Aranis

Proběhla jsem ulicí a uslyšela to, na co celou dobu čekám. Nakoukla jsem za roh. Viděla jsem vysokého muže, snažil se utéct svému strachu. Obhlédla jsem situaci. Bylo jich tam jen 5. Pět vysokých postav s andělskou tváří bez duše a srdce. Neznají slitování sni strach, ale děs jejich obětí jim dodává chuť znovu zabít. Zřejmě ho, ale chtěli živého, jinak už by zaútočili. Tmavovlasý upír se k němu přiblížil a chtěl ho praštit do hlavy. Vysoký muž uskočil a zapotácel se. Vypadalo to, jako že pohledný upír má vyhráno. Chytil ho za paži a chtěl jím smýknout na zem.
Hlavou mi proběhly všichni ti lidé co už zabili jen proto aby mě našli. Jen jediný čkověk znal mé tajemství a já nemůžu dovolit, aby se jim dostal do rukou. Už celých pět let si ho hlídám. Několikrát je svedla na falešnou stopu, ale tentokrát jim to došlo trochu dřív než jsem s tím počítala. A teď stáli u cíle. Měli před sebou jediný klíč k mé osobě. Nesmí ho dostat. Hned by věděl všechno o mě a mé rodině, je to riskantní, ale musím ho od tamtud dostat. Hned.
Vystoupila jsem ze stínu. Vběhla jsem mezi upíry. Byli zaskočení, ale nedali to na sobě znát.
„Ale no tak, snad si nemyslíte, že vám jeden bude stačit?“ pomalu jsem přešla do středu a postavila se tomu muži po boku. „Na to kolik vás je budete potřebovat ještě alespoň mě. Nebo ho snad potřebujete z jiných důvodů?“ zamračila jsem se na vůdce.
Muž vedle mě se ošil. „Slečno, co to proboha vyvádíte. Netušíte kdo to je. Zabijí vás bez mrknutí oka.“
„Ale ano, vím to a moc dobře. Tady Alexis mi ještě dluží svůj holej život za to, že ho můj Pán pouze vyhnal a nezabil. A on se přidá k obrácené straně a nechá svou duši propadnout zlu.“ Jemně jsem se na Alexise usmála. Vypadal, že ho moje sdělení šokovalo. Zřejmě i se ztrátou duše odchází i vzpomínky.
„Kithana?“ to bylo jediné slovo, které z něj vypadlo. Naštěstí ten muž, dobrá už mu můžeme začít říkat Nathan, neznal mé klanové jméno. Věděl toho o mě mnoho, ale tohle byla jedna z mála věcí, která musela být z důvodu ochrany jak klanu tak mýtů ochráněna před kýmkoliv, kdo nebyl členem klanu, nebo nebyl prověřen hlavním vůdcem klanu.
„Ano, Alexisi, jsi překvapený? A já myslela, že máš srandu rád.“
Přestalo mě bavit, jak tam jenom stojí, a tak jsem zaútočila jako první. Vytáhla jsem z bundy kolík a začala moje oblíbená sranda. Alexis dlouho nezahálel a vrhnul se na mě. Bohužel se svou duší všichni pozbyli i svou nadřazenost našeho druhu, stal se obyčejným a podlým upírem. A tak jsem ho prostě jen odrazila a zabodla mu kolík do srdce.
Periferním viděním, jsem zahlédla, jak Nathanovi spadla brada. Zasmála jsem se a bojovala dál. Postupně se všichni rozpadli v prach. Otočila jsem se k Nathanovi.
V očích měl strach, ale i překvapení. „Jak jste to dokázala. Byli to upíři. Myslel jsem, že to jsou jen povídačky. Upíři se přeci nedají zabít kolíkem, zahnat křížem a podobně. Jsou to bytosti nezničitelné, nadpřirozeně rychlé, mají zvláštní…“
„Ano já vím, znáte upíry velice dobře, ale tohle jsou zběhové a jejich výtvory. Pozbydou svou duši a stanou se lehce zranitelnými, pokud víte jak na ně. Ale teď už pojďte.“ Otočila jsem se k odchodu.
Prošli jsme uličkou zpět na hlavní třídu. Byla studená noc a na ulicích bylo prázdno. Zatočila jsem doprava. Budu mu muset říct pravdu, teda alespoň tu, že já jsem taky upír. Zavedla jsem ho do postraní uličky a otočila se k němu.
„Víte Nathane, že jsou dvě strany. Věříte těm upírům, co jsou na té dobré straně?“ trochu jsem se bála odpovědi, ale musela jsem to vědět.
„Kithano, věřím všem upírům, co jsou za princeznou Aranis. A myslím, že ty si jedna z nich. A v tom případě věřím i tobě.“
Trochu mě zaskočil, ale měla jsem dost času na to se vzpamatovat.
„Ano, máš pravdu, jsem upírka. Vezmu tě do našeho klanu. Pokud k tomu dáš samozřejmě své svolení. Several a Aranis si stebou chtějí promluvit.“ Uzavřela jsem řeč a čekala na odpověď.
Vypadalo to, že pozbyl schopnosti mluvit. Nakonec to asi nebylo tak dlouho, jak se mi zdálo.
„J..ji…jistě. Také s ní potřebuju mluvit.“ Dodal s vážnou tváří a já jsem se málem neudržela. Chtělo se mi tak se smát, ale na to není čas, brzy vyjde slunce a to už musíme být na místě.
„Dobře, vylez mi na záda, poběžíme, jen doufám, že se ti nedělá špatně z rychlosti. Za městem mám auto.
O několik hodin později.
Projeli jsme vysokou branou a zajeli do podzemních prostor. Bylo vidět jak Nathanovi spadla brada, když zahlédl nablýskané auto mojí mladší sestry. Byla pravda, že jsme si všichni potrpěli na rychlá kola. Zaparkovala jsem v nejzadnější garáži a vystoupila ze svého nablýskaného Lamborgini.
„Tak pojď, Nathane, všichni už na nás čekají. Je pomalu osm ráno. Budeš si moct odpočinout, ale na to bude ještě dost času po skončení obřadu.“ A vedla jsem ho dlouhou mramorovou chodbou. Jeho kroky duněly a mě z toho zaléhaly uši, zato já jsem nebyla slyšet.