Ošklivá Kocovina

Někdy se to prostě stane. A když už se to stane, máte tři možnosti: myslet si, že jste blázen, dovolit ostatním, aby si mysleli, že jste blázen nebo se s tím vyrovnat.
Mě se to stalo dnes ráno a ještě si nejsem jistá, kterou možnost si vyberu.
Vyrovnávám se s nepříjemnou bolestí hlavy, kterou (zcela právem) přisuzuji kocovině. Včerejší večírek se mi poněkud vymknul z ruky a tak nevím, kdy a jak odcházeli hosté, ani kdy jsem si začala povídat se skřítky. No ano, první myšlenka, která přežila v mé zmámené mysli byla: neměla bych vidět obludného skřítka, kterak za pračkou prokusuje ponožku. A neměla bych si povídat s tím tvorečkem, kterému jsem začala přezdívat Ošklivá Kocovina. (Připustit, že by to bylo něco jiného už hraničilo s šílenstvím.)
"Co to sakra je?"
"Ponožkožrout přece." Kocovina se sklouzla z temene mé hlavy na rameno a dodala: "Jdou o něm hotové legendy. I když teda nevím proč, je to obyčejný ňouma se slabostí pro pikantní stravu. Já jsem na mnohem vyšším stupni, ale nějak nedosahuji jeho popularity. Nás techno-biology lidi nějak nemají v lásce." Kocovina se pustila do jakési činnosti, která skončila bolestí mé krční páteře, podobnou elektrickým šokům.
"Opravdu? Neuvěřitelné!" Sarkasmus mi v hlase přímo bublal. Cosi jako bublání probíhalo celým mým tělem. Neodvažovala jsem se hádat, kde má bublání zdroj ani jak to dopadne. Podobné úvahy měly nepříznivý vliv na moji pozornost.
Pozorovala jsem toho šedo-hnědo-jakéhosi oslizlíka za pračkou a v duchu se loučila s bílou bavlněnou podkolenkou. Vypadalo to, že při ukusování toho propoceného sportovního prádla labužnicky mlaská. Otočil se mi bublající žaludek.
Ošklivá kocovina si zase vylezla na vrchol mé hlavy a do čela mi začala zatloukat hřebíky. Byly to ty dlouhé, ocelové, s otupenou špičkou. Ohnala jsem se po ní. Kocovina však byla mrštná, uhnula a jako odvetný čin hodila kladivem. Trefila se do zápěstí. Mého. Bolelo to. Bestie prťavá!
"Nech mě laskavě dělat moji práci." Zanadávala Kocovina a zatočila hřebíkem nad levým okem. Byl to zvláštní pocit. Ne taková bodavá bolest jako když hřebíky zatloukala, spíš odporně nepříjemný tah. Jako by se na otáčející se hřebík navíjely mozkové blány, pěkně jedna po druhé. Zacukalo mi v oku a div, že jsem neuronila slzu.
"Co mám dělat s tím Ponožkožroutem?" zoufale jsem se snažila být praktická.
"Co bys s ním chtěla dělat?" další pootočení hřebíku.
"Au! No třeba ho chytit do krabice a vyhodit."
"Hmm. Zkus to. Přijde jinej." Další hřebík nad levé oko. Fajn, za chvilku budu jako jehelníček. Dnešek je jeden velký průšvih. Že já blbec neprospala celý den! Ne, kdepak, já musela vylézt a… ani nevím co jsem to chtěla v koupelně dělat. Snad si vyčistit zuby? Kdo ví. A jak se stalo, že jsem nahlédla za pračku, je mi taky záhadou. Leda by to mělo něco společného s tím, že jsem měla oblečenou jen jednu ponožku…
Kocovina asi zachytila lítostivý pohled, který jsem vrhala k pomalu mizející podkolence a zcela přátelsky mě varovala: "Ten novej může být mnohem žravější."
"Tak co mám dělat?" Otočila jsem se od pračky, až to Kocovinou hodilo, a šla si napustit vodu do skleničky. To, že s kocovinou mluvím ještě neznamená, že ji nemůžu zlikvidovat polknutím hrsti prášků proti bolesti. Musela jsem se obdivovat, za tak rozumnou úvahu.
"Nejlepší bude, když si ho nebudeš všímat. Prašánka a Drobila si taky nevšímáš." Kocovina ztlumila přebasované divoké bubnování, které po celou dobu naší známosti nechávala hrát někde v mém týle.
"Koho že?" nevěřila jsem vlastním uším. "Kdo je kruci Prašánek a Drobil?"
"Přeci domácí skřítkové, stejně jako Ponožkožrout. Je to jedna velká protivná cháska. Nic pořádného to neumí. Berou je klidně bez kvalifikace. To by se u techno-biologů nemohlo stát. My musíme chodit na rekvalifikace a kurzy sebeobrany… nás se lidi pořád snaží zlikvidovat. No stejně jako teď ty s těma práškama."
Polkla jsem prášky a pro jistotu si rozpustila nějaké vitamíny navíc.
"No tak promiň… Říkáš my? Kdo ještě je ten techno-biolog?" na to jak mi bylo zle jsem byla nějak moc zvědavá.
"No třeba Zatuhlík. To ti je borec. Dělá převážně noční, nechává lidem zatuhnout svaly, že se pak nemůžou ráno zvednout z postele. Nebo Víla Zubnička. Ne neproplácí vypadené zuby, to je jen pověra. Zubnička způsobuje bolest zubů."
Kocovina se ve svém vyprávění dostávala do varu a tak jsem ji opatrně přerušila: "Víš co, já to raději nechci vědět."
"Nevadí, já jsem tady stejně s prací skončila. Těším se na další setkání." A Ošklivá Kocovina odešla.
Jak se rozpouštěly prášky v mém žaludku, rozpouštěly se i hřebíky v mém čele. Nahlédla jsem za pračku. Ponožkožrout zmizel. Podkolenka taky.
Jo, s tím se nějak vyrovnám.