Kalich, kříž a ti druzí

Bitva se pomalu chýlila ke konci. Desítky párů koňských kopyt se znovu a znovu bořily do bahna, které se jezdcům stalo předzvěstí smrti. Oděni v těžké kovové pláty brnění, na hlavách s přilbicemi značenými křížem, mohli jen těžko odolávat svým protivníkům.
Zpoza vozové hradby se proti nim neustále vrhali muži v lehkém šatstvu, z nichž pouze někteří měli hlavu pokrytou přilbou bez hledí a v ruce štít s reliéfem kalichu. Jejich zbraně ani zdaleka neodpovídaly vojenským účelům, vždyť proti dvojsečným těžkým mečům nastoupily nástroje vhodné spíše k mlácení obilí než k lítému boji. Jejich majitelé však mistrně ovládali řemdichy, sudlice i cepy, s nimiž za pokřiku "Hrr na ně!" neohroženě vyráželi proti těžkopádnému nepříteli.
Údery kovu o kov, ryčení koní padajících do bahna a zoufalé výkřiky zasažených mužů, to byl obraz, který pozorně sledovali dva muži dalekohledem. "Šéfe, tady to balíme. Ti tam jsou ještě ve středověku! Mlátí se mezi sebou možná pro víru za lepší život, ale bude jim trvat ještě pěknou řádku století, než dospějí tam, kde se ho dočkají. Pro nás jsou zatím nezajímaví!"
"Máš pravdu. Nakonec směrnice zní jasně: Navazovat kontakty jen v případě odpovídající technické i duševní úrovně obyvatel, kteří na své planetě vymýtili války všeho druhu!"
Špinaví, unavení muži na hrázi sudoměřického rybníka nestačili v zápalu boje zpozorovat podivný úkaz na obloze. Pro ně byl v dané chvíli rozhodující energický hlas, který zazněl z ampliónu:
"Tak, vážení, pro dnešek končíme. Bylo to výborný, zítra to sjedem na ostro!" Režisér Otakar Vávra si spokojeně zamnul ruce - rozhodující scéna z druhé části husitské trilogie se zdárně přiblížila k definitivní podobě.