Pád Obránců

Měla jsem namířeno na trh, když se to stalo. Harpie mě prudce kopla do zátylku a hned na to jsem obdržela ještě prudší ránu do čela – tentokrát od dláždění. Budu vám vyprávět, co jsem prožila po téhle v celku obyčejné nehodě.
Probrala jsem se v neznámém pokoji, kolem hlavy omotaný obvaz páchnoucí desinfekcí. Opatrně jsem se rozhlížela, ale v malé místnosti jsem byla sama. Za otevřeným oknem se ozývaly nevzrušené hlasy. Moje šaty visely přehozené přes opěradlo vysokého křesla. Pomalu jsem se posadila a s úlevou si uvědomila, že mám oblečenou spodní košili i kalhoty. Sice to tu ani zdaleka nevypadalo jako v nemocnici, ale měla jsem pocit bezpečí. Jakmile se mi přestala točit hlava, rozhodla jsem se dát někomu vědět, že už jsem vzhůru.
„Haló?“ zaškrábalo mě v krku. Zvedla jsem se a přešla k oknu. „Haló!“ zkusila jsem znovu. Za oknem jsem spatřila nevysoké zábradlí ochozu a velké čtvercové nádvoří. „Je tu někdo?“
Neviditelné hlasy utichly a v zápětí se před oknem objevila rozesmátá tvář dívky. „Jistě! Výborně. Nemáš žízeň?“ Dívka zmizela a v zápětí se objevila ve dveřích s kouřící konvičkou v ruce. „Tady, posilující čaj. Prosím, vypij ho všechen, uvidíš, že ti pomůže.“
„Děkuji.“ Dívala jsem se na čaj, na dívku, na čaj, na dívku… „Jmenuji se Scara, můžeš mi prozradit, kde to jsem?“
„Posaď se… Jsi v těch nejlepších rukou, tohle je sídlo Obránců. Já jsem Nikola, budu se o tebe starat než se dáš do pořádku. Ta rána na hlavě byla opravdu ošklivá. Měla jsi štěstí, že tu harpii sledovala hlídka, jinak to mohl být tvůj konec.“ Nikola dál ševelila a já upíjela čaj z mělké misky. „Překvapilo mě ale, že tě dovedli sem a ne do nemocnice, jak to děláváme vždycky.“
„Takže Obránci.“ Legendární spolek bojovníků, který nepodléhá ničí vládě, přesto však brání naše město před veškerými obludami a nepřátelskými hordami. „Neuvěřitelné.“
„Jistě. Taky jsem tomu nevěřila, že sem Akill přivedl, tedy spíš přinesl, neprověřenou osobu. Ale jak vidíš, jsi tady.“
„Jak to myslíš – neprověřenou?“ čaj byl opravdu zázračný, hlava se mi už vůbec netočila a tak se probudila má zvědavost.
„To je jednoduché, máme své nepřátele, skryté nepřátele, hlavně ty co sedí hodně vysoko a nemůžou vystát myšlenku, že Obránce nedokážou ovládat. Sem tam se stane, že se sem chce vetřít nějaký špeh, otrávit nám jídlo, rozpoltit vedení,… Za posledních dvacet let se to nikomu nepodařilo. Dokázali jsme být téměř dokonale samostatní. Potraviny, voda, zbraně, všechno vzniká tady za Zdí.
No a tak pokud sem má přijít někdo zvenčí, musí být týdny sledován a prověřován.“
„Aha, dobrá.“ Vylila jsem do misky poslední dávku čaje a s díky vrátila konvičku Nikole. Najednou jsem se cítila hrozně ospalá. Nikola mi vyměnila obvaz za čistý a rozloučila se.
Když jsem se probudila znovu, byl už večer. Nikola stála nade mnou a otírala mi obličej vlhkým hadříkem. Sáhla jsem si na čelo. Tam kde jsem cítila ránu, byl tenký obvaz. Pod prsty jsem ucítila jemnou vlnku čerstvé jizvy.
„Dobré ráno, Šípková Růženko.“ Pozdravila mě Nikola. „Je na čase, abys opustila svou zakletou komnatu a taky se trošku najedla.“ Se širokým úsměvem mě pak odvedla z pokoje na ochoz, pak po schodišti dolů a do kouta nádvoří, kde se rozlévala omamná vůně čerstvě uvařeného jídla. Bylo to něco jako jídelna. Řady stolů a kolem nich desítky stoliček. Jídelna však byla téměř prázdná. Nikola mě posadila k jednomu ze stolů a sama odešla pro jídlo. Prostor tlumeně osvětlovaly lampy umístěné na stěnách. Rozhlížela jsem se po lidech, kteří zde v tichosti polykali zbytky svých porcí.
Zaujal mě stůl, u kterého seděli a rozmlouvali dva muži. Jeden vysoký, ramenatý, s dlouhými tmavými vlasy a nakvašeným výrazem ve tváři. Brutální síla z něj přímo čišela. Druhý byl štíhlý, světlovlasý a ve tváři pobledlý. Přesto mi až neuvěřitelně imponoval. Zeptala jsem se na něj Nikoly, jen co se ke mně vrátila.
„To je Akill. Nejlepší z šedých Obránců a rádce našeho velitele Magnuse. To je ten druhý. Myslím, že o tobě zrovna mluví.“
A skutečně, oba bojovníci se dívali mým směrem. Uklonila jsem se jim a pak, celá rudá, zabodla pohled do talíře. Netrvalo však dlouho a dva stíny se zastavili přímo přede mnou. Polkla jsem a zvedla oči ke svému zachránci. Nikola mě v tom nechala samotnou, jen mě poplácala po rameni a beze slova se vypařila.
„Vítej Scaro. Jsem rád, že se rychle uzdravuješ. Zítra tě Akill doprovodí domů. Tedy pokud budeš chtít. Je tu i možnost, že podstoupíš intenzivní prověření, projdeš bojovým výcvikem a staneš se jedním z Obránců.“ odkašlal si. „Osobně jsem pro tu první možnost.“ Magnus vrhl zlý pohled na svého společníka „Ale tady Akill si myslí, že v tobě něco je. Dopřeji mu tedy tuto noc, aby tě seznámil s nezbytně nutným. Varuji tě však předem – u nás jde vždycky o život. Ráno od tebe chci slyšet rozhodnutí.“
S tím Magnus odešel. Akill se posadil naproti mně. Měl ledově šedé oči. Musela jsem naprázdno polknout, nedostávalo se mi dechu. Na pravé tváři měl výraznou jizvu, která se táhla šikmo nahoru a končila ve vlasech nad uchem. Část ušního boltce mu chyběla. Zjevně o ni přišel ve stejném okamžiku, kdy mu přibyla ta jizva. Znovu jsem zapolykala.
„Tak? Jde o život?“
I on si mě prohlížel. Ne že by na mě bylo moc co k vidění. Tuctová postava, obyčejné hnědé vlasy, kulatý obličej se špičatou bradou. Najednou jsem ale měla pocit, že si neprohlíží povrch, ale snaží se dohlédnout až někam dovnitř mě samé.
„Scaro…“ asi nevěděl jak začít „Můžeme se spolu projít?“
Odvedl mě do zahrady. Nebo spíš sadu. Takhle po tmě se to těžko odhadovalo. Vyprávěl mi o životě za Zdí, o věčném boji bez vítězství a slávy. Mluvil o víře a důvěře, o tajemstvích a osamění. A já poslouchala, dívala se k obloze a nemohla pochopit, proč mám najednou svíravý pocit kolem žaludku.
„Proč si myslíš, že bych vám byla co platná?“ zeptala jsem se ho v jedné chvíli. „Vůbec se neznáme. Jsem jen obyčejná ženská.“
„Nevím. Jen to cítím. Jako bojovník bych neměl přiznat, že mě v tomhle směru vedou pocity, ale je to tak, a myslím, že je správné, abys to věděla.“
„Jen pocit? Měls pocit, že ve mně něco je a, podle toho co mi řekla Nikola, jsi ohrozil celou vaši společnost? Musíš být blázen!“
„Možná. To stejné mi říkal i Magnus.“
V tom se nad našimi hlavami ozval odporný křik harpií. Na střeše blízké budovy se rozhořelo světlo a odhalilo tak stíny dvou okřídlených nestvůr. Bohužel však odhalilo i nás očím harpií. Jedna z nich stočila let a zamířila přímo k nám, s pařáty bojovně vystrčenými vpřed. Akill mě srazil k zemi a ohnal se po harpii rukou zaťatou v pěst. Ztlumil tak sílu útoku, ale harpie ho stejně srazila na kolena. Nezraněná bestie se chystala k dalšímu útoku.
Jak jsem se tak plácala na zemi a pokoušela se zvednout, nahmátla jsem násadu nějakého nářadí. Připravila jsem se k aktivní obraně. Jak se harpie znovu přiblížila, vší silou jsem máchla onou násadou. Byla to lopata. Zasáhla jsem harpii naplocho do ramene. Byla to dost silná rána. Harpie přistála tvrdě na zemi a nemohla pohnout křídlem. Přesto se však tvářila dost vražedně. Nečekala jsem a skočila jí po krku. Lopata nebyla dost ostrá, aby usekla harpii hlavu, ale prudký náraz znásobený mou vahou jí bezpečně zlomil vaz.
Otočila jsem se a očima hledala na obloze, kde je druhá z bestií. Ta už naštěstí padala k zemi prošpikovaná dobře desítkou šipek.
„Už to můžeš položit.“ Promluvil na mě chlácholivě Akill a objal mě kolem ramen. „Zabila jsi harpii, třeba je zrovna tohle, co jsem z tebe cítil. Třeba nejsem úplný blázen.“ A nádherně se usmál. Já se rozplakala.
Odvedl mě do pokoje, kde jsem se léčila. Nikola přiběhla hned vzápětí.
„Co se stalo?“ ta otázka zněla z jejích úst spíše jako obvinění. Konec konců, já byla celá bledá a vyděšená a Akill měl roztrhanou košili prosáklou krví. Pařátům harpie se zřejmě nedokázal dokonale vyhnout.
„Byli jsme napadeni. Další útočná letka. Je jich čím dál víc, dělá mi to starosti.“
„Měl by sis o tom promluvit s Magnusem. Ale nejdřív ti ošetřím ty rány.“ Pak se obrátila na mě. „Scaro, jsi nějak zraněná?“ Ne, zakroutila jsem hlavou. Stále dokola se mi přehrávaly vteřiny mezi začátkem útoku a okamžikem, kdy jsem lopatou popravila tu bestii.
„To bude dobrý. Akille, zůstaň tady s ní, hned se vrátím.“ Nikola zmizela za dveřmi a Akill se posadil na kraj lůžka a naznačil mi, abych udělala totéž. Bezmyšlenkovitě jsem ho poslechla. Objal mne a než se Nikola vrátila, ležela jsem s hlavou na jeho klíně. On mě hladil ve vlasech a něco tlumeně mumlal.
Nikola nám oběma dala vypít nějaký lektvar. Byl hustý a hořko-sladký. Pak Akillovi svlékla košili a začala mu čistit rány. Že se musela natahovat přese mne jí nikterak nevadilo.

Z ničeho nic bylo ráno. Slunce se protáhlo otevřeným oknem a šimralo mě na tváři. Ten mírumilovný dojem rušil zápach desinfekce.
Zase jsem byla sama. Nedokázala jsem čekat, jestli někdo přijde a tak jsem se vydala ven. Vyšla jsem na ochoz a nahlédla dolů na nádvoří. Dvě desítky žen se tam cvičily v bojovém umění. Bylo to působivé.
Tiše jsem se procházela po ochozu a tu a tam nakukovala do otevřených oken cizích pokojů. Všechny byly prázdné. Tedy až na jeden. Byl téměř totožný s tím mým, vybavený jen lůžkem, křeslem a nízký stolkem. Na lůžku odpočíval Akill s obvázanou hrudí. V křesle seděla jakási starší žena, v dlaních držela Akillovu ruku a velmi pečlivě si ji prohlížela. Pak se obrátila ke stolku, vyložila na něj karty a i ty nějakou chvíli studovala. Když se obrátila zpět k Akillovi, tvářila se triumfálně.
„Musím tu dívku vidět.“ Prohlásila.
Uvědomila jsem si, jak ostudně se chovám. Šmírování jsem vždy odsuzovala a teď sama naslouchám cizím hovorům. Zaklepala jsem tedy na okenní rám a zeptala se, zda mohu vstoupit. Akill vstal a pozval mě dál. Když mi představoval Stellu, místní vědmu, pohladil mne po zádech a mnou zase proběhlo to neobvyklé chvění.
„Áaa, jako na zavolanou.“ Pousmála se čarodějka. „Půjčíš mi dlaň děvenko?“
Když Akill s úsměvem přikývl, vyhověla jsem jejímu přání. Její úsměv se ještě rozšířil, když jsem na její přání zamíchala kartami a svěřila jí datum svého narození. Čarodějka se pohodlně usadila do křesla a zatvářila se jako generál, který právě vyhrál bitvu.
„To je poprvé, co něco takového vidím. Mezi vámi je tak silné pouto, že přetrvalo už čtyři životy. Láska až za hrob. Do slova a do písmene. Není divu, že jsi kvůli ní dokázal porušit bezpečnostní přepisy.“
Takovému prohlášení jsem nemohla uvěřit. Vždyť já Akilla nemiluji. Ano, líbí se mi, imponuje mi a mám z jeho přítomnosti ten zvláštní pocit, ale to není láska. Rozhodně ne láska až za hrob, jak říká ta vědma.
„Copak je něco takového možné?“ zeptal se Akill „To dřív uvěřím, že jsem doopravdy blázen.“
„Říkám jen, co je zjevné. A jestli nechceš věřit, nevěř. Stejně vás to ale potáhne k sobě. Karty se vyjádřily jasně. Milenci až za hrob.“ Smála se tomu, jako velice dobrému vtipu. „Nic se neboj děvenko, v tomhle životě bys beztak nepotkala lepšího než je Akill.“ Pak se čarodějka sebrala a s nepřestávajícím smíchem opustila pokoj.
Podívala jsem se na Akilla a čekala jak se zachová. Situace mu byla očividně stejně nepříjemná jako mně.
„Omlouvám se. Prosím, můžeme se tvářit, že se tady teď nic nestalo?“ jako by mi mluvil z duše. Ochotně jsem souhlasila. Ulevilo se mu a tak pokračoval na jiné téma. „Myslím, že už je čas navštívit Magnuse. Předpokládám, že už ses rozhodla, jestli zůstat či nikoli. Jsem připraven tě odvést domů.“
A tak jsme šli. Magnus sídlil v jiné budově. Měl tam zřízený celý byt, i když já z něj zahlédla jen chodbu a pracovnu. Pracovna vypadala spíš jako tělocvična křížená s muzeem smrtonosně vyhlížejících zbraní, v jejímž koutku se krčil ošoupaný psací stůl.
Magnus se tvářil jako obloha před letní bouřkou. Po odbytí nezbytného zdravení přešel rovnou k věci. „Povedlo se ti zabít harpii, za což ti patří mé uznání, ale doufám, že to také výrazně napomohlo tvému rozhodování. Tak jak tedy? Odejdeš?“
Akill se zatvářil provinile, když neuslyšel „nebo chceš zůstat“. Nejspíš si uvědomil, že jeho velitel o mě nestojí a že svým jednáním oslabil svou pozici rádce a pobočníka. Zcela zbytečně a hloupě. Jen pro to, že se nechal ovládnout ozvěnami minulého života, ohrozil svůj život současný. A nejen ten svůj, ale životy všech Obránců.
„Ano, odejdu. Mnohokrát děkuji za vaši pohostinnost a péči, ale je na čase, abych vás přestala zatěžovat a vrátila se, kam patřím.“ Hluboce jsem se Magnusovi uklonila.
V tom se ozval poplašný signál. „Byli jsme napadeni!“ odposlouchal Magnus. Strhl z podstavce jednu ze zbraní a vyrazil ke dveřím. Akill jej následoval. Váhala jsem, co se čeká ode mne. Nakonec jsem se odvážila vypůjčit si jednu z Magnusových zbraní. Vypadala jako přerostlý sekáček na maso na dlouhé kovové násadě. Přesto byla zbraň dost lehká, takže jsem jí bez obtíží dokázala manipulovat.
Když jsem se dostala na otevřené prostranství, scéna přede mnou mi vyrazila dech. Oblohu křižovalo hejno harpií. Každou chvíli se některá z nich spustila prudce k zemi, aby rozervala některého z Obránců. Horší však bylo to, co se odehrávalo na zemi. Odevšad proudily zástupy cizích vojáků a likvidovali nepřipravené skupinky bránících se mužů a žen. Pak se nedaleko ode mne objevil Magnus s Akillem. Měli oblečené ochranné úbory, které mi připomínaly samurajské brnění. Žádný z útočníků se jim v boji nedokázal vyrovnat a tak zdánlivě nekonečné řady cizích vojáků začaly řídnout.
Obránci, povzbuzeni přítomností svých vůdců, se pustili do boje s obnovenou silou. Déle jsem nemohla scénu pozorovat, protože se ke mně řítil nepřítel. Ohnala jsem se Sekáčkem a šťastnou náhodou zasáhla vojáka do krku a zabila ho. Za ním už byli připraveni další dva. Vyhnula jsem se výpadu jednoho z nich a odrazila ránu druhého. Přikrčila jsem se, takže další úder proletěl nad mými zády. Sekáčkem jsem bodla jednoho vojáka do lýtka a když jsem zbraň táhla zpět k sobě, cítila jsem, jak ostří škrábe po kosti. Voják padl na kolena a já měla co dělat, abych se vyhnula dalšímu jeho úderu. Překulila jsem se stranou tak, abych měla za zády budovu. Násada Sekáčku se mi však zapletla mezi nohy, takže tím překulením Sekáček vystřelil prudce vzhůru. To bylo další mé štěstí. V dráze jeho letu byl k útoku připravený druhý voják. Sekáček projel jeho brněním i břichem pod ním jako horký nůž máslem a zastavil se až zaseknutím hluboko do zdi budovy. Vytáhla jsem se na nohy a vyprostila Sekáček. Zraněný voják po mě právě hodil zbraň svého padlého spolubojovníka. Ozvalo se kovové zařinčení, když zbraň narazila do Sekáčku. Ani jsem si neuvědomila, že ten pohyb dělám. Připadalo mi, jako by se Sekáček sám dal do boje.
Dvě rychlá bodnutí způsobila vytrysknutí dvou krvavých fontánek na vojákově hrudi.
Rozběhla jsem se směrem, kde jsem tušila východ. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat domů. Pryč od záhadných Obránců, pryč z bojiště. Sekáček jsem však z ruky nepustila. Držela jsem se ve stínu budovy dokud to jen šlo. Dostala jsem se na okraj nějakého parku. Nikde jsem neviděla živou duši. Odhodlala jsem se tedy tento prostor přeběhnout. Když jsem byla asi v půlce, staly se dvě věci najednou. Zaprvé mi něco bolestivě sevřelo ramena a za druhé se mi ztratila země pod nohama. Šokovaně jsem si uvědomila, že mě má ve svých spárech harpie.
Ruce jsem pevně sevřela kolem násady sekáčku. Bez přemýšlení jsem bodla vzhůru nad sebe. Sekáček si prorazil cestu hrudí harpie a objevil se na zádech, mezi jejími křídly. Harpie odporně zaječela a zmocnila se jí křeč. Její pařáty se zabořily hluboko do mých ramen. Teprve, když jsme začaly padat, jsem si uvědomila, jak už jsme vysoko.
S hlasitým nárazem jsme dopadly na střechu jedné z budov. Bolest mě dokonale ochromila. Harpie v posledním tažení svírala a rozevírala spáry. Pak zemřela.
Teprve za dlouhých několik minut jsem se dokázala znovu pohnout. Uvolnila jsem se z harpiích spárů a rozhlédla se kolem sebe. Boj na zemi stále probíhal. Nepřátelští útočníci měli stále navrch. Na střeše jen kousek ode mne stála opuštěná střílna. Rozhodla jsem se skrýt se tam.
Všimla jsem si, že stroj je nepoškozený a vedle něj je pěkná hromada šipek. Jen obsluha chyběla. Nemohla jsem jinak, než se pokusit o ostřelování těch hnusných harpií. Dlužila jsem to Obráncům. Překonala jsem bolest a zasadila do samostřílu první šipku. Ačkoli se mi mlžil zrak, zamířila jsem na nejbližší z harpií a vystřelila. Vedle.
Jen jsem na sebe upozornila. Další šipka už si našla svůj cíl. Jenže jedna šipka harpii nezastaví. Vzpomněla jsem si na minulou noc, kdy bestie padla až s deseti šipkami v těle. Doufala jsem, že bude stačit míň.
Nabila jsem do samostřílu tři šipky najednou a vystřelila. Zasažená harpie po téhle dávce zakolísala a začala padat k zemi. Zopakovala jsem výstřel tří šipek a další z okřídlených bestií se prudce přivítala s kamennou dlažbou. Udivovalo mě, jak dobře mi to jde. Pokračovala jsem, dokud jsem měla harpie na dostřel.
Hluboko pode mnou stále probíhal boj. Celé okolí mi připadalo jako obrovský talíř plný krvavě rudé polévky. Hrdlo se mi sevřelo. Zhroutila jsem se na podlahu a lapala po dechu. Bolest opět zaplavila mé tělo. Čekala jsem na pád do milosrdného bezvědomí, ten ale nepřicházel.
Zvuky bitvy postupně utichaly. Pak se nade mnou ozval brutální smích. Krví zlitý voják stál jen jediný krok ode mne a v ruce si pohazoval Sekáčkem. Kopnul mě do hlavy. Svět se roztočil ve výbuchu bolestivých hvězdiček. Voják se sehnul, sebral mě z podlahy jako velkou hadrovou panenku a jistým krokem mě odnášel.
V kruhu, na trávě pokropené krvavou sprchou, seděli přeživší Obránci. Voják mě pohodil k nim. Přes rudou mlhu jsem zahlédla Sekáček v jeho rukou. Za tu kratičkou dobu jsem si neobvyklou zbraň přisvojila. Byla to MOJE zbraň! Přemýšlet, co by si o tomhle mém názoru pomyslel Magnus, mě ani nenapadlo.
A tak jsme byli poraženi. Z legie Obránců zůstala pouhá třicítka. Magnus byl svázán a omráčen. Nepřátelé se postarali, aby vypil vodu se sedativy. Akill byl celý od krve a ještě bledší než dřív. Klečela nad ním Nikola a prolévala tiché slzy. Ani ona nevypadala nejlíp. Každý měl nějaké zranění.
Když už si byli dobyvatelé jisti, že jsou všichni Obránci buď mrtvi nebo zajati, přitáhli zamřížovaný vůz. Takovou klec na kolečkách. Naložili nás tam jako zvířata. Teprve potom, co klec dobře zajistili, podal nám kterýsi lidumil košík obvazů a nějaké masti. Většina vojáků se vydala rabovat osiřelé budovy. Až do pozdního odpoledne jsme stáli na místě. Měli jsme skvělý výhled na mrtvé ležící všude kolem.
Pak kolem nás spustili závěsy. Ve voze se udělalo nepříjemné dusno a šero. Rány jsem naštěstí už měla ošetřené. Seděla jsem vedle Akilla a Nikoly.
„Tak to vypadá, že s vámi přeci jen zůstanu.“ Prohodila jsem jako zoufalý pokus o žert.
Nikdo se nesmál. Jen Akill se ušklíbl. Pohladila jsem ho po čele. Měl horečku. Zeptala jsem se Nikoly, jestli s tím něco svede, ale bez svých preparátů nemohla nic dělat.
To jsem tedy svou osudovou lásku poznala na krátký čas. Bláznivá čarodějnice! Lepší bylo jejím slovům nevěřit. Akill je jednoduše impozantní a přitažlivý muž, nic víc. Cítím k němu jen náklonnost nebo dokonce vděčnost, vždyť mi zachránil život.
Když jsem se tak pěkně přesvědčila, že mezi námi nic není, mohla jsem ho chytit za ruku nebo třeba přivinout k sobě. Vždyť jsem mu tak vracela službu, zachraňovala mu život.
Jeli jsme dlouho do noci. Hádala jsem, že jsme mohli urazit tak patnáct nebo dvacet kilometrů. Vůz najednou zaškubal a zastavil se. Vojsko rozbilo tábor. Měla jsem radost, že si konečně odpočineme. Odpočívat na drncavém voze je totiž nadmíru obtížné, zvlášť když každý náraz probudí bolest v ranách.
Později nám donesli jídlo. Bylo kašovitě lepkavé a páchlo. Chvíli na to se objevil ten voják lidumil, prostrčil mřížemi tvrdý chleba a měch s kupodivu čerstvou vodou. Byla jsem mu za to vylepšení jídelníčku vděčná. Vzhledem k tomu, že jsem měla žaludek v křeči z hladu, byla bych schopná jíst i tu smrdutou šlichtu.
Ostatní na tom nejspíš nebyli tak zle, nebo na tom byli naopak mnohem hůř, protože šlichty se nikdo ani nedotknul. Tedy v tu chvíli se jí nikdo nedotknul. Ve voze byla úplná tma a když o mnoho později závěsy proniklo svítání, byl kotlík se šlichtou poloprázdný. Já byla odhodlaná doufat v další kousek chleba.
Následovalo další kodrcání. Vojsko se dalo do pohybu a naše klec též. Zdálo se, že to trvá věčně. Přes závěsy jsem sledovala jak slunce stoupá po obloze a pak zase pomaličku klesá. Každou hodinou ve voze přibývalo zápachu. Jako když třicet zapocených a zakrvácených lidí uzavřete do bedny bez možnosti si odskočit.
Akill se stále ztrácel v horečnatém spánku. Nevydržela jsem jen tak sedět a čekat, co bude dál. Vstala jsem a vrávoravým krokem se vydala do rohu klece. Prostrčila jsem ruce a odhrnula závěs stranou. Vůně čistého vzduchu mě málem srazila na kolena. Musela jsem se nějak dostat ven. Uprchnout ze zajetí. Já přeci nebyla Obránce, nebyla jsem ani bojovnice. Byla jsem obyčejná holka.
Z rozhovorů vedených šeptem jsem se dozvěděla, že Obránce porazili vojáci krále Vergila. Ten vládl zemím jižně od našeho města. Podle všeho si Vergil chce zpestřit oslavu vítězství jednou hromadnou popravou. O útěku se však nemluvilo. Rozhodla jsem se to změnit.
„Nikolo, jak odsud utečeme?“ zeptala jsem se, jen co jsem zas dopadla na své místo vedle Akilla. „Nedaly by se vylomit mříže nebo přelstít strážné?“
Nikola po mě šlehla zlým pohledem. „Nemá cenu o tom mluvit. Každý z nás už něco takového zkusil. Nezbývá než čekat na příležitost. A naše chvíle přijde, tak buď připravená!“
Z jejího sdělení jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená. Copak jsem cvičený zabiják jako ti kolem? I když, abych se dostala ven lstí, nemusím být přeci zabiják! Jenže času ubývalo, kdoví jak dlouho bude trvat, než král Vergil uspořádá popravu? Pár dní, pár hodin?
Zřejmě jsme se dostali už dostatečně hluboko na Vergilovo území, protože vojáci sundali závěsy z naší klece a pro obveselení po nás házeli nahnilá jablka. Tehdy jsem uviděla svoji příležitost. Schovala jsem jedno jablko, které vypadalo zdravě a pokusila se trošku se očistit a vylepšit svůj vzhled. S bolavými rameny to nebylo snadné ani příjemné, ale svoboda mi za tu námahu stála. Když se chtějí pobavit, tak jim nějakou zábavu nabídnu.
Když Vergilovým vojákům došla jablka, jejich počet kolem vozu prořídl. Náš zápach jim dozajista nebyl příjemný.
Postavila jsem se až dozadu tak, aby mě dobře viděli vojáci jedoucí za vozem. Přitom tak, aby mi co nejméně Obránců vidělo do tváře. Rozhalila jsem svoje šaty i spodní košili až k pasu. Zakousla se do jablka a když jsem si byla jistá, že mě vojáci pozorují, vyzývavě se olízla. K tomu jsem přidala pár svůdných pohledů zpoza řas.
Muselo jim být jasné, o co se pokouším. Jen idiot by nepochopil, že chystám podraz. Doufala jsem ale, že budou dost domýšliví. Že si řeknou – jednu holku si přece uhlídáme, co hoši? Tak proč se nepobavit.
Jeden ze strážných se skutečně chytil. Popohnal svého koně dopředu a s chlípným pohledem pohladil a potěžkal má ňadra, která jsem mu tak okatě nabízela. Dokonce jsem se k jeho ruce přitiskla a když mě tak zblízka hodnotil, vykouzlila jsem roztoužený úsměv. V následující chvíli mi dal facku, až jsem narazila do mříží. Přesto jsem věděla, že mám napůl vyhráno. Rychle jsem se zahalila a s posledním mnohoslibným pohledem se vrátila na své místo.
Na Nikotinu otázku, co jsem to tam vyváděla jsem odpověděla: „Našla jsem si příležitost.“

Zdálo se, že vojáci chtějí dorazit do královského města ještě této noci. Naštěstí tomu tak nebylo a na poli, kde průvod zastavil, rychle vyrostlo stanové městečko a rozhořely se ohně.
Voják, který se odpoledne nechal přivábit, postavil svůj stan stranou od ostatních, zato blíže k naší kleci. Seděl se svými kumpány kolem ohně, na němž se opékal kus nějakého masa. Vytáhl z kapsy nějaké tmavě zelené listy, odpočítal je podle počtu kumpánů a každému jeden podal. Vojáci je s úsměvem přijali, vložili do úst a začali přežvykovat.
Nejspíš to byla nějaká droga, protože kolem ohně se během pár desítek minut zvýšila nálada. Zato v kleci nálada prudce klesala. Tentokrát se nikdo neobtěžoval nakrmit zajatce. Trpěli jsme hladem, všudypřítomným zápachem, nekončící bolestí (dvěma mužům rány zahnisaly) a vyhlídkou brzké smrti. Akill ve své horečce sténal a Magnus byl stále spoután a pod vlivem sedativ. Totální demotivace.
Snad by mě jejich sklíčenost také strhla, kdyby si pro mě nepřišel natěšený voják. Byl to chlap jak hora, silný jako býk a bezohledný jako každý chlap.
„Polez ven děvko!“ zavelel polohlasem. Poslechla jsem a cestou rychle rozepínala šaty. Není třeba, aby mi je v zápalu „boje“ roztrhal. Klec odemkl jen na dobu nezbytně dlouhou, abych se dostala ven. Pečlivě jsem se dívala, kam ukládá klíče.
Pevně mě chytil za zápěstí a táhl mě ke svému stanu. Pak se ale zastavil.
„Hej chlapi! Umejte mi tu čubku, smrdí jak žumpa.“ S tím mě strčil do náručí jiného hromotluka a sám si vlezl do stanu. Jeho kumpáni považovali mé mytí za skvělou zábavu. Nejdřív mě celou, od hlavy k patě, polili studenou vodou. Pak ze mě sundali všechno oblečení. „Kámo, puč mi mejdlo, tenhle materiál si chci osahat!“ Roztřásla mě zima. Na chvíli. Chlap s vypůjčeným mýdlem prováděl hotové zázraky. Mydlil mě po celém těle, tu přitlačil, tam jen zašimral. A já tam stála, červenala se a podlamovala se mi kolena. Nebýt povzbuzování a výsměchu kolemstojících vojáků, jistě bych začala slastně vzdychat.
Pak přišla další studená sprcha. Mýdlo ze mne steklo a s ním i omámení. Chlapi mě dostrkali ke stanu a prudkou ranou do zad mě vhodili dovnitř. Co se dělo dál snad nemusím rozebírat. Řeknu jen to, že o dvě hodiny později mě nebolela jen ramena… Aby mi ukázal, jak byl se mnou spokojený, dal mi voják – tehdy jsem už věděla, že je to kapitán – ochutnat kousek toho jejich listu. Chutnalo to všelijak, ale musím přiznat, že za nějaký čas ze mě spadla únava a nějak jsem už tolik nezoufala nad svým osudem. To jsem však už nebyla v kapitánově stanu. Vyhodil mě ven a dal povel, aby mě vrátili do klece. Toho úkolu (a klíčů) se ujal šikovný lazebník. Podal mi mé promáčené šaty, ale nedovolil mi je obléknout. Místo toho mě povalil kus dál do trávy a zopakoval všechny své předchozí doteky. Tentokrát nikdo nepřihlížel. Všichni šli asi spát.
Bolest v podbřišku se přetavila ve vášnivé trnutí. Lazebník mi musel několikrát překrýt ústa, abych nepřilákala nevítanou pozornost. Povzbuzena drogou jsem si to nečekaně dobře užila. Bylo mi skoro líto, že se tak dobrého milence musím zbavit. Ale bylo to rozhodování buď jeho život nebo ten můj.
V okamžiku jeho vyvrcholení, jsem sáhla po jeho zbrani, nedbale pohozené nadosah. Přes omračující bolest v ranách po harpiích pařátech jsem sekla veškerou silou a zasáhla lazebníka šikmo do krku. Jeho hlava s udiveným heknutím padla do trávy. Jeho tělo ji vbrzku následovalo.
Uvědomovala jsem si, jak tragicky málo času a sil mi zbývá. Tak rychle, jak jen to bylo možné, jsem si oblékla šaty a přes ně část vojákova brnění. Popadla jsem klíče a tiše se vydala ke kleci.
„Vstávat! Vstávat, honem!“ tlumeně jsem budila své spoluvězně, jen co se mi povedlo odemknout. „Cesta je volná, rychle! Běžte!“ ukazovala jsem na východ. Obránci se začali tiše zvedat. Měli dost rozumu, aby neudělali zbytečný povyk. Tak se podařilo, že většina odešla po svých. Ti co měli dost sil, vzali na ramena své méně šťastné kamarády. Já s Nikolou jsme podpíraly Akilla.
Rozdělili jsme se. Průvod třiceti mrzáků by byl nápadný. Domluvili jsme se však, že za dva dny se všichni sejdeme u vesnického hřbitova, asi pět kilometrů zpátky na sever.
Měla jsem neskutečný strach, když jsme překonávali sto metrů volného prostoru, který nás dělil od nízkého lesíka. Ale zadařilo se. Hlídky se musely dívat jiným směrem nebo rovnou chrápat. Ponořili jsme se do temnoty lesíka a dál škobrtali přes kořeny a výmoly. Když už jsem měla pocit, že jestli udělám ještě jeden krok, umřu vyčerpáním, objevilo se před námi maličké stavení. Byl to krmelec. Nikola vylezla po žebříku do jeho horní části, kde se skladovalo seno. Dvířka nebyla zamčená, jen zastrčená dřevěným kolíkem. Pak vyzkoušela pevnost podlahy a kývla na nás dolů, že je vše v pořádku.
Vystrkat Akilla nahoru nebylo nijak snadné, i když musím přiznat, že se snažil pomáhat ze všech sil. Jenže horečka mu těch sil mnoho nenechala. Když jsem se pak taky vydrápala nahoru, omdlela jsem. Nikola se musela postarat o nás oba.
O nějakou hodinu později se dole pod krmelcem ozvaly mužské hlasy. Probrala jsem se a vyděšeně naslouchala. Jestli jsou to naši nepřátelé a objeví nás tu, je s námi konec. Pak někdo začal stoupat po žebříku. V černočerné tmě našeho úkrytu se vyloupl obdélník světlejší noční černi.
„Dobrý, vůbec nebylo zamčeno, můžeš za mnou nahoru Filipe.“
Slyšela jsem, jak si Nikola oddechla. Byli to naši. Taky uprchlíci. Nikola jim dala vědět, že jsme tu také, aby nedošlo k nějaké nehodě. A tak nás tam pod střechou malého krmelce bylo pět. Zůstali jsme tam celý následující den. Marek (to byl ten druhý příchozí) a Nikola jednou vyrazili ven, aby se podívali po nějaké vodě. Vrátili se s bahnitou vodou v provizorní nádobě. Chutnala líp než nejlepší víno. Nikola pak všechny překvapila, když vytáhla hrst bylin, rozmačkala je na kaši a dala je polknout Akillovi. Marek s Filipem jí ale důvěřovali, tak jsem se neptala, co to má být. Každopádně to bylo účinné. Akillovi klesla teplota, takže už dokázal sám vstát.
Udivilo mě, že za celou dobu, co jsme se tu skrývali, jsem nepostřehla ani náznak pronásledování. Jako by nás Vergilovi vojáci vůbec nehledali. A přitom bylo nad slunce jasné, že se budeme skrývat v lese. Kde taky jinde, takhle na nepřátelském území. Přesto se nic nedělo.
Následujícího rána jsme opustili krmelec a vydali se na sever. Drželi jsme se v krytu stromů, úvozech nebo prostě stranou lidským zrakům. K polednímu jsem zahlédla zmíněnou vesnici. Byla mi nějak povědomá. Čím jsme byli blíže, tím jsem si byla jistější, že to tady musím znát. Najednou mi hlavou proletěla vzpomínka.
Ano, znám to tady. A v bukovém lese za hřbitovem stojí opuštěný lovecký zámeček. Vždyť ve výstavním domě na návsi žije moje teta z otcovy strany. A já tu za dětství trávila každé léto.
Došli jsme na smluvené místo u hřbitova. Dva z našich už tam čekali. Ale netvářili se nijak nadšeně. Na Akillovu otázku, co se děje, jsme se dozvěděli, že Vergilovi muži opět zajali Magnuse a pár dalších. Ačkoli bylo těžké si to přiznat, už nebylo možné jej zachránit. Chyběl nám čas, síla, zázemí,… V tom mě něco napadlo. Zázemí by tu mohlo být. Jen kousíček odtud, v lese na loveckém zámečku. V klidu pod střechou snadno doplníme síly. Pouze čas byl stále nedostatkovým zbožím. I když… o popravě jsme mluvili jen my, nikdo z Vergilových vojáků se o tom nezmínil. Takže třeba nějaký čas máme.
Vysvětlila jsem svým společníkům, co jsem si právě uvědomila a opustila je. U studny na hřbitově jsem se umyla a upravila se tak, abych vypadala co nejvíce jako obyčejná vesnická holka. Brnění samozřejmě muselo pryč. Nechtěla jsem se ho ale vzdát zcela, tak jsem jej ukryla za jeden náhrobek.
Vyšla jsem do vesnice. Šla jsem středem cesty a abych byla ještě nenápadnější, ukradla jsem na jednom zápraží ošatku s hruškami a nesla ji v náručí. Také vlasy spletené v cop mě dost proměnily. Díky tomu mě vojáci hlídkující na návsi nepoznali. A že by mě jeden z nich poznat mohl! Byl to ten, co mě snesl ze střílny a sebral mi Sekáček. Stále ho měl u sebe a ve mně se zvedla žluč. Získám svoji zbraň zpět.
Teď ale byly důležitější jiné věci. Zamířila jsem rovnou k tetinu domu a rázně zaklepala na vrata. Za chviličku se vrata otevřela a dřív než mohla teta něco říct spustila jsem.
„Ahoj tetičko! Podívej, co jsem ti přinesla. To tě tatínek nechává pozdravovat.“ A cpala jsem se dovnitř. Vrata za mnou bezpečně zapadla. „Nelekej se, to jsem já, Scara. Dostala jsem se do potíží teto. Pomůžeš mi?“
Jen co si to tetička srovnala v hlavě, objala mě a už mě táhla dál do domu. Vždycky mě měla ráda. Dala mi najíst, vyslechla si můj příběh a zamyslela se.
„Snad bych ti mohla pomoct. Strýček se tu před pár lety stal starostou a tak má nějaký ten vliv.“ Zmínila jsem se jí o svém nápadu se zámečkem. „No to je výborné! Ano, jistě. Necháme rozhlásit, že jsme se rozhodli zámeček zachránit a že radnice najala nějaké řemeslníky. To budou ti tvoji přátelé. Tak tam můžete být jak dlouho budete potřebovat.“
„Děkuji tetičko!“ políbila jsem ji na tvář a s novou nadějí vykročila vstříc světlejším zítřkům.

Tak teď sedím v kruhu přátel u krbu a plápolajícího ohně. Nad hlavou mám strop, kolem sebe stěny obložené vzácným dřevem, pod sebou podlahu z prastarých dubových fošen a v ruce Sekáček, který tetička draze vykoupila od vojáka. Akill mě slavnostně přijal mezi Obránce a Nikola dávno vyléčila mé rány. Zítra se vydáme na odvetnou a snad i záchrannou výpravu. To je ale už jiný příběh.