Debilové v kosmu: Hlídka

Kerej debil přišel s tim geniálním nápadem, aby se ve dne kolem Čtyřky pohybovaly tříčlený hlídky? A kerej magor dospěl k názoru, že zrovna já mám dohlížet na tyhle mlíčňáky. Nějakej Patrik, debil, co si furt myslí, že je na dovče a Kasandra... holka v armádě? Kam sme se to sakra dostali? Otevřel sem si lahváč a dal si loka. Ti dva seděli a dívali se na mne jako na nějaké divné zvíře v ZOO. "Co je, blbečci?" zeptal sem se na rovinu. Otočili se ode mě, ale po očku mě sledovali. Myslí si snad, že je zabiju, nebo co, volové? Krajina kolem nás byla hnusná, všude samý lijány, kapradí a buhví jaký hnusárny.

Vstal sem, zavřel sem lahváč špuntem, kerej sem používal, aby se mi do něj nenacpalo nějaký svinstvo a zved sem svou bazuku. Pak sem jí ale vodložil na zem, protože sem slyšel zvuk, kerej sem dobře znal. Vážka. Vyndal sem pistoli, svou druhou zbraň, z pouzdra. Zvuk zhlasil, takže ho slyšeli už i ti nováčci a zpozorněli. Díval sem se na všechny strany. Musí bejt blízko, sakra, vždyť jí slyšim. Pak mi to došlo. Byla celou dobu nad náma. Zvedl sem hlavu, byla dvacet metrů od nás a letěla k Kasandře. Patrick si vážky taky všim a skočil na Kasandru, čímž jí srazil k zemi a dostal jí tak z dosahu tý vobludy. Vážce se na takhle nízce umístěné cíle útočí blbě. Ale nebránilo jí to zaútočit na mě. Nicméně sem jí trefil do jejího oka, velkýho jak kopačák, což jí poslalo k zemi. Vystřelil sem ještě několikrát, než sem měl jistotu, že je po ní.
"Deme?" zeptal sem se těch na zemi válících se blbečků. Vypadali, že by mezi nima časem něco mohlo za jinejch podmínek bejt, ale tady jasně alespoň jeden z nich chcípne dřív, než to bude možný. Dívali se na mě už ouplně jinak, s úctou. Sem tu už šest let, sem starší než poručík, kterej týhle podělaný misi velí, ale s vedením nechci nic mít. To je hrozná vodpovědnost, velet jinejm lidem, mít v rukou jejich životy. Já navíc nejsem dobrej stratég, to ne. Zato oddělat vážku je pro mě hračka, tu bych možná dal i se zavázanýma vočima. Ten blbeček Patrik se ještě chvíli díval na vážku, jako by čekal, že si to s tou smrtí ňák rozmyslí.

Pomalu sme se vraceli, ta hnusná džungle pod nohama praskala a já si už představoval, jak si zdřímnu v posteli. Už jsme byli deset hodin mimo město, tma svinsky rychle sílila. Možná to byl důvod, proč jsem si těch svinskéjch džunglovejch chobotnic nevšim dřív, než ta holka, Kasandra, zařvala, jak se jí ta hnusárna usadila na vlasech. To svinstvo vážilo tak dvacet kil, mělo to šest třímetrových chapadel a Kasandřina hlava jí dávno zmizela v tlamě. Ozvalo se křupnutí, jak se jí zlomila krční páteř. A pak její tělo spadlo na zem, krk přeseknutý v půli a hlava už byla dávno v žaludku chobotnice. Ta z ní pak slezla s tím, že se vrhne na toho nováčka. To už jsem ale pálil z pistole o sto šest.

Dvě střely stačily a stvůra chcípla. Podíval sem se nahoru, vodkud stromová chobotnice skočila, byly jich tam aspoň dva tucty a chystaly se skočit se na nás. "Nahoře!" vykřikl jsem a už jsem to do nich pouštěl z pistole. Bazuka mi byla na prd, ale nováček už zahájil palbu ze svého samopalu. Dvanáctkrát jsem vystřelil pak jsem mačkal na prázdno. K mý hlavě letěla další stvůra a já cítil, že se nevyhnu. Díval sem se na její kruhovou tlamu s spoustou zubů usazených na svěrači. Dosedla mi na hlavu, jako nějakej velkej klobouk a spadla mi až na ramena.

"Kurva!" zakřičel sem si. Takhle má smrt neměla vypadat. Chtěl sem zemřít starej, v křesle, nejlíp plnej vodky, ne s nějakou kravskou stvůrou, která mi brání i vidět. Čelist mi obklopovala krk a chystala se zaklapnout. Nikdy sem, sakra, neměl rodinu, ani děti, nic. Na tomhle světě po mě zůstane jen mý tělo, shnilý jak jabko. K čertu, možná jsem měl žít líp... Zaslechl jsem střelbu, jak se to děcko bránilo, ale já si byl jistý, že ten mladík určitě nemá šanci. Celý tenhle pitomý svět... Poslední věc, co jsem zaslechl, bylo křupnutí mé krční páteře. Smrt si mě konečně našla...