Debilové v kosmu: Pár lidí navíc nevadí

Pozvedl jsem svou hlavu od rozdělané práce. "Fine!" pokárala mne Kerin. Seděl jsem na stoličce ve své pracovně. Jen málokdy jsem odsud vylézal, když byl den. Den byl bezpečnější, vojáci potřebovali psychickou podporu hlavně v noci. "Slíbil jsi, že vysvětlíš nováčkům jak to tu funguje." řekla. Podíval jsem se na ni. Byla tak krásná, když se na mne zlobila. Ale ona byla krásná vždy... Do tohle pekla ji bylo škoda. Došel jsem k ní a políbil jsem ji. Objala mne a zašeptala mi do ucha: "Bez toho tu pochcípají všichni. No tak, měj s nimi slitování." "Co už..." odvětil jsem. Bez ní bych se tu už dávno zcvokl. Odešel jsem a vzduchem jí poslal polibek. Usmívala se.

"Takže blbečci." promluvil jsem k padesáti nováčkům. "Tenhle svět není jako nic u nás. Na Zemi to funguje tak, že na poušti hrozí smrt žízní, teplem, v džungli vás může zabít nějaký divoký tvor, v civilizaci oddělat nějaký magor, pod vodou se můžete udusit. Tady je to jako džungle, civilazace, poušť a hluboká voda najednou a všude a ještě horší. Uvidíte tu své přátele, které jste považovali za morální, jíst jiné lidi, znásilňovat, plenit. Uvidíte stvůry, které jsou horší než vaše nejhorší noční můry a budete s nimi bojovat o život. Na některých místech se hromadí CO2, které tvoří ve zdejší atmosféře skoro tři procenta, takže se můžete zadávit, ani nevíte jak. Navíc tu není dost jídla a to co roste v džungli není poživatelné pro člověka. Takže jestli někde uvíznete s přáteli, je jen otázka, než se vás někdo z nich pokusí zabít a sníst.
To co jste doma viděli na bilboardech, v televizi, či podobně, je podraz. Tohle má do nebe hodně daleko a plní se tady jen ty nejhorší noční můry, ale sluneční soustava začíná být přeplněna, navíc někde se zkušenosti s osidlováním nových světů získat musí. K tomu jsou zde zásoby uranu i deuteria, takže se to lidstvu časem vyplatí. Cestu sem lidem hradí Země, ale o tom, že zpět nikoho nevezou, se nemluví. Proč si myslíte, že je tu půda tak levná? Je to všechno jeden dobře promyšlený podfuk, na který jste se, vy blbečkové, nechali nachytat. Máte nějaké otázky?"

Jeden z nováčků, Patrick Newborn, ten zatracený optimista, mi otázku položil. "Co za organismy to tady vlastně žije?" zeptal se. Usmál jsem se. "Kdybys měl štěstí, na žádné nenarazíš. Ale to štěstí mít nebudeš. Přirovnáváme je k hmyzu, jelikož trochu jako pozemský hmyz vypadají. Je tu spousta obřích pavouků, na které nízkorážky nefungují, těžkorážky jsou jim nanejvíš nepříjemné a na to abys je dostal potřebuješ bazuku. Jsou tu vážky, které mají na délku čtyři metry a obrovská kusadla, nimiž ti odseknou hlavu během vteřiny a které trefit je práce pro Robina Hooda. Ale s nimi nejsou větší problémy, oddělají tak padesát kolonistů a šest vojáků ročně. Problémem jsou mravenci. Jsou vysocí dva až tři metry, dlouzí šest až sedm a z tlamy plivají kyselinu. Drží se ve skupinkách po dvaceti kusech, které fungují podobně jako vojenské jednotky a slouží mraveništi. Do nedávna válčila mraveniště proti sobě, ale díky našemu příchodu se spájí dohromady. Zlikvidovali čtyři z dvanácti osad, které byly na planetě od vytvoření Proximy jedna postupně stavěny. I s obyvateli..""A co funguje na ty?" zeptal se zase Patrick. "Půl zásobníku z těžkorážky nebo jedna střela z bazuky." odvětil jsem.Díval se na mne jako by čekal, že zvolám "Apríl!". Neřekl jsem to, neboť takhle to zhruba venku vypadá. Celý tohle podělaný peklo... už tu zemřelo na tisíc a šest set lidí za devět let. Za dva roky, co tu jsem, čtyřista padesát lidí... Kéž by to sakra byl jen fór! Ale není. To není sen, to je noční můra.

Odešel jsem a nechal jsem je debatovat. "Co uděláš s Patrickem?" zeptala se mne hned ve dveřích Kerin. "Hodím ho do Čtyřky." řekl jsem. Čtyřka, čtvrtá osada, byla v oblasti nejčastějších výskytů mravenců. "Ale to ho zabiješ!" vykřikla. "Mám tam snad na smrt poslat někoho jiného? Stejnak si myslím, že nezemře hůř, než zemřel ten idealistický blázen před dvěma lety, jinak bych se divil." řekl jsem tiše a políbil jsem jí. Polibek opětovala. "Asi máš pravdu, ty můj mrtvý idealistický blázne." řekla mi jemně. Náhle jsem pocítil, že mi chce něco říci. "Děje se něco?" zeptal jsem se jí. "Zlato..." zašeptala mi do ucha. "Jsem těhotná." Srdce se mi na okamžik zastavilo...