Nebylo pro mě těžké v takové rychlosti řídit. Zahnula jsem do výjezdu na letiště. Hummer pokračoval po dálnici. Oddechla jsem si. Nejspíš poletí soukromým letadlem. Nedivila bych se, kdyby se slavný Several chystal v příštích pár dnech do Ameriky.
Zaparkovala jsem auto na soukromém parkovišti a vyrazila do odletové haly. Přímý let do New Jersey letěl za několik minut. Dala jsem svoje zavazadlo k odbavení a vešla do spojovacího tunelu. Čekala mě deseti hodinová cesta první třídou. Zabořila jsem se do měkkého sedadla. Byla jsem zvyklá napodobovat v letadle spánek, což nebylo ani v deset hodin ráno nic divného.

NEW YORK - současnost

Zabrala jsem se do vlastních myšlenek, a tak jsem si nevšimla, že už jsme na místě. Letadlo dosedalo na rampu. Pomalu jsem se probrala z chvilek strávených kdesi daleko v minulosti. Rychle jsme vystupovaly z letadla. Vešla jsem do příletové haly. Bylo mi jasné, že budu muset hledat já jeho. Netušila jsem jak ho poznat. Ale jak asi může vypadat instituční profesor. Hledala jsem uhlazeného možná trochu postaršího muže. To co jsem uviděla potom, mi vyrazilo dech. Zamával na mě, aby upoutal mou pozornost.
Byl mladý a nádherný. S tmavě vlnitými vlasy a pletí bledší než luna. Zřejmě na něm bylo něco, o čem se mi zapomněl zmínit. Zaskřípala jsem zubama. Ale jeho karamelové zorničky mě ujistili, že se nemám čeho bát. Pomalu jsem došla až k němu. Musím si dávat pozor. Může to být Severalův špeh, ale ten už ví naprosto jistě, kde jsem, takže je to spíš spojenec, než zrádce.
Ale ani on ani já jsme na tuto okolnost nepoukazovali a mě napadlo, že ho moje identita ani nezarazila. Musel o mně něco vědět. Lehce jsem se zachvěla a zbystřela smysly, ale pak mi došlo, že tady na letišti se o nic pokusit ani nemůže. Přesto jsem zůstala ostražitá.
Lehce uklonil hlavu a mě bylo jasné, že není nejmladší. Rozhodně nepatří do dnešní doby. „Dobrý den, těšil jsem se na vás. Jsem Michael Roull, říkejte mi prosím vás Michaely, děkuju.“ A usmál se.
Mezi dokonale tvarovanými rty se mu zaleskly sněhově bílé zuby. Kdybych byla lidská žena zastavilo by se mi z toho úsměvu srdce a on to musí vědět. Ale i tak jsem měla problém udržet myšlenky pohromadě. Musela jsem se podívat stranou abych mu mohla odpovědět. Pousmála jsem se. A podala jsem mu ruku. Zřejmě tohle gesto nečekal a tak mu chvíli trvalo, než i on vložil tu mojí do té své. Měl příjemné ruce. Jejich hedvábný pocit jako by zanechal na té mé trvalý cejch. Přeskočila lehká jiskra. Dělala jsem, jakoby se nic nestalo.
„Děkuji, jsem potěšena, že se konečně poznáváme. Já jsem Kitthana Stevensová, pro vás Kitt.“
„Následujte mě prosím, mám venku auto, vezmu vás k sobě domů.“ Pokynul mi ven z haly a skvěle se při tom bavil. Vysvětloval my, že artefakty jsou ze 17. století odněkud z Uralu. Ucítila jsem prudký nával nesouhlasu. Upřeně jsem se mu zadívala do očí. Pokusila jsem se mu dostat do myšlenek, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, zatím nemam důvod ho podezírat ze zrady. Lehce jsem sebou v myšlenkách trhla. Co všechno o mě tenhle záhadný upír ví?
Zamířila jsem za ním a přemýšlela nad tím, čím může tenhle na pohled uhlazený, ale příjemný upír jezdit.
Zanedlouho jsem dostala odpověď. Před námi se objevilo černé BMW s kouřovými skly. Naštěstí byl tipycký Manhattonský podvečer, a tak jsme nemuseli mít obavy. Uznale jsem zvedla obočí. Tohle je prostě nestárnoucí klasika. Všiml si mého pohledu a lehce se usmál. „Líbí se vám?“
Trochu jsem se zamyslela. To myslí vážně, že se mnou chce flirtovat. Že by šlo o zoufalého upíra, který si nemůže nikoho najít bych neřekla.
Když už jsem byla v tom přemýšlení o jeho zevnějšku, pořádně jsem si ho prohlédla. Je vysoký, dobře stavěný, jako každý našeho druhu. Přesto není jeho muskulatura nijak přehnaná, naopak dal by se považovat za štíhlého. O jeho síle ani na minutku nepochybuju. Široká hruď, úzké boky a štíhlý pas. Nepochybovala jsem ani o dokonale vypracovaném hrudníku, který schovávala světle žlutá košile. Klasické černé sako měl hozené přes ruku. Teprve už teď jsem si všimla té zajímavé volby barev. Nesl se lehce, jakoby tančil. Jistě je skvělý tanečník. To už se dneska nevidí. Přešla jsem v mysli k jeho obličeji. Měl skvěle a ostře řezanou tvář. Hluboký pohled jeho karamelových zorniček nenechal nikoho na pochybách o tom, s kým má tu čest. Jistý si každým svým krokem.
Nemohlo mu být víc než pětadvacet let, když ho proměnili. Jistě nebyl rozený, to by mu nemohlo být víc než osmnáct. Jeho obraz ho ale tvořil mnohem starším, klidně by mohl říkat, že je mu dvaatřicet.
Mohl mít na každém prstě dvě a žádná by si nestěžovala. Ale i přesto jsem ho trochu usadila, to jsem si nemohla nechat ujít.
„Jistě, je to klasika, ale já dávám přednost sportovnějším modelům.“ Jen se pousmál, jakoby měl v ruce další eso a mě bylo jasné, že nějak tak to bude.
Než jsme nastoupili, napadlo mě zavolat raději Eliz. Určitě to už musí vědět, ale přesto je slušnost se omluvit, je možné, že mě tahle návštěva chvíli zdrží.
„Vadilo by vám chvilku počkat, musím si zavolat.“ Přitom jsem rovnou vytahovala lesklý telefon z kapsy a stiskla rychlou volbu. Jen kývnul a šel se opřít o auto.