Seznamte se (1. část)

Nejdřív to byly jen stíny v mlze. Pak začaly mít tvar postav. Prvně jedna a za ní další a další. Nakonec to byla celá řada a za ní vycházely další. Vojáci na hradbách Melberku znejistěli.
Melberk bylo malé město na severozápadě Kolonie, které mělo asi 5000 obyvatel a bylo největší v hrabství. Jako skoro všechna města na západě a severozápadě se přidal i Melberk k Svobodným městům. Bylo to seskupení několika velkých měst, která se odtrhla od Kolonie. Kolonie jejich rozhodnutí nejprve tolerovalo, ale kvůli bujícímu pirátství a loupežnictví v okolí těchto měst, které nikdo nekrotil, vyhlásilo těmto městům válku. Kolonie válku vyhrála a Melberk jako důležitý taktický bod byl opevněn kamennou hradbou a i poválce vněm byla udržována druhá největší vojenská posádka v hrabství. Tito vojáci měli za úkol město bránit před lapky a rebely z bývalých Svobodných měst. Tak alespoň mluvily kroniky. Teď se však blížilo něco horšího.
Čím byly postavy blíž, dostávaly jasnější tvar. Dvě nohy dvě ruce, jen byly o něco větší než normální muži, tak to alespoň v mlze vypadalo. Ani ty nejbystřejší oči nemohly zaznamenat tvář nebo větší detail, přes až nepřirozeně hustou mlhu. Ale oni pochodovali stále blíž. Jen jeden krok a tajemno okolo nich by se roztrhlo. Tajemno okolo jejich tváří a výzbroje by se ukázalo. Ale řada se zastavila. 300 obránců za hradbami tato nejistota doháněla k šílenství. Každý je chtěl spatřit.
Toho kdo nebo co proti nim stojí. Toho kdo vyplenil farmy na sever od městečka. Zvědové, které vyslali, se buď nevrátili, nebo mluvili o hrozné smrti obyvatel farem. Podle stop určili, že to bylo asi tak 200 bojovníků, kteří míří k městečku. Také říkali, že to co se těm lidem stalo by žádný člověk, možná až na severní národ, neudělal. To mezi vojáky rozselo strach.
Postav před hradbami přestalo přibývat. Nyní bylo jasné, že jich není jen 200, ale spíš, tak dvojnásobek.
Tom to nepočítal. Jen hleděl na postavy. I on měl strach.
Tom velel ještě se svým bratrem Janem městské posádce. Když bylo město evakuováno na hrad hraběte, dostal od starosty pod velení 100 lukostřelců. Sám byl dobrý lukostřelec. Jako jeho bratr Jan, ale on byl lepší. Zato jeho bratr byl zase lepší bojovník s mečem, i proto dostal na povel 200 ozbrojenců s meči, štíty a kopími.
První řada nepřátel se zformovala do roviny. Na chvíli nastalo úplné ticho. Pak se odněkud za nepřátelskou linií z mlhy ozval výkřik. Mohlo to být i slovo, ale Tom ani Jan tomu nerozuměli. Řada se dala do pohybu. Nejdřív to byl pochod, pak se postavy daly do běhu. Útok započal.
Z brány mohli Tom a Jan vše dobře pozorovat. Tom si všiml, že nenesou žádné žebříky ani jiné obléhací stroje. „Postřílíme je jako psy, aniž by se dostali přes hradby. Možná tě tady ani nebudeme potřebovat, bráško.“ prohlásil s úsměvem Tom a otočil se na bratra. Místo úšklebku se však v bratrově tváři zračil děs. S vytřeštěnýma očima se koukal před hradby. Tom se otočil a to co viděl, mu vyrazilo dech. Postavy vyběhly z mlhy a obráncům se otevřel pohled na jejich nepřítele.
V první řadě byli těžkooděnci. Každý byl ozbrojen dlouhým kopím, kulatým štítem a u pasu se mu houpala pochva, ve které byl zastrčen meč. Jejich těla kryl železný pancíř, holenní, loketní a ramenní chrániče, okované boty, železné rukavice a helma, přes kterou jim nešlo vidět do tváře. To vše z nějakého černého kovu a pod ním byla vidět hnědá tunika. Takové brnění by jim záviděl i kdejaký rytíř. Bojovníci byli asi o hlavu větší než obránci města. Brnění muselo být hodně těžké, ale první řada byla stejně rychlá jako ty zadní, které nebyly tak těžce vyzbrojeny.
Zadní řady byly ozbrojeny lehkými oštěpy, sekerami, nebo zahnutými meči. Jiní zas měli podivné zbraně. Byl to jakoby na ležato položený luk a připevněný k prknu. Místo šípů byly nabity asi 30 centimetrovými šipkami. Navíc měli vždy jen část brnění. Tom si povšimnul, že jejich tuniky mají hnědé a černé pruhy a na erbu měli černo rudý plamen. Ne každý měl štít a jejich brnění bylo doplněno kožešinami. Vzrůstem byly menší než těžkooděnci v prvních řadách a přesto byly větší než Tomovi muži. To rozhodně nebyli lidé. Tom ani Jan nikdy nic takového neviděli.
Tom se vzpamatoval.
„Jane, měl bys připravit svoje muže, možná je budeme přece jen potřebovat.“
Jan sebou trhl a překvapeně se na Toma podíval. Pak jako by si vzpomněl, kde je a co se kolem něho děje. Kývl na Toma a začal slézat po žebříku z brány. Tom začal křičet povely na své lukostřelce. Jaké? To už Jan neslyšel.

HiS