Umělec

Umělec
Zasedl ke stojanu. Tiše, bez jediného slova uchopil štětec, namočil do vody a ladně jej přiložil na plátno. Soustředěně se zadíval na postavu, jež se zjevila na prahu pokojových dveří. Křehká dívka, zahalena jen v bílém plášti z prostěradla, se vynořila na světlo. Konečně si mohl prohlédnout toto plaché stvoření v celé jeho kráse. Podíval se na ni. Změřil si ji. Dlouhé havraní vlasy spadajíc k ramenům, nádherné, jemné rysy ve tváři. Zaměřil se na její oči. Oči vášnivé, hříšně vyhlížející, oči bázlivé, plné nejistoty. Posadila se. Lehce jako čerstvý vánek ovívajíc mohutné stromy za letního dne.
Pohlédla na něj. Na toho čaroděje, který ji tolik uchvátil. Popelavé vlasy, dopadají volně na záda, pečlivě upravené vousy přidávají na rozumu jeho mužné tváři. Plná ústa, z nichž však nevycházejí jen plané řeči, ale pouze pečlivě uvážená, moudrá slova. Léty ošlehané vrásky od smíchu, jež jsou nejvíce znatelné v okolí očí a úst, naznačují s jakým humorem a lehkostí se tento bohémský tvor, protlouká svým životem. Jako lávka lomí dvě křišťálové říčky, rozděluje výrazný nos jeho dvě nebesky modré oči.
Zachytil její zkoumavý pohled. Poplašeně odvrátila zrak k zemi a pak, stejně tak jako gejši uchvacují muže svým hlubokým pohledem, i ona spojila jeho vybízející pohled se svým. Lekl se. Nečekaný nával emocí v něm vyvolal nepříjemný pocit. Začal se ošívat a najednou nevěděl kam svůj zrak upřít. Zmateně těkal očima po místnosti, snažil se uklidnit.
Přistoupila k němu. Ruměnec ve tváři značil její mladiství stud, kterému se neubránila. Něžně, jako matka přejede rukou po hlavičce novorozeněte, pohladila i ona jeho tvář. Ucítila jeho strniště na své dlani. Odložil štětec, jež držel a otcovsky stiskl její drobounkou ručku. Jejich prsty, jako by se proměnili ve dvě ozubená kolečka. Přesně s takovou lehkostí do sebe zapadly.
Sálala z nich horkost, vzrušení, očekávání. Byli sami. Sami v tom černém, tmou prostřeném pokoji. Usadila se na jeho klín. Plachtu, jež skrývala její nahou kůži, nechala volně spadnout po zádech dolů. Neřekl nic. Jen jeho dech se jako na povel nekontrolovatelně zrychlil. Nemohl se nabažit její pevné, jemné pokožky. Zná její slabiny. Ví přesně kam sáhnout, aby došel k očekávanému cíli, ale nechtěl. Nechtěl uspěchat tuto dech beroucí chvíli. Natáhl se a chopil se štětce. Namočil jej do studené vody a opatrně přiložil na její skráň. Ladnými pohyby přejel níže, po odhaleném krku až na její ramena.
Zastavila ho. Po očku se zahleděla z okna. „Je mi líto,“ povzdechla zklamaně při pohledu na neúprosně vycházející slunce. Přitiskla své lehce narůžovělá ústa na jeho a jemně je stiskla. Naposledy ho pohladila a tak, jako se z oblohy ztrácí noční ptáci, se s prvními slunečními paprsky vytratila i ona. Navždy.