Vlčí války

Byl jeden vlk, jmenoval se Bron. Byl hodně zvědavý, vše zkoušel a hodně rád si hrál na hrdinu. Chtěl být jako jeho starší bratr Aron. Smečka vlků, kterou vedl Aron, bojovala proti zákeřným tygrům z druhé strany země. Tygři odjakživa stáli na straně dobra, ale skoro nikdy po celé věky nevyhráli. Zatím co vlci bojovali za stranu zla a vždy se jim podařilo vyhrávat.
Díky našemu mladému vlkovi Bronovi vlci dostali na frak. Protože se Bron neuměl ještě dobře maskovat. Byl na hlídce se svým starším bratrem, když si ho všiml velitel tygrů Aur. Tygři vyhráli bitvu o území a vlci se museli stáhnout do vyhnanství. Aur, vůdce tygrů, přikázal, aby Arona a Brona zajali, až do konce jejich životů k tygrům do tábora. Aron se z počátku na Brona strašně naštval, ale byl to jeho bratr. Nedokázal to moc dlouho. Bron sliboval, že zůstane už raději stranou a nebude si hrát na hrdinu, aby nikoho už nikdy nedostal do potíží. Tygři dovolili Aronovi a Bronovi lovit na jejich území, ale sledovalo je mnoho tygrů, aby nemohli utéct nebo dát zprávu ostatním.
Takhle to šlo mnoho let. Po smrti Brona a Arona společenství vlků pomalu upadala až se kvůli zoufalství svedla nová bitva na území lidí. Lidi to nakrklo a tak se stvořil řád, který hubil tygry i vlky. Vlci i tygři byli nuceni skrývat se, aby je lovci nenašli.
Jednou, když zrovna začínalo jaro se vlci rozhodli lovit. I tygři šli. Střetli se, ale nebojovali. Věděli jak dopadla poslední bitva. Plno mrtvých, jen málo těch co se vrátili. Lidé šli tou dobou lovit vlky a tygry. Setkali se. Vlci zaútočili. Tygři roztrhali zbytek. Jen dva lidé stihli utéct. Vlci ani tygři nevěděli, že tohle pro ně bude znamenat záhubu. Po nějakém čase se podařilo tygry vyhubit. Vlci bojovali do posledního dechu. Poslední z vlků, Aran, jednoho dnes pokousal člověka. Pokousal ho tak strašně, že si všichni mysleli, že bude po něm. Pletli se.
Změnil se ve vlkodlaka. Myslel jako člověk, sem tam se tak i choval, ale ovládala ho touha po mase a krvi. Jednoho dne se vydal na lov… Potkal skupinku lidí. Ovládla ho touha, ale nezabil je. Změnil je na svůj druh. Tak se po světě rozšiřovali vlkodlaci. Jednoho dne přišel do vesnice cizinec. Jeho kůže byla nádherně bledá, vlasy černé jako uhel, oči temné jako smrt. Rty rudé jako růže. Zaútočil na lidi. Rozdrásal jim hrdla a vysál všechnu krev. Byl to upír. Lidé se báli. Nevěděli jak se bránit. Vůdce kmene vyslal mladou dívku do hlubin lesa, aby našla toho, jež se při úplňku mění ve vlkodlaka. Dívka se bála, ale pro záchranu vesnice byla schopná riskovat. Vydala se do lesů. Šla hodně dlouho, až narazila na malý srub. Zaklepala. Otevřel jí chlap jak hora a drze se jí zeptal co po něm chce. Padla na kolena a prosila. Aby jí pomohl najít toho, který zachrání jejich vesnici. Byl to on. První vlkodlak. Slíbil že pomůže, když její lid slíbí, že už je nebudou lovit. Slíbila to za celý kmen.
Mnoho dní a mnoho nocí museli lidé zatím odrážet útoky upírů. Vlkodlaci shromažďovali armádu. Po nějakém čase se svedla velká bitva. Vlkodlaci vs. upíři. Kdo z nich byl silnější? Kdo z nich zvítězí? Ptali se lidé sami sebe, když tu bitvu tajně sledovali.
Vyhráli vlkodlaci. Byli silnější a statnější. Ale přece jen… Frederikovi, nejmladšímu upířímu bojovníkovi, se nějak podařilo uprchnout. Lidé i vlkodlaci si mysleli, že je po všem, ale upíří skrýše se s nenávistí rozvíjeli dál. Frederik se stal vládnoucím a posledním z upírů. Měnil lidi v upíry a dělal armádu. Vlkodlaci se stáhli do lesů a tady žili do té doby, než je upíři napadli. Vlkodlaci to nečekali a do jednoho padli. Upíři zvítězili, ale skryli se, aby je nikdo nepoznal a mohli dál lovit bez povšimnutí. Proto žijí mezi námi dodnes.