Kapitola první: Poutník pod pláštěm noci…

…Alkaron přecházel přes rozlehlé po stovky let zamrzlé jezero. Jezero tak rozlehlé, že nebýt husté mrazivé mlhy stejně by nemohl dohlédnout na jeho konec. Byl ani ne půl míle od břehu, když zaslechl nepřirozeně táhlý hlasitý kvil podobný vytí, jenž stoupal stále výš až k tónům div se nesnoubících s prahem slyšitelnosti dokud tomu, co jej vydávalo, nedošel dech či neselhal hlas… Znělo to jako píseň. Problesklo mu v myšlenkách. Píseň, poslední sten, volající o pomoc. Zlomek žalozpěvu, jenž se rozléhal po jezerních pláních po stovky let. Navždy stejná truchlivá melodie…Nikdy jiná…Jako by se zde čas dávno zastavil…

Zde v těchto temných a tajemných končinách to však nebylo vůbec nic neobvyklého… Mnohokrát zahlédl i potkal různé prazvláštní bytosti a kreatury, že si jich naučil vcelku dobře nevšímat… Už tolikrát hleděl do mrtvých tváří, jež se kolem něho vlnily a míhaly, vznášely, a obeplouvaly ho, sledovaly svýma prázdnýma očima… Či jen proplouvaly skrze něj. Později, v pohybu prázdných úst, z nichž nevyšel jediný zvuk, jediné slovo, mizely v dáli. Na každém třetím kroku zahlédl ztrácející se duchy, přízraky, bludníčky i tajemné bůžky a mnohé další, co nedokázal pojmenovat, kteří po celou jeho pouť lemovali cestu a pozorně sledovali každý jeho krok… Nestávalo se nijak často, že by se někdo byť jen zatoulal do těchto končin… On však neměl navybranou…

Zatímco procházel nekonečnou zamrzlou plání, pod níž se skrývaly mrtvé černé hlubiny prokletého jezera, jak děsivá cela s tisíci uvězněných duší, začal přemýšlet o sobě a nebezpečném úkolu, jenž se rozhodl vykonat. Nesl tajemný předmět, jenž byl vzat ze samotných dlaní padlého anděla, který sám nedokázal nést takové břímě… Předmět sám se totiž dokázal dobře přizpůsobit svému nositeli a změnit se podle nositelovy duše… V případě padlého anděla k sobě začal vábit čistotu, dobro a světlo, což zavedlo anděla do jisté záhuby.

Nepředpokládal, že by byl sám předmět tak mocný… Ale stalo se, že ho dočista vysál… Zůstalo z něj jen černé slizké mumifikované tělo. Tlející bahno mrtvého světa. Od té chvíle, co byl Alkaron vyslán, musel prchat. Nezbývalo mu moc času. Věděl, že se předmět může kdykoliv probudit a začít spalovat jeho tělo i duši. Pokud uzná, že není hoden ho nést.

Krajinou vál silný ledový vítr prosycený nářkem těch, jejichž duše tu navěky zůstaly…Alkaron pozvedl svou dlouhou protáhlou hlavu s bílýma mrazivýma očima. Lesklou černou srstí mu povíval vítr. Zahleděl se na jednu jedinou osamělou hvězdu, která zářila mocným stříbřitým svitem na noční obloze. Její jméno bylo Eray… V lesním jazyce „Osamělá.“ Zářila v každém čase, každé noci. Byla to hvězda naděje a nyní i jeho jediný společník. Její příjemná společnost mu však bohatě stačila…

Alkaron bez oddychu pokračoval dál v přechodu přes jezero, z něhož pozvolna, jak noc pokročila, přestaly vystupovat lehké pramínky mlh a par, které by se kolem něj ovíjely v podobě chtivých bělavých prstů a skrývaly ho tak před očima nechtěného pozorovatele. Byl jediným pohyblivým bodem uprostřed pustiny.

Putoval kupředu dál a dál. Snažil se nevšímat si svého nepříjemného odrazu na hladké jezerní hladině, která působila jako zrcadlo. Jezeru se říkalo Zrcadlo snů a rozhodně neneslo toto jméno bez důvodů… Nakonec se ale přece jen na chvilku zahleděl na svůj odraz. Jeho podoba ho poněkud vyděsila. Chtě nechtě si musel přiznat, že se jeho odraz až příliš nápadně projevuje dračími rysy. Problém byl v tom, že on se rozhodně netoužil stát drakem a další zarážející věc byla, že tajemný předmět, jenž mu po celou cestu vysel z tlamy, se na jezerní hladině neodrážel vůbec! Poslední dobou ho nestačil udivovat. Musel si přiznat, že i on zčásti podcenil tento nevyzpytatelný předmět. Trápila ho však ještě jedna věc a ta byla poněkud horší… Měl čím dál tím nepříjemnější pocit, že jeho stín není pouze zvláštním stínem. Po většinu času se pohyboval stejně jako on, ale byl si téměř jistý, že se někdy nepatrně pozastaví, nebo zrychlí, a jako - by ho ty neobvykle zúžené oči nenápadně pozorovaly…

Narychlo se pokusil zahnat takovéhle myšlenky. Začal vnímat skutečnost a to, že se blíží ponuré šedivé ráno bez slunce a mdlé dusivé světlo rozhodně nebylo jeho přítelem… Ne v těchto končinách…Rychle se rozeběhl přes pláň… Vytrvale a neúnavně běžel. Tak rychle až div neletěl přes ledovou pustinu, oči přivřené před ostrým vichrem. Hledal cokoli, kde by se mohl skrýt před nadcházejícím ránem, jež s sebou přinášelo tichou děsivou hrozbu…

Obloha začala na východě mírně šednout…