Prokletí - Kapitola 4. Prokletí

Kapitola 4. Prokletí

Domů se dostala až k večeru, jen mlhavě si vzpomínala co se celý den dělo, jako by v jeho přítomnosti ztrácela všechny zábrany. Pod pláštěm tmy si jí v potrhaných šatech naštěstí nikdo nevšiml. Měla hlavu plnou otázek. Co je vlastně zač? Má křídla, ocas, tesáky a dokáže číst lidem myšlenky. Cítila se najednou strašně osamělá, vždyť to nemůže ani nikomu říct.

Dny se jí slévaly dohromady. Nechtěla vylézt mezi ostatní lidi. Co kdyby to neovládla a prozradila se? Co by se stalo? Jedno věděla jistě, už nikdy by neviděla své přátele ani svou rodinu. Avšak každou noc neodolala volání svých smyslů a toulala se s Lukem. Nemluvili spolu, chovali se skoro jako zvířata. Vždy v jeho přítomnosti ztratila hlavu a ráno, kdy se z toho poblouznění probudila, litovala, že se zase neovládla. Chtěla ho poznat aby se cítila lépe, možná by se do něj i zamilovala a potom by v její duši zavládnul klid. Bála se jít ho hledat ve dne. Bála se, že tak jak se sním chová v noci, by se chovala i ve dne a prozradila by se.

Po týdnu opět vyšla ven. Chtěla navštívit svou prababičku. Každý měsíc za ní na chvilku zašla.

Bez výraznějších problémů se dostala až před její dveře. Nadechla se a vešla. Musela se soustředit, nechtěla slyšet její myšlenky. I když by bylo možná zajímavé vědět nač myslí osmdesátiletá stařenka.

Jen co vešla a objala svou babičku, poznala, že něco není v pořádku. Její babička si ji přeměřila pohledem a Lea by přísahala, že dokonce mírně zavětřila.

"Stalo se ti něco děvenko moje? Vypadáš utrápeně," zeptala se a stále si ji měřila pohledem.

"Ne nic, babi, jsem v pořádku."

"Nelži mi Leonko, vidím to na tobě."

"Fakt nic důležitého, stejně bys mi to nevěřila."

Stařenka se zamyslela a oči jí zvláštně zaplanuly, v tu chvíli vypadala plná života, jak ji Lea ještě nikdy neviděla.

"Nemá to náhodou souvislost s tím, že se v tobě probudil zlý duch? Najednou slyšíš myšlenky ostatních lidí a dokážeš létat, nemám pravdu?"

Lea na ni koukala s otevřenou pusou. Tohle nečekala, stále v šoku jen přikývla.

"Je to prokletí naší rodiny a já dosud doufala, že na tebe konečně nedosáhlo. U tvé babičky se to projevilo hned v prvních letech života a u tvé matky v pubertě. Ale já přišla na to, jak toho démona z nich dostat pryč. Víš tvůj pradědeček nebyl člověk. Řekl mi to až po svatbě, zrovna když jsem čekala tvou babičku. Ukázal mi svá křídla i ten zelený ocas. Jak mi paměť začíná vynechávat, na tohle si pamatuji velmi dobře. Nazval se Ještěrem. Jeho matka byla člověk, ale otec ne. Pomohla jsem mu to v sobě potlačit a žít normální život, jen našim dětem, vnoučatům a teď vidím i pravnoučatům se to nevyhnulo," vyprávěla stařenka.

Lea mlčky poslouchala a nic neříkala. Prababička byla už stará, tak se jí ta věc s démony a kletbou nějak nezdála. Ale to slovo Ještěr, to ji zaujalo. Chtěla aby jí o tom řekla něco víc.

"Ne dítě moje, nemysly na to, udělej to pro mě a hlavně pro sebe. Zbav se toho, když nebudeš používat svá křídla ani své smysly dostatečně dlouho, prokletí vymizí. Chce to hodně pevnou vůli a já věřím, že to dokážeš, jsi přece z mé krve," domluvila stařena a rázně se na Leu podívala.

"Když jsem to dokázala já, tak ty taky."

Odcházela od ní s rozporuplnými pocity. Je to dobré nebo špatné? Pokud by se dokázala lépe ovládat, jistě by ráda své nové schopnosti využívala. Vždyť může létat, o tom sní skoro každý člověk. Ale v životě jak se přesvědčila má vše svou cenu.

Jen co došla domů nestačila se divit. U vchodu na ni čekal Luke. Vypadal teď jako úplně normální člověk, který by neměl problém splynout s davem. Vůbec celý působil velmi elegantním dojmem. Šla k němu pomalým krokem a v duchu se připravovala. Nechtěla tady na ulici hned ztratit hlavu, nemuselo by to dobře dopadnout.

"Ahoj Leo," pozdravil a usmál se na ni. Sice trochu křečovitě jak se snažil zachovat chladnou hlavu, přesto to myslel upřímně.

"Ahoj Luku, co tu děláš?" Jeho vůně rozechvívala každou buňku jejího těla.

"Přemýšlel jsem, chtěl bych tě poznat víc, šla bys někam se mnou?"

Chvilku na něj jen mlčky hleděla, právě na tohle dnes myslela celý den. Zatím se ovládala, pud sebezáchovy byl silnější.

"Půjdu moc ráda. Kam chceš jít?"

"Znám jednu velmi dobrou čajovnu, je to jen kousek odtud."