Heroes of Might and Magic - Upadající Hvozd - Část 2

Ušpiněný Wyngaal se společně se svými unavenými bojovníky a s dalšími zakrvácenými vůdci opíral nejistě o mohutný a starý strom, který rostl uprostřed mýtiny, pokrytý houštinami a zakrslými křovinami. Ze šesti se jich vrátili pouze čtyři a zbylé dvě vyslané skupinky nebyly k nalezené, ani po tříhodinovém únavném hledání, volání a stopování. Stopy vždy končily někde v nebezpečném místě, které bylo ze všech stran obklopeno křovím či tak mohutnými stromy, že bylo velmi těžké se mezi ně protáhnout.

Když Talanar společně s Gilraenem šli po stopách, které podle obtisku a velikosti patřily Anwen, skončili s pátráním uprostřed houští, kde se před tím vykonala bitva, která neznámo jak skončila. Podle popraskaných větviček a ran ve stromech, které způsobil nějaký nezkušený bojovník, Talanar usoudil, že bitvy se zúčastnila kompletní skupina Anwen a něco přes čtyřicet nepřátelských jednotek. Na zemi však nebyla žádná těla, jen rudá krev. Podle jejího množství padlo alespoň pět bojovníků, a protože žádný z bojovníků Necropolis nemá krev, neboť jsou již mrtvý, musela patřit obyvatelům Hvozdu.

Stopy z místa boje již nejsou ani trochu zřetelné, a ať už je udělala Anwen či nepřátelské jednotky, pohybovali se tak lehce, že se vytratili mezi stopami lesních zvířat.

Hledání Ossira nebylo o nic úspěšnější. Unavený Wyngaal a poraněná Dirael ho hledali něco přes dvě hodiny, kvůli Diraelině neošetřené ráně na rameni a teorii, že nespolehlivý a zbabělý Ossir dezertoval, však hledání zanechali a vrátili se zpět k pařezům.

Každý ze čtyř zbylých vůdců prodělal těžký boj proti zvědům Necropolis a každý utrpěl nějaké zranění.

Dirael byla zasažena šípem Kostěných lukostřelců a když se jí ho potom pokoušel jeden z Tanečníků meče vytáhnout, zhoršil zranění ještě víc.

Gilraen přišel o půlku svého elfského ucha, když bojoval s jedním pěšákem Kostlivcem.

Talanarovi málem jeden z pěšáků Kostlivců usekl sekyrou nohu, když si jí nešťastný vůdce zamotal do kořenů stromu. Naštěstí v půlce seku usmrtil Kostlivce jeden z Lovců, takže Talanar vyvázl pouze s ránou až ke kosti.

Wyngaal svedl pěstní souboj s jedním z Kostlivců, když si oba bojovníci vzájemně zničili zbraně. Vůdce přišel o dva zuby a Kostlivec ho navíc kousl do ruky až do masa a zlomil mu prostředníček na levé ruce.

Ossirovi stopy ještě pokračovaly hlouběji do lesů, stopování byl však již schopen pouze Gilraen a jakžtakž i Wyngaal.

„Myslím, že jsme tuhle bitvu prohráli, a tím pádem i celou válku…“ Zamumlal Gilraen

„Ještě ne. Vydáme se všichni zpět do Hvozdu, nabereme jednotky a necháme ošetřit Talanara a Dirael. My dva jsme ještě schopni boje, vezmeme s sebou Vinraela a půjdeme po stopách Ossira. Talanar, Direal a Ylthin zůstanou chránit Hvozd.“ Wyngaal neztrácel naději a jeho odhodlání bylo větší než bolest z mnoha drobných zranění.

„Ty jsi schopen boje? Koukni se na sebe, máš vážně poraněnou ruku, zlomený prostředníček a dva zuby venku – ale to zas až tak nevadí. A jak víme, že Ossir zbaběle neutekl i svými bojovníky?“

„Zvládnu to. Kam by mohl Ossir utéct? Že by opustil les? Na to je až moc chytrý. Že by se chtěl ubránit té přesile zvědů se svou skupinkou bojovníků? To bych se radši vydal hledat jiný les… Ty jsi Gilraene z nás nejvíce schopen boje, musíš se vzchopit. Potřebuji tě.“

„Hmmm,“ zavrčel Gilraen nesouhlasně, ale nakonec přikývl.

„Hvozd je asi půl kilometru odtud, zvládnete to, Direal a Talanare?“ Oba zranění vůdci přikývli a s pomocí čtyř lovců se zvedli ze studené a hrbolaté země.

Po více než hodině dorazili zbylí bojovníci do Hvozdu.



***

Ossir se společně se svými odhodlanými bojovníky prodíral napříč houštinami a křovinami hlouběji a hlouběji do lesa. Věděl, že měl být již dávno u pařezů a že si budou dělat ostatní starost, co s ním je, ale také věděl, že musí nějak odčinit svou nezodpovědnost. Bylo mu jedno, jestli padne, hlavně když to bude v čestném boji a když budou vědět, že nezemřel jako zbabělec, ale jako odhodlaný a statečný hrdina. Svým bojovníkům nabídl odchod, nikdo se však neodpojil, nejen kvůli strachu z jisté smrti, která by je postihla samotné na cestě zpátky, ale také kvůli oddanosti a věrnosti Hvozdu. A také Ossirovi, konec konců on si je vybral, protože jim věřil a od začátku se k nim choval mile a přátelsky. Ne jako typický vůdce – nadřazený a s myšlenkou, že je něco víc, než ostatní.

Jeden z Mistrů Lovců zahlédl při odpočinku na mýtince překvapeného Kostěného lučištníka, který se ihned dal na útěk. Nepokusil se nikoho zranit ani zabít, to byl důkaz toho, že bojovníky vůbec nečekal.

Již přes dvě hodiny stopoval Ossir nepřátelskou jednotku s myšlenkou, že ho natvrdlý lučištník zavede k táboru Necropolis, nebo co to měli.Za celou dobu neprodělal bitvu, krom toho jednoho Kostěného lučištníka zatím nikdo z jeho vojáků, ani on sám nezahlédl jiného nepřítele. Bylo to až příliš podezřelé, někteří už dokonce navrhovali, že se vrátí, nikdo však neměl odvahu – ani sám Ossir, protože se domníval, že přesně to Kostlivci očekávají. A tak pokračoval se vším všudy ve stopování nepřátelské jednotky a snažil si nelámat hlavu nad tím, že již dlouho dotyčného Kostlivce nikdo neviděl ani nezahlédl, a že po něm zůstávají pouze nejasné stopy.

Už asi dvacet minut se začala krajina kolem Ossira a bojovníků měnit v nepříznivou a uschlou. Stromy, které byly před tím krásně rozkvetlé a zelené, byly nyní opadaná a mrtvé. Ve vzduchu se nesl zápach zkaženosti a mrtvolnosti tak silný, že několik bojovníků začalo zvracet na ty druhé a i sám Ossir si musel držet své drdoly, aby si je neušpinil. Všechny tyto jevy nasvědčovaly tomu, že se blíží čím dál tím víc k sídlu špehů Necropolis, nebo alespoň k nějaké hromadě mrtvol nebo odpadků.

Jeden z nejnetrpělivějších Tanečníků meče unaveně odsekl uschlou větev stromu a zaraženě se zastavil na místě. Všichni za ním učinili to samé a jen zírali překvapeně na to, na co celou dobu čekali.

Před skupinou bojovníků Hvozdu se prostíral středně velký hřbitov. Proto ten zápach a nepříznivá půda. Nikdo z Hvozdu se nikdy nedostal takhle daleko od sídla, a jestli ano, již se nikdy nevrátil. Nevypadalo to, že by byl hřbitov osídlený, v zemi byly jen zaražené náhrobky, které se postupem času různě nahýbaly a jeden z nich pravděpodobně vrazil do velkého dřeveného kříže, který se roztříštil o zem a zbyly po něm jen tři rozdrolené kusy dřeva, které nyní ležely uschlý na zemi, porostlé šlahovitými rostlinami.

Do srdce hřbitova někdo – pravděpodobně obyvatelé Necropolis – postavil kamennou hrobku, která sice nebyla zrovna největší, ale byla kupodivu vyzdobena tak, jako by byla připravena pro krále. Schody, které vedly do malého vchodu, byly ohraničeny rovným a tlustým zábradlím, na kterém byli z obou dvou stran vytesáni chrliči, vyplazující jazyk z otevřené tlamy, jako by křičeli.

Nad vchodem do hrobky vykukovala ztrápená a vyděšená tvář z kamene, která vypadala, jako by někdo něčí hlavu prorazil kamenem z druhé strany.

Ossir vydal pevný rozkaz a čtyři Tanečníci meče se rozběhli na různé strany hřbitova. Pak pokynul Lovcům a Mistrům Lovcům, aby se rozprostřeli kolem a byli připravení zaútočit. Sám nakonec, společně se zbytkem skupiny, vyrazil napříč hřbitovem.

Nic se nedělo, asi byl opravdu hřbitov neosídlen nepřáteli. Nikdo však nepřestal být v pozoru, naopak byli ještě více ostražití. Najednou se začala otřásat země a staré náhrobky začaly hlasitě praskat. Ze země začali neznámý útočníci vystrkovat své červyprolezlé a shnilé ruce – některé svírali sekáčky, některé sekery nebo cepy.

Lovci začali zmateně pouštět jeden svůj šíp za druhým a ti se ve většině případů zarývali útočníkům do dlaní skrz na skrz. Nic to s nimi však nedělalo a dál se škrábali ze země.

Již bylo vidět celé jejich tělo - zjizvené ruce, obličej plný ran, ze kterých vyčuhovali červy a roztrhané oblečení. Teď již bylo jasné, s čím mají bojovníci to dočinění – se Zombie, kolem kterých se ihned shromáždilo hejno much.

Vylézalo jich ze země čím dál tím víc a víc, z dvaceti jich bylo třicet, z třiceti padesát a z padesáti nespočet. Ve skupince Hvozdu bylo sotva patnáct bojovníků.

Ossir se vrhl zuřivě na prvního útočníka, který se mu dostal pod ruku. Bleskurychle mu vrazil svůj meč do břicha, že ani Zombie nestačil zvednout svůj sekáček. Pak se hbitě otočil na další dvě odporné a smradlavé stvoření a jedním silným sekem jim oddělil hlavy od těla.

Bojovníci bojovali proti Zombie a jejich počet se začal pomalu zmenšovat. Již i několik Lovců padlo na zem bez dechu a v kaluži krve.

Ossir se dvěmi Tanečníky meče a jedním Lovcem udělali kruh a zatímco odhodlaný Lovec vypouštěl šíp za šípem, bojovníci řezali a propichovali blížící se nestvůry. Brzy odolávali přesile pouze oni, ostatní bojovníci a Lovci zemřeli nebo utekli, takže také zemřeli.

Zombie se znenadání začali vracet do svých starodávných hrobů a brzy zůstala čtveřice na hřbitově sama – až do chvíle, než se před hrobkou objevil chladný Přízrak. V obou dlaních dřímal obrovskou kosu a celé tělo měl zakryté černým pláštěm, až na kostnatou lebku, která byla ve stínu.

Strážce hrobky zatnul jednu svou dlaň a trhl jí do zadu. Jeden z Tanečníků meče padl na zem v posmrtné agónii. Přízrak tak učinil znovu a na zem spadl druhý Tanečník meče. Lovec na útočníka vystřelil předposlední šíp, ten však mávl rukou a šíp se zaryl hluboko do Lovcova oka.

Zůstal stát pouze Ossir, kolem něj ležíc mnoho těl včetně jeho přátel. Věděl, že by se měl tvářit zarmouceně a smutně, jeho úšklebek se však změnil v pokřivený a veselý úsměv. Nebyl to znak šílenství, nýbrž uspokojení. Zemře jako hrdina v boji, po boku se svými bojovníky, kteří také zemřeli jako hrdinové. Cítil, že jeho smrt bude ještě bolestivější než všech ostatních dohromady. Tím lépe pro něj.

Přízrak k Ossirovi přilétl a napřáhl svou mohutnou kosu. Vůdce zavřel oči, upustil svůj meč a očekával smrt. Z tváře mu však nemizel úsměv, který nezmizel ani tehdy, když mu kosa prořízla tělo a rozpůlila ho na půl.

Ossir zemřel jako šťastný a pološílený muž v boji. Se svými bojovníky odolával přesile déle, než by to dokázal kdokoliv jiný. A když byl na obzoru jasný konec, neutekl, ale postavil se svému rozsudku jako pravý muž.



Pokračování příště