Den Padlého

Ten den jsem se utopil. Nebyl to zrovna nejelegantnější způsob smrti, ale docela jsem pospíchal a bylo to nakonec nejlepší řešení. Když se totiž utopíte a nikdo nenajde vaše tělo, není to tak podezřelý, jako když spadnete s letadlem nebo tak něco. Utopení není ani moc příjemný, protože skončíte celý mokrý, a pokud si špatně zabalíte věci, tak si toho mokrýho oblečení ještě užijete víc než dost. Naštěstí mám za ty roky v neprodyšným balení věcí do igelitu docela praxi. Ale to nejnepříjemnějším na tom dnešním topení bylo to, že jsem nestihnul odjet na Kanáry a udělat to tam, ale musel jsem to udělat v pětistupňový Temži. Jo, sice bych si teoreticky mohl jít zaplavat do kapalnýho dusíku a nic by se mi nestalo, ale to neznamená, že je mi to příjemný. Sice my všichni, co jsme aspoň chvíli byli tam nahoře máme trochu jiný vnímání teplot, ale pět stupňů je pět stupňů a to je zima, obzlášť když plavete od Battersea až k Toweru.
Když jsem proto u Toweru vylezl ven, bylo to osvobozující. Byly tři hodiny ráno, všude ticho a klid, takže jsem se mohl v klidu převlíknout do suchýho a rozmyslet co teď. Stejně si myslím, že to můj šéf, teď už bejvalej, nedomyslel s těma našima schopnostma. Kdyby nám je vzal, tak nám to tu znepříjemní mnohem víc, takhle nám jenom dal svobodu. Asi ho baví pozorovat, co zas vymyslíme. Tak tentokrát ho zklamu.
Říkáte si, co to melu za blbosti. Moje chyba, měl jsem se představit. Jsem Abbe, padlej anděl. Z mýho pobytu nahoře mi zůstalo pár schopností, který se mi tady, ve světě lidí, docela hodí. Jedna z nich je ta, že na sebe můžu vzít jakoukoliv podobu. Dobře, nemůžu, já jsem pořád já, ale můžu oblbnout lidi kolem, aby si mysleli, že vypadám jinak. Ještě před pár hodinama by mě viděli jako šedivějícího vysokýho čtyřicátníka s přísným pohledem, teď už by mě viděli jako studenta londýnský univerzity s poctivým a částečně vychytralým pohledem. Rád jsem používal mladý kluky, mohl jsem se tak dostat na spoustu míst, kam staršího chlápka nepustí, a víc si užívat. Důležitý ale bylo nebejt moc podezřelej. Lidem stačilo jenom trochu strčit do mysli a za pár hodin už věřili tomu, že vás znají odjakživa, ale nesměli jste si zahrávat moc, aby na to nepřišel někdo z vyšších. Vyšší jsou ty mrchy nahoře, co se tam drží zuby nehty a říkají, jaký je to tam super, ale ve skutečnosti závidí nám padlejm tu svobodu, co tu máme. A stačí jenom trochu něčeho zneužít víc než musíte a přijdou pro vás a pošlou vás jednosměrným expresem dolů, odkud není návratu. A příjemný to tam taky nebude. Sice jsem nikdy nemluvil s nikým, kdo tam byl, protože odtamtud se vážně nikdo nevrací, ale co jsem slyšel, tak tam mají speciální část přímo pro nás, říkají tomu kotel. A jestli jste tu někdy byli na fotbale, tak asi víte, jak vypadá takovej fotbalovej kotel. A teď to znásobte tak tisíckrát, přidejte oheň, železo, křídu a pár mučících nástrojů a tak nějak vypadá pekelnej kotel. Oheň proto, že zima nám moc neublíží, zato horko nám může spálit peří na křídlech a pro anděla není větší potupa než přijít o křídla. Železo a křída jsou jediný dvě věci, který nás můžou zabít, když nám je vrazí do srdce, tam budou asi jenom na efekt, ale stejně. No a o mučících nástrojích se snad netřeba víc zmiňovat.
Během tohohle mýho rozjímání začalo vycházet slunce. S radostí jsem mu nastavil svoje křídla, aby douschly. Možná vám přijde divný, že padlej anděl má křídla, ale je to tak. Jedinej rozdíl je v tom, že ty tam nahoře mají peří bílý jako sníh, ale my ho máme šedivý. Což ale neznamená, že bysme na svoje peří nebyli hrdý a nepečovali o něj. Lidi to nevidí, ale další padlí jo a i když na sebe nenarážíme tak často, byla by ostuda nemít upravený peří. Jo, další překvapivej fakt, jsme samotáři. Anděla totiž může zabít jenom jinej anděl, lidi to prostě nesvedou, ani tím železem. A jsme hrozně malicherný. Pár andělů to zkoušelo, žít ve dvojicích, chránit si záda, ale po čase se kvůli nějaký prkotině pohádáte, porvete a v nejhorším případě zabijete. Věřte mi, taky jsem to zkoušel. Vzal jsem si pod ochraný křídlo tohle mládě – Cassiela, jenže po čase mu narostlo sebevědomí a myslel si, že je lepší než já. To nikdo neslyší rád. Nakonec musel zdrhnout. Naposled co jsem slyšel, byl v Turecku. Co tam dělá netuším, já tam vydržel tejden, dýl tam nevydržíte ani kvůli těm jejich břišním tanečnicím.
Zaslechl jsem hlasy, kolem Toweru začali chodit první lidi. Protáhnul jsem se a opatrně se vyplížil ze svýho úkrytu u hradeb. Byl čas sehnat si život.

Sotva jsem vylezl, začalo pršet. V Londýně věc poměrně obvyklá, ale stejně jsem si na to nemohl zvyknout. Nemám prostě rád, když mi moknou křídla. Trochu jsem se otřásl, před chvílí jsem uschnul a teď tohle.
„Snad ti není zima?“ ozval se za mnou posměšnej hlas. Všechny chlupy na zátylku se mi zježily. Pomalu jsem se otočil a moje podezření se naplnilo.
„Cassi, co ty tady?“ zeptal jsem se a ostražitě si anděla prohlížel. Vyrostl od tý doby, co jsem ho viděl naposled.
„El, teď mi říkají El.“
„Pro mě vždycky budeš Cass.“ Zamračil se. „Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi v Turecku.“
„Jo, byl jsem. Ani s těma jejich břišníma tanečnicema tam nejde vydržet moc dlouho.“ Teď jsem se zamračil já. „Přišel jsem ti nabídnout kšeft.“
„Kšeft? Ty mně? Proč?“
„Protože sám to nezvládnu.“
„Takže já mám s tebou spolupracovat? Po tom, co se stalo?“ Musel si ze mě dělat srandu, ale tvářil se vážně. Hodil po mě nejnovější vydání Timesů a ukázal na článek v rohu. Psalo se tam o vraždě, už třetí ve třech tejdnech, nic tak zvláštního, kdyby tam nebylo tohle: „Všechny oběti se nalezly s probodnutým srdcem, sedřenou kůží na lopatkách a vyříznutým jazykem.“ Podíval jsem se na Casse. „Jak mám vědět, žes to nebyl ty?“
„Byl jsem v Turecku, celej minulej měsíc. Přiletěl jsem až dneska.“
„To by mohl říct každej.“
„Mám svědky. Spoustu. Mezi nima i Hakana. Myslím, že ho znáš. Klidně si to ověř.“
„To taky udělám,“ odpověděl jsem mu a v ruce už jsem držel vyškubnutý pírko z křídla. Nebyl to můj nejoblíbenější způsob komunikace, ale byl nejrychlejší. Jedno pírko udrží spojení tak minutu a to mi stačí. Zavřel jsem oči a soustředil se. Pírko začalo pomalu hořet. Když mi oheň začal olizovat prsty, pustil jsem ho na zem a znova se podíval na Casse. „Dobře, dejme tomu, že máš pravdu. Proč já?“
„Hakan mi tě doporučil. Navíc se známe už z dřívějška. Jdeš do toho se mnou nebo ne?“
„Neříkám to rád, ale jdu. Tomu hajzlovi to nemůže jen tak projít.“
„Dobře,“ Cassovi se zjevně ulevilo. „Ale řekni mi něco. Mě na tom zarazila jedna věc, ale tebe zjevně ne. Proč ty jazyky?“
„Aby to nevykecali. Když by v pekle křičelo moc andělů jedno jméno, mohl by to někdo zaslechnout, najít si ho a zničit.“
„A to ho nemůžou třeba napsat?“ Usmál jsem se. Vypadal a vlastně i byl už starší, ale v některejch věcech pořád ještě mládě.
„Ty si myslíš, že tam dole stojí někdo s tužkou a papírem a chce po všech jméno vraha? Kdepak, těm jsou i ty uříznutý jazyky úplně ukradený.“
„A jak by teda... Jasně, špehové,“ došlo mu. Tak přece jenom něco se naučil. „Kde začnem?“
„V Subwayi.“ Překvapeně se na mě podíval. „Mám hlad, nejedl jsem od včerejšího utopení a nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jestli se nenajím, tak budu celej den k ničemu.“
Náhle se zazubil. „Je hezký vidět, že některý věci se nemění.“

Po tý, co jsem dojedl svojí bagetu a Cass dopil svojí kolu, vydali jsme se na cestu. Faktem bylo, jak řekl Cass, že některý věci se prostě nemění, takže i když jsme se tehdy dost šíleně pohádali, teď jsme vedle sebe šli jako kamarádi od dětství. Teprve když jste s někým, zjistíte, jak je váš osamělej život smutnej. Ale tím jsem se nehodlal zabejvat. Byl jsem s ním jenom kvůli těm vraždám.
Cass měl u sebe vystříhaný novinový články o všech těch vraždách a my se rozhodli vzít to popořadě a nejen kvůli tomu, že se ta první vražda odehrála v jedný uličce u okurky, jak se tý skleněný obludnosti říká, což je kousek od Toweru.
Pořád pršelo, takže jsme si ani nedělali naděje, že bysme tam mohli něco objevit, ale kdo ví, andělé po sobě nechávají i jiný stopy než ty, co se spláchnou po prvním dešti. Šli jsme potichu, zabraný ve svejch myšlenkách.
„Proč by to dělal? Proč by nás vraždil?“ zeptal se Cass.
„To by mě taky zajímalo.“ Nad touhle otázkou jsem přemejšlel od chvíle, kdy jsem viděl ty noviny. Čas od času prostě nějakej anděl umřel, to se stávalo. Ale tohle byla brutální a promyšlená vražda – probodnutý srdce, uřezaný křídla a ještě ten vyříznutej jazyk. Nerad jsem to přiznával, ale měl jsem trochu strach. „Každopádně ví, co dělá,“ pokračoval jsem. „Nebude tu novej, ale zase nevím, proč s tím začal až teď. To jsi sem vážně přiletěl jenom kvůli těm vraždám?“
„Potřeboval jsem z Turecka vypadnout. A-“ zarazil se. „Ten poslední byl kamarád. Chvíli jsem u něho byl, když... Když jsem tehdy... No, odešel od tebe.“ Zadíval se na mokrej chodník. „Dlužím mu to,“ dodal skoro šeptem. „Ale přijde mi divný, že si toho tady nikdo nevšimnul.“
„Jak to myslíš?“
„No, že z andělů o tom asi nikdo neví, nebo to neřeší.“
„Víš, jaký jsme. Noviny nečeteme, zprávy nás nezajímají a trpíme utkvělou představou, že nám se nic stát nemůže.“
„No jo. Hele, už tu jsme,“ řekl a ukázal k lavičkám na malým náměstíčku. „Tady ho našli.“ Nevím proč, ale překvapilo mě, že nejsme v žádný úzký, tmavý uličce, ale na normální ulici plný lidí, kousek od okurky a pár metrů od nějakýho kostela.
„Tak jo, vezmi to od kostela, já to vezmu tamhle odtud a sraz u laviček,“ mávnul jsem směrem, jakým se má vydat a sám jsem šel na druhej konec náměstíčka. Hledal jsem cokoliv nepřirozenýho nebo změněnýho. Když změníte nějakou věc, tak ještě pár týdnů potom vyzařuje takový podivný světlo, který vidíme, ale nikde jsem nic podezřelýho nenašel. Vypadalo to prostě jako normální zapadlý náměstíčko. Na stopu jsem narazil až u laviček. Pod jednou leželo šedivý pírko. Klidně mohlo bejt holubí, ale když jste anděl, tak na první pohled rozeznáte holubí peří od peří svýho druhu. A tohle nebylo holubí ani náhodou. Opatrně jsem ho sebral a founul na něj. Zavlnilo se a zalesklo tím typickým andělským leskem.
„Máš něco?“ ozval se za mnou Cass, až jsem se skoro leknul.
„Jo.“ Ukázal jsem mu pírko.
„Dokážeš poznat, čí je?“ Pokrčil jsem rameny. Existoval jeden způsob, jak to zjistit, ale vyžadoval poměrně velký množství krve. Lidský krve. A do vraždění lidí jsem se zrovna pouštět nechtěl.
„Ne,“ odpověděl jsem nakonec. „Nic mě nenapadá.“
„Takže jsme tam, kde jsme začali.“ To jsme sice nebyli, protože z jednoho mizernýho pírka se toho dá zjistit docela dost, když víte jak na to, ale z nějakýho důvodu jsem to Cassovi neřekl a jen jsem přikývnul. „Sakra,“ zaklel.
„Klid. Kde byla ta další?“
„Bell Yard. U Fleet Street. Tady už nic dělat nebudeme?“
„Ne. Byl opatrnej a nenechal tu žádný stopy, který bych našel. Takže to musíme zkusit dál. Jestli někde s něčím manipuloval, tak ho najdeme podle energie, kterou to bude vyzařovat. Pak to půjde rychle. Když ho překvapíme, neměl by bejt problém.“ Tohohle okamžiku jsem se taky docela bál. Ono se to jen tak řekne: najdem ho a zabijem – ale i když budem dva na jednoho nemusí to bejt taková sranda. Tyhle určitě taky bojovali a zabil je, bude silnej a jediný, co bude na naší straně, bude moment překvapení.

Na Bell Yardu to vypadalo nadějnějš. Předně se to víc blížilo mojí představě úzký, temný uličky a už od pohledu bylo jasný, že tudy tolik lidí nechodí. Co mě potěšilo nejvíc bylo to, že na baráku naproti místu, kde našli tělo, byla nainstalovaná kamera. Možná něco zachytila. Nechal jsem Casse prohledávat venek a vešel do baráku. Zjevně tam sídlila nějaká manažerská firma. Vešel jsem jako mladej, dobře oháknutej chlapík se slunečníma brejlema na očích. Sekretářka na recepci si mě podezřele prohlídla.
„Dobrý den. Já jsem agent Jones, jsem tu kvůli té vraždě. Potřeboval bych vidět vaše záznamy kamer.“
„Ale ty si odnesla policie.“
„Vážně? Mně řekli, že si mám zajít sem. No, samozřejmě, policie. Proč si vždycky myslí, že na všechno vystačí sami?“ povzdychnul jsem si. „Náhodou kopie nemáte?“
„Je mi líto pane, všechno odnesla policie.“ Zjevně mluvila pravdu.
„Děkuji vám za vaši pomoc.“ Vyšel jsem ven a až tam jsem si dovolil zaklít.
„Tak co?“ zeptal se Cass.
„Nic. Odnesli to cajti. Co ty?“
„Taky nic. Chceš si to ještě projít, možná jsem něco přehlídnul.“
„Ani ne, věřím ti. Na těch vraždách mi přijde něco divnýho jen nemůžu přijít na to co.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ale ono jsou celkově divný. Za celou tu dobu, co jsem tady, jsem nic takovýho nepotkal ani neslyšel.“
„Nezajdem na oběd?“ navrhnul Cass. Ušklíbnul jsem se. Zatímco já jsem bez snídaně nebyl schopnej fungovat, Cass zase nemohl jíst dřív než v jedenáct, takže o tom, kdy půjdeme na jídlo jsme se vždycky hádali.
„Ale jo, sice je půl dvanáctý, ale budiž.“ Neměl jsem náladu se s ním zase hádat. A vrtaly mi hlavou ty vraždy. Kdybych jenom mohl přijít na to, co je na nich tak divnýho, co je špatně.

Na oběd jsme zašli do jedný thajský restaurace, kam jsme chodili i dřív, když jsme ještě byli parťáci. Krásný oživení starejch časů. Zatímco jsem jedl svoje kéng kchíjou ván kaj, probíral jsem v hlavě celej den. Byl pestřejší než obvykle. Utopení, objevení bejvalýho kamaráda, vraždy, pírko... Něco tam ale nesedělo. Byl jsem si tím jistej, ale pořád jsem nemohl přijít na to co. A pak mi to došlo. Opatrně, jako kdyby se nic nestalo, jsem položil příbor a zvednul se od stolu.
„Musím jít vypustit nádrž.“
„Dík, to jsem snad ani nepotřeboval vědět,“ ušklíbnul se Cass a já zmizel na hajzlech. Teprve když jsem se pořádně zamknul, jsem dal trochu průchod svejm emocím. To, co se mi celej den nezdálo byl můj rozhovor s Hakanem. Znal jsem ho, vždycky mluvil strašně složitě a sáhodlouze, ale ráno mi odpovídal stručně, skoro jednoslovně. To nebyl on. Vyškubnul jsem si pírko a zkusil se s ním spojit. Nešlo to. Vztekle jsem hodil pírko do mísy. Neměl jsem moc času a potřeboval jsem si bejt naprosto jistej. Kousnul jsem se do prstu, dokud nevytryskla krev, a tou jsem potřel to nalezený peří. Nemohlo to určit, o jakýho anděla se jedná, ale mohlo mi to říct jeho věk a postavení.
„Padlej anděl druhý třídy, na zemi necelejch třicet let,“ zašeptal jsem výsledek a žaludek se mi zhoupnul. Já chodím s tím parchantem celej den, ale dojde mi to až teď, asi stárnu.
Spláchnul jsem a vyšel ze záchoda. Cass seděl u stoju a dojídal svoje jam talé. Nevěděl, že já vím, a to bylo dobře. Jediný, co bylo na mojí straně, byl totiž moment překvapení. Ruka se mi v kapse automaticky sevřela kolem železnýho kolíku, kterej u sebe nosí každej padlej. Už jsem ho skoro vytáhnul a vrazil do Casse, ale byl rychlejší. Ani nevím, jak se mu to povedlo, ale najednou neseděl u stolu, ale stál přede mnou, svůj železnej kolík v ruce, a díval se na mě tím svým opovržlivým způsobem, kvůli kterýmu jsme se skoro zabili i tenkrát.
„Jaks na to přišel?“
„Hakan. Zkazils to. Mluví jinak.“
„Jo aha... No jo, neměl jsem zrovna čas si s ním promluvit to víš. Jenom pár slov, víc jsme nestihli.“
„Ty zkurvysyne, za tohle zaplatíš!“
„Já?“ Zatvářil se překvapeně, ale ten arogantí úsměv měl na ksichtě pořád.
„Kolik už jsi jich zabil? A hlavně proč?“
„Nevím,“ zadíval se na svojí ruku. „Po první desítce jsem je přestal počítat. A proč? Překáželi mi. Všichni mi překážíte. Patříte do pekla a já vás tam pošlu. Všechny. A pak mi odpustí a já se vítězně vrátím nahoru.“
„Ty jsi vážně blbej.“ Bylo mi z něj špatně. On si vážně myslel, že se může dostat zpátky nahoru? Počkat, on chtěl zpátky nahoru?
„Máš ještě nějaký poslední přání?“ zeptal se mě a tvářil se skoro blahosklonně. Nenáviděl jsem ho.
„Jo, přeju si, abys tam dole trpěl tolikrát víc, kolik jsi nás zabil.“
„Špatný poslední přání, protože se ti nesplní.“
„To se ještě uvidí.“ Zaútočil jsem na něj, ale ani jsem ho neškrábnul. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se pohyboval tak rychle. Budu na to muset jinak. A budu na to muset přijít rychle.
Kopnul mě do břicha a já jsem odletěl na protější stěnu. Ironií bylo, že lidi v restauraci dál v klidu jedli. Jakmile ze sebe shodíte převlek a máte jenom svojí andělskou identitu nevidí vás, ani nic, co děláte. Že se něco děje, by si všimli teprve když by jim restaurace spadla na hlavu.
Znova jsem zkusil na Casse zaútočit, ale znova uhnul a poslal mě zpátky na stěnu. Hrál si se mnou. Chtěl si to užít. Ale já nemám rád hry. A v tu chvíli jsem dostal nápad. Na některejch stolech byly zapálený svíčky. Sice to není pekelnej oheň, ale mohlo by to bejt dostatečně horký, aby to rozhodilo anděla. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale na mě naprosto nečekanou rychlostí jsem se přesunul od zdi ke svíčce a ke Cassovi. Nemířil jsem. Prostě jsem tou svíčkou máchnul do prostoru, kde jsem ho tušil. Až když zařval, uvědomil jsem si, že jsem ho trefil. Nějakou záhadou se mi podařilo narvat mu svíčku do oka a horkej vosk mu stíkal po tváři. Jo, to muselo bolet, ale nemohl jsem se zdržovat tím, že ho budu litovat. Vzal jsem svůj kolík a jedním rychlým pohybem mu propíchnul srdce. Ani jsem se nepodíval, jak mizí jeho andělská zář. Prostě jsem se otočil, hodil na náš stůl deset liber za jídlo a vyšel na ulici.
Mraky se roztrhaly a zase svítilo sluníčko. Nastavil jsem mu tvář a vykročil jsem. Ne, tenhle život jsem měl fakt rád, takže se o něj nenechám tak lehce připravit.