Život mezi řádky

„Nech toho sakra, začínáš bejt silně trapná víš o tom ??“ naše hádky se ségrou byly na denním pořádku takže tenhle náš „láskyplný“ jekot už naše nemohl nijak rozhodit. Byli na něj zvyklí a tak už se ani nesnažili nás nějak usměrňovat. „Polib si …“ ozvala se má milovaná sestřička z koupelny. „Nechápu proč se tak dlouho fintíš. Jsme dvojčata, jsme úplně stejný a mě zabere ranní zkrášlování a půlku míň času než tobě!!“ zařvala jsem na ní a zabušila na dveře koupelny. Sestřička nafučeně vylezla a vypadlo z ní moudré: „Se pak nediv, že tě nikdo nechce, když se ráno tak odbýváš.“ Pohodila dlouhýma blond vlasama a odkráčela. Nenáviděla jsem tu její nafoukanost. Ale byla pravda, že na to kluci letěli. Sára byla ve škole oblíbená, ale já jsem prostě nedokázala zapadnout. Každý mě měl za šprta a všichni si mysleli, že jenom dřepim doma nad knížkami. Přitom bych tak strašně ráda šla pařit. Jenže mě nikdo nikdy nikam nepozval. Nejspíš proto, že si mysleli, že je se mnou nuda. A tyhle párty stejně určitě nestojí za to. Uklidňovala jsem se, ale když jsem pak slyšela vyprávění ségry, o co všechno jsem přišla, přestávalo to pomáhat. Naši se samozřejmě pořád ptali Sáry, proč mě jednou nevezme s sebou, ovšem Sára vždy věděla, proč to nejde. Tak jsem se vždycky zavřela do pokoje a strávila večer s lidmi z knížek, kteří mi alespoň na chvíli nahradili skutečné přátele. Milovala jsem romány Luďka Stínila. Jeden jsem přečetla za jeden večer a tak jsem každou noc mohla být někým jiným. Vžívala jsem se vždy do hlavního hrdiny. Bylo jedno, jestli to byl kluk nebo holka, v tu chvíli jsem jejich životy prožívala já. Jenže najednou se stalo něco, s čím jsem nepočítala. Začínala jsem přepisovat děj. Asi nechápete, začnu tedy od začátku.
Seděla jsem zase večer v posteli a přemýšlela, jaký román to bude dneska. S kým se sžiju. Ani jsem netušila, jak moc velké sžití to bude. Sára se zase vydala na jednu ze svých nočních jízd, ze kterých se většinou vracela až k ránu, takže jsem měla celý pokoj jen a jen pro sebe. Stoupla jsem si na postel a začala vybírat z knih, které mi byly k dispozici. Vybrala jsem si knížku „Sex k lásce nestačí“, ale když jsem ji vyndávala, všimla jsem si, že je za ní ještě jedna Stínilova knížka. Nikdy předtím jsem si jí nevšimla a tak jsem si říkala, že jí asi koupili naši, aby mi udělali radost, páč věděli, že ho zbožňuju. Vyndala jsem jí, pohodlně se zachumlala do deky a začala číst. První stránky působily naprosto normálním dojmem, nebylo zde nic zvláštního, jen hlavní hrdinka se jmenovala Sylva jako já a byla mi dost podobná. Shoda náhod napadlo mě, ale zjistila jsem, že to není pravda. Na prvních třech stránkách Stínil Sylvu dokonale popsal. Byla opravdu celá já. Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost a zaměřila jsem se na začátek knihy, jež nesla název: Tohle není hra. „Podivný název“napadlo mě, ale ihned jsem se napomenula, že nad vším moc přemýšlím. Začetla jsem se a pomalu si uvědomovala, že Stínil popisuje můj pokoj, Sářin odchod na party a moje vybírání knížek. Chtěla jsem přestat číst a knížku vyhodit, něco se mi na ní nelíbilo. Vlastně ne něco, všechno. Nelíbilo se mi nic, co se tam psalo, protože všechno tak moc připomínalo můj život. Nemohla jsem však oči odtrhnout od stránek popsaných drobným písmem. Četla jsem a nedokázala myslet na nic jiného. Najednou se mi zatočila hlava a jako bych na chvíli usnula. Byl to opravdu jen mžik. Byla jsem zase vzhůru ve svém pokoji a knížka ležela rozložená stránkami dolů na peřině. Dost se mi ulevilo. Knížku jsem zavřela a vrátila ji na své místo na polici. Snažila jsem se přitom nezahlédnou ani jedno jediné písmenko pro případ, že by se mi zase chtělo jen číst a číst a číst. Zastrčila jsem ji co nejvíce dozadu a šla v klidu spát. Když jsem se druhý den ráno vzbudila a šla na snídani, zjistila jsem, že nikdo není doma. Popadla jsem mobil s rozhodnutím, že zavolám našim, kde jsou. A kde je Sára ?? Asi přespala u kámošky. Vyťukala jsem mámino číslo a ta mi oznámila, že se s tátou rozhodli pro velký nákup a takhle po ránu není v supermarketu tolik lidí. Do hodiny prý budou doma. Na otázku kde je Sára se máma podivila: „Jaká Sára ?? To nějaká tvoje knížka ?? Od Stínila ?? Já nevím kam jsi jí uklidila …“ netušila jsem co to do mámy vjelo. Zapře svou vlastní dceru ?? To je hodně špatný vtip. Naši se vrátili něco kolem půl jedenácté a tak jsem jim hned oznámila, že se ségra ještě nevrátila. Ani jeden z nich netušil o čem mluvím a ještě mi oznámili, že je děj nějakého Stínilova románu absolutně nezajímá. Teď už jsem nechápala vůbec nic. Že by se se Sárou domluvili ?? Hloupost !! Tuhle možnost jsem ihned zavrhla. Nechala jsem to být a šla si do obýváku pustit nějaký film. Prošla jsem kolem stěny a připadalo mi, že je tam něco jinak. Vrátila jsem se a zjistila , že na žádných fotkách není Sára. Co se to děje ?? Nemohla se přece jen tam vymazat. Najednou jsem si vzpomněla na knížku, kterou jsem četla včera večer. Vběhla jsem do pokoje a vyhrabal ji z nejzadnější části poličky. Vrhla jsem se do čtení. Začetla jsem se a na desáté stránce jsem zjistila, že je Sára mrtvá. Při cestě z mejdanu ji a její nejlepší kamarádku Zuzku srazil opilý řidič. Všichni tři byli na místě mrtví. Proto nejspíš zmizely všechny fotky. Knihu jsem dočetla až do konce. Dozvěděla jsem se mnoho. Třeba i to, že jsem na pohřbu vůbec neplakala. Údajně proto, že mi to nebylo zrovna dvakrát líto. Nebo důvod, proč jsem tak moc neoblíbená. Všechny jen sekýruju a opravuju. Proto se taky se ségrou tak moc hádáme. Najednou mi všechno došlo. Byla jsem opravdu taková jako v té knížce. Ale proč jsem byla taková ?? Uvědomovala jsem si přesně, co je špatně a chtěla jsem to napravit. Na konci knížky mi Luděk oznámil, že mám šanci všechno změnit. Pokud chci. Pokud opravdu budu chtít, mohu se změnit a změnit všechen tok událostí. Věděla jsem, že to chci. Nechtěla jsem, aby byla Sára mrtvá, nechtěla jsem, aby mě všichni nenáviděli. Byla jsem rozhodnutá se změnit. Najednou se mi zavřela víčka a já se vzbudila ve svém pokoji, ve kterém ležela i Sára a v kalendáři se psalo 21. února 2011. Bylo ráno a já věděla, že jsem dostala novou šanci. Šanci změnit život sobě i ostatním. Proto jsem vstala dřív a připravila se už ráno. Než se ségra probudila a začala se dobývat do koupelny, stihla jsem se osprchovat, obléknout a poprvé v životě i trochu namalovat. Ségra mi sice vynadala, že jsem si půjčila její šminky, ale nakonec uznala, že mi to docela sluší a tak se moc nezlobila. Ve škole jsem se snažila nikoho neopravovat a nehlásila jsem se jako šílená. V ten den k nám do třídy přišla nová holka. Helena. Věděla jsem, že přijde, koneckonců tenhle den jsem už jednou prožila, ale nečekala jsem, že si tentokrát sedne ke mně. Od té doby jsou z nás nerozlučné kamarádky. Sára tu noc zůstala doma a udělaly jsme si dámský večírek ve dvou. Manikúra, pedikúra, vlasy, kluci, … znáte to, prostě holky. Byla jsem ráda, že Sára zůstala doma. Druhý den hlásili v televizních novinách, že se v našem městě vyboural opilý řidič a málem srazil dva kluky, kteří se vraceli domů z flámu. Nikomu se však nic nestalo. Sáru bych už nedala, je to ta nejlepší ségra na světě. A knížku „Tohle není hra“ jsem od té doby už neviděla. Hledala jsem jí snad stokrát, ale nenašla jsem jí. Ani v seznamu Stínilovi tvorby nebyla a tak si říkám, že to asi byl jen sen, který mi měl naznačit správný směr mého života.