Bezejmenná - kapitola první

Bílá mlha, hustá jako mléko, zahalovala celou Radanovu ulici. Krásně upravené domy nebylo téměř vidět v mdlém světle pouličního osvětlení. Velké kostelní hodiny ukazovaly minutu před sedmou hodinou ráno a z jednoho z domů, se ozval ječící budík. Z postele se zvedla ruka a rázným máchnutím jekot budíku ukončila. Na velké manželské posteli spala jenom jedna dívka. Rozespale se posadila na postel a s ještě zavřenýma očima se rozešla přes svůj pokoj ke dveřím. Bohužel, příliš přecenila své orientační shopnosti a narazila hlavou do skříně, která stála hned vedle dveří. Již dostatečně probuzená, se dívka, s klením a přáním všeho nejhoršího na adresu skříně, vydala do koupelny. Po ranní očistě se oblékla do svých oblíbených vytahaných džín a tmavě modrého trička. Letmo se podívala na svůj odraz do zrcadla a s úšklebkem vzala batoh a vydala se na cestu do školy. Vyšla před dům, rozhlédla se a přemýšlela kudy dnes půjde. Nakonec jí rozhodování ulehčil mladík, kráčící jejím směrem. Vesele se na něj zazubila a čekala než se silueta vynoří z mlhy a připojí se k ní. Byl to její kamarád Daniel. Jeho vysoká, statná postava se postupně rýsovala v oparu mlhy. Měl delší, vlnité tmavé vlasy, zelenohnědé oči, trochu křivý nos a hlavně moc sympatický úsměv, kterým si dokázal získat sympatie nejedné dívky. Konečně, už byl dostatečně blízko pro konverzaci.
"Zdravím tě, kolego! Tak co? Dneska si měl zase natáčky?", rýpavě poznamenala dívka.
Daniel, byl na takovéto provokace zvyklý a vůbec to nebral jako urážku. Měl rád legraci a nebyl pro něj problém, udělat si ji i sám ze sebe. Navíc věděl, že jí to brzy oplatí.
"Dobré jitro, kolegyně. Ano, ano! Natáčky. Dnes také. Ostatně jako vždy.", přátelsky odvětil a připojil se ke své kamarádce.
Vydali se společně na cestu a po pár krocích se ztratili v mlze.
Kráčeli naprosto suverénně po notoricky známé cestě do školy. Mlžný opar kolem by se dal krájet, ale oni se přesto spolehlivě vyhýbali četným překážkám. Během cesty si povídali. Mluvili o londýnské mlze, která se z čistajasna objevila v jejich jinak prosluněném městečku. Téma se zdálo nevyčerpatelné, neboť se od nevyzpytatelného počasí naprosto samovolně dostali až ke globálnímu oteplování. Jejich vášnivá debata o skleníkovém efektu byla hrubě přerušena, když Daniel narazil do nečekané překážky, které si nevšiml, ačkoli na něj mávala dobrou minutu.
"Jejda! Moc se ti omlouvám Valo!", vyhrkl ze sebe nemotorně Dan a pomáhal Vale vstát z živého plotu, do kterého ji omylem strčil.
"No ty seš teda gentleman! Nejdřív slečnu shodíš a pak jí malém rozdrtíš ruku, když ji zvedáš!", pronesla škodolibě dívka a na tváři se jí objevil úšklebek.
"Jsem v pohodě.", řekla Vala a pousmálá se komentáři na Danovu adresu, "Normálně bych nesouhlasila, ale tentokrát musím. Mávám na vás už dobrou minutu. Myslela jsem, že jste si mě všimli a míříte ke mně. No a místo toho mě tady mladý pán málem zašlápne!"
Tentokráte se usmál i Dan. "No fajn, tak jsme si to vyříkali a jdem dál ne? Už nemáme moc času, musíme pohnout kostrou! A kde jsme to skončili v našem rozhovoru? Á ano! Už si vzpomínám! Tak ty tvrdíš, že nás sežerou ufoni?", pronesl sebevědomě a všichni s hlasitým smíchem vykročili směrem ke škole.
Před školou už stál jejich další kamarád Matěj, který na ně netrpělivě čekal a snažil se je najít v bílém závoji. Slyšel Danielův hlasitý a netypický smích, ale uviděl je, až když byli asi dva metry od něj.
"Zdravím! Vidím, že jste po ránu dobře naladění", řekl a zářivě se na všechny usmál.
"Ty sis zase čistil zuby timolínem?" zeptala se jedovatě dívka a ostatní se rozesmáli.
"Ne a nemusíš být taková hned po ránu!", urazil se a škaredě se na dívku podíval.
"Neurážej se hned prosímtě, jakoby si ji neznal", uklidňoval Matěje Daniel.
"Nehádejte se a pojďte dovnitř, je tu pěkná kosa!", zavelela rozhodně Vala a všichni ji následovali velkými prosklenými dveřmi dovnitř.
Vstoupili do vstupní haly školy a pokračovali dále chodbou, hledaje svoje skříňky. Naneštěstí každý z nich měl svou vlastní skříňku úplně jinde a tak se postupně oddělovali. Nakonec zůstala dívka sama a sebevědomně si vykračovala na konec chodby, kde měla svou úschovnu. Otevřela dvířka a zevnitř poliček na ní svítily zelenomodré abstraktní kresbičky, které si ve volných chvílích čmárala na papír. Už se jí tam dokonce začaly vrstvit, nicméně jí to nevadilo a občas dodala další dílko. Letmo mrkla na své umění a veselé barvy jí dodaly po ránu energii. Na chvíli se zastavila, zapřemýšlela nad svým rozvrhem a pak popadla pár knížek a sešitů, které dnes potřebovala. Ozval se bzukot zvonku a dočasně ji ohlušil. Zničehonic ucítila na rameni ruku. Trochu leknutím nadskočila, nestihla se ještě ani otočit a už věděla kdo za ní je. Jasně totiž rozpoznala Danielův smích, který se rozezněl po jejím ladném úskoku stranou a byl slyšet i přes jekot ohlašující začátek první hodiny. Zvonek dozněl a oba zamířili do třídy.
Kráčeli chodbou dosti svižným tempem. Po chvilce dorazili ke dveřím třídy a vtrhli dovnitř jako uragán. Jejich spolužáci již očekávali jejich učitelku biologie, takže se po jejich příchodu zvedlo pár rozespalých těl do vzduchu ve snaze pozdravit vyučující. Jakmile spatřili, kdo přišel, padli opět na své židle a zatvářili se znechuceně. Vcházející dvojici to ovšem přišlo velice zdařilé a tak se jejich smích začal rozléhat po třídě. Daniel si šel sednout vedle Matěje a dívka zamířila do poslední lavice u okna, kde seděla sama. Jen co si sedla, už do třídy vcházela jejich krajně nesympatická profesorka biologie. Líně se postavila a počkala na pokyn k usednutí zpátky. Jakmile si sedla, vytáhla z batohu sešit biologie a skicák. Zatímco profesorka zapisovala absenci, přiletěl dívce na stůl dopisek. Trochu překvapeně se rozhlédla po třídě ve snaze zjistit, od koho tato zpráva přichází a v zápětí na to přišla. Jediný ze třídy, který jí věnoval pozornost byl její spolužák Simon. Byl to vysoký, tmavovlasý kluk s rošťáckým výrazem, který se v třídním kolektivu nikdy neztratil. Mnoho holek po něm pokukovalo, ale ona se o něj nikdy nezajímala. Vlastně se o kluky jako kluky nezajímala prakticky vůbec.
Na otrhaném kousku papíru byla napsaná tak trochu otřepaná fráze "Tak jak dneska je?". Dívka přejela dopis pohrdlivým pohledem, ale ze slušnosti odepsala: "Docela to ujde, ale promiň teď nemám čas si psát. Musím si dopsat biolu." Skrčila útržek a hodila ho do vedlejší lavice s letmým úšklebkem a začala schovávat skicák, protože jí bylo jasné, že teď už opravdu psát zápis musí. Daniel, který seděl s Matějem jen o jednu lavici před ní si této výměny dopisního papíru všimli a hodili na dívku šibalské úsměvy. Oběma jim bylo jasné, že Simon se nevyptává jen tak. Už dlouho se mu jejich spolužačka líbila a tajemno, které kolem sebe navodila ho přitahovalo. Ostatně na škole nebyl jediný. Ovšem tato dívka si své tajemné aury velice cenila a kromě svých tří nejlepších kamarádů - Daniela, Matěje a Valy, k sobě jen tak někoho nepustila. Simon byl jeden z mála, kterým odepisovala aspoň na dopisky.
Dívka vcelku úspěšně ignorovala úšklebky svých kamarádů a začala věnovat alespoň část své pozornosti přednášce o měkkýších. Hodina s nepříjemnou profesorkou se neobvykle vlekla, a to i přes fakt, že dívka obvykle biologii měla v oblibě. Nicméně zápis o chroustnatkách z tabule jen mechanicky opsala a její mysl se začala potulovat úplně jinde.
Za okny školy mezitím začalo pršet a mlha stále neopadala. Vypadalo to téměř romanticky, ale dívka na takové věci jako je romantika nikdy nebyla. Nicméně její fantazie začala pracovat a aniž by si to uvědomovala, přestala psát ohromně záživný zápis o přílipkovcích a místo něj si na okraj sešitu začala čmárat klikyháky. Z tohoto transu ji vytrhl až Matěj, který do ní nepříjemně dloubl a upozornil ji na profesorku, která ji už dobrou půl minutu vyvolávala k tabuli. Dívka se neohrabaně zvedla z lavice a zamířila ke katedře. Učitelka na ni namířila svůj špičatý nehet a zeptala se jí na otázku z látky minulé hodiny. Dívka jí vcelku správně odpověděla, že měkkýši se dělí na mlže a plže a začala se danou látkou zabývat dál. Rozzuřená profesorka, které se nepovedl zátah na studentku, jí úsečně poslala zpátky do lavice a Daniel s Matějem odměnili dívku obdivnými pohledy a přátelskými úsměvy. Dívka usedla do lavice právě ve chvíli, kdy zazvonilo. Roztržitě se podívala na svůj naprosto zničený zápis, který počmárala svými črty. Naštvaně vytrhla papír ze sešitu, skrčila ho a hodila do koše. Mezitím co vytahovala věci do další hodiny se k ní otočil Daniel a nevěřícně na ní koukal.
"Co je?", zeptala se nevrle.
"No tys jí teda vypálila rybník, to se musí nechat. Odkud si to všechno tak věděla?"
"Já ani nevím, asi jsem si to včera z nudy pročítala. Znáš mě, sama ani nevím," odpověděla dívka a potěšeně se usmála.
Mezitím se k lavici přihnala Vala, která seděla o dvě řady vedle. Obě dívky kdysi seděly spolu, ovšem bylo jim to zakázáno, neboť se prý vzájemně příliš rozptylovaly a tím prý rušily i celou třídu, zajímavé, že jim to nikdy žádný spolužák nevytknul.
"Tak co dneska večer podnikáme?", otázala se Vala svých přátel.
"No já bych to viděl na nějaký podnik nevalné pověsti," řekl Dan a upozornil posunkem na počasí venku, které se na jakékoli vycházky nehodilo.
"Já bych zašel třeba do klubu, co vy na to?", zeptal se Matěj.
"A co takhle zajít ke mě? Pokud vám nevadí menší nepořádek, tak mám volný byt," navrhla dívka.
"Hmm, to zní zajímavě. A co budem dělat u tebe?", doptával se Daniel.
"No co asi? Můžem zkouknout nějaké videa na internetu a mám doma pár nových filmů, takže si myslím, že bychom se nenudili."
Všichni souhlasně přikyvovali. Dohodli se, že se sejdou v šest hodin večer v jejím bytě a každý něco donese. Buď k pití nebo jen tak k zakousnutí. Jakmile skončili své veledůležité domluvy, kdo co přinese, ozval se zvonek a jim začala další hodina.
Celý den se dívce obzvláště táhl. Nechápala čím to je. Snad tím počasím? Nebo snad faktem, že se těšila na večer strávený se svými blízkými? Možné bylo naprosto všechno. Musela si přiznat, že jí chyběli nějací spolubydlící. Všichni si o ní mysleli, že bydlí se svým starším bratrem, který jezdí na služební cesty. Pravda byla, ale úplně jinde. Dívka bydlela už rok sama. Její bratr se odstěhoval ke své přítelkyni a nechal jí celý byt. Jejich rodiče byli po smrti. Zahynuli při dopravní nehodě, před několika lety. Nicméně dívka byla zvyklá a samostatný život jí vcelku vyhovoval. Peníze na živobytí dostávala od státu jako sirotek a nějaké peníze jí posílal i bratr. Nebylo to moc, ale bylo to dost na to, aby zaplatila účty a měla celý měsíc co jíst. Sama ani nevěděla, proč nikomu, dokonce ani svým přátelům neřekla, že je v bytě sama. Snad proto, aby měla kam utéct a nikdo se jí nechtěl do bytu nakvartýrovat. Těžko říct, ona sama to nevěděla. Byla si vědoma pouze toho, že jí to naprosto vyhovuje, a tak se svým momentálním stavem nic nedělala.
Pět hodin ve škole se konečně dobralo ke zdárnému konci. Na všechny čekal oběd. Dnes měli k jídlu špagety. Ty měla dívka moc ráda. U kuchařek už byla známá firma, a proto dostala hned u výdeje jídel enormní porci. Nikdo nechápal, jak taková štíhlá dívka dokáže spořádat takovou porci. Nicméně špagety v ní mizely zázračnou rychlostí v obrovském množství. Její přátele jedli také vcelku rychle, ale jejímu tempu se nikdo z nich nevyrovnal. Po chvilce už seděla s příjemně plným břichem a čekala, až její kamarádi spořádají své porce, které byli proti té její opravdu mini.
Po obědě čekaly na všechny ještě dvě hodiny. Měli dvouhodinovku chemie. Chemii dívka přímo nesnášela, ale cvika měla docela ráda. Jejich profesor si pro ně totiž vždycky připravil nějaké pěkné experimenty, při kterých pokaždé něco hořelo, bouchalo, svítilo a podobně. Dívka se v takovýchto věcech přímo vyžívala. Ne, že by byla pyromanka, ale oheň jí prostě fascinoval. Ráda se koukala na plameny zbarvené do různých barev pomocí příměsí. Jejich chemikář to věděl, a ačkoli měl tuto dívku opravdu v oblibě, občas mu naháněla svým fanatickým pohledem na různé výbuchy docela hrůzu.
Dnes si pro studenty profesor připravil vcelku klasický pokus - Bengálský oheň. Dívka tento experiment dobře znala, ale přece se těšila na to, až výbušná směs vzplane. Naopak Matěj se ohně bál. Nevěděl proč, jen věděl, že ho výbuchy děsí a nikdy dívku nepochopil. Měl občas problém i s nějakou větší svíčkou. Pořád se bál, že vosk skape na zem a podpálí koberec. Dívka se mu za to dost často smála, ale jemu to směšné vůbec nepřišlo.
Dvě hodiny plné třaskavin, plamenů a podobných atrakcí uběhly poměrně rychle. Zazvonilo a všichni se vyhrnuli z laboratoře. Naše čtveřice zamířila ke svým skříňkám, naposled si ujasnili instrukce na dnešní večer a pak se vydali na cestu domů. Nejdřív se odpojila Vala, která šla směrem do města, protože dostala za úkol koupit něco k zakousnutí. Po chvilce odešel i Matěj a zůstala jen dvojice nejlepších přátel. Bylo vidět, že Dana něco svrbí na jazyku, ale má problém se zeptat. Dívka to ze začátku ignorovala, ale poté jí to nedalo a zeptala se o co jde.
"No víš, nevím jestli sis toho všimla, ale Simon z naší třídy po tobě.... řekněme, že po tobě pokukuje."
"To je od něj sice hezké, ale snad ví, že nemám zájem," odvětila dívka a brala toto téma za uvavřené.
Daniel chtěl ještě něco podotknout, ale poznal na své kamarádce, kdy už nemá chuť se na dané téma bavit. Raději změnil téma na program dnešního večera. Ještě chvíli probírali různé možnosti, kterémi by se mohli zabavit a pak se museli rozloučit, protože Daniel spěchal domů. Dívka se tedy vydala sama domů.
Venku nepřestávalo mrholit a foukal nepříjemný mrazivý větřík. Dívce to však nevadilo. Měla ráda takovéto depresivní počasí. Nevadilo jí sice slunečno, ale tohle jí přivádělo na různé myšlenky a její fantazie se rozbíhala na plné obrátky. Rozhodně kráčela vpřed. Po chvilce se ocitla před svým domem. Sundala si batoh a hledala klíče. Její prokřehlé prsty byly poněkud neohrabané, a tak jí to chvíli trvalo. Nakonec našla své klíče s tajemným přívěskem, který jí dali rodiče ještě jako dítěti. Nikdy nevěděla co symbol spletených kořenů znamená a už dávno to neřešila. Automaticky strčila klíč do zámku a odemkla. Okamžitě zamířila do svého pokoje. Hodila svůj batoh na postel a sedla si na zem, kde měla roztahané skicáky.
Chvíli jen tak mlčky seděla a dívala se na svá dílka, která se kolem ní válely. Najednou se zvedla a zamířila do ledničky, zkontrolovat stav zásob. Po důkladné prohlídce zjistila, že to pro ni vypadá na hladovění. Pak si uvědomila, že večer příjdou kamarádi a donesou něco k snědku, takže se určitě něčím nacpe. Sice jí už zase kručelo v břiše, ale rozhodla se to vydržet a počkat na večerní hody. Z kuchyně se vrátila zpátky do svého pokoje. Sedla si na zem pod svou postel. Stěny pokoje byly vymalovány do zelena. Na stěnách byla spousta poliček plných knih. U okna stála velká manželská postel a naproti ní jeden stůl a na něm notebook. Kolem dokola celého pokoje byl opravdu nepořádek. Dívka sama si na nějaké pořádky nepotrpěla. Razila heslo, že v pořádku se vyzná každý hlupák, ale v chaosu se dokáže vyznat jen inteligent. Nicméně musela uznat, že hranice již dosáhla svého vrcholu. Navíc měla pozvané své přátele, kteří sice na podobné stavy u ní doma, byli zvyklí, nicméně se rozhodla, že trochu uklidí.
Poněkud namáhavě se posbírala ze země a dala se do úklidu. Nejdřív shrábla z koberce svoje skicy, nacpala je do složky a strčila na jednu z poliček. Poté posbírala rozházané oblečení, ustlala postel a uklidila stůl. Po chvilce měla hotovo. Se svým výkonem byla více než spokojená a tak se usadila ke stolu a zapla svůj notebook. Chvíli se rozhodovala co bude dělat a nakonec skončila u nějakých náčrtků v photoshopu. Zabrala se do práce, když v tom se rozeznělo starodávné klepadlo u dveří. Dívka se lekla, až skoro nadskočila. Letmo mrkla na hodiny a zjistila, že už je dávno po šesté hodině. Zvedla se od stolu a vydala se ke dveřím. Klepadlo se ozvalo znova.
"Už jdu, už jdu!", zavolala dívka a otevřela dveře domu.
"No to je dost, že jdeš. Už jsme si mysleli, že tady přimrznem," řekl poněkud vyčítavě Matěj a všichni vkročili do domu.
"Chudáčci malí. Trochu chladněji a oni už umrzají," podotkla ironicky dívka. Sama však cítila zimu, která přicházela zvenčí. Muselo být několik stupňů pod nulou a mlha se nevysvětlitelně stále držela venku.
Všichni se nahrnuli dovnitř, sundali svršky a zamířili do kuchyně, kde začali vybalovat obsahy svých batohů a tašek. Na kuchyňské lince se tím pádem náhle zjevilo několik sáčků různých chipsů, crackerů a dokonce dvě lahvinky vína, což dívku obzvláště potěšilo.
Dívka nechtěla, aby to vypadalo, že celé odpoledne nejedla, a tak odolala pokušení vrhnout se na přinesené jídlo. Kluky poslala do svého pokoje k notebooku, aby vybrali nějaké filmy a spolu s Valou se dala do chystání jídla.
Vytáhli nějaké misky a postupně do nich vysypávali obsahy sáčků. Vala jí celou dobu vyprávěla o tom, jak se o poslední sáček šunkových chipsů musela skoro poprat se zákeřnou penzistkou, ale nakonec vyšla jako vítěz a hrdě si sáček slaných dobrot odnesla. Dívka Vale všechno odkývala, ale myslí byla zase úplně někde jinde. Zcela automaticky chystala jídlo a nepřítomně se dívala na Valu, když se z vedlejšího pokoje ozvali kluci. Nějak neregistrovala, co přesně chtějí, ale předpokládala, že se domáhají jídla a pití. Roztržitě popadla dvě misky s jídlem a nesla je do pokoje. Vešla dovnitř, misky položila na noční stolek a otočila se zpět s úmyslem přinést ještě skleničky na víno a nealko. Nicméně jí někdo chytil za ruku a táhl ji směrek k notebooku. Vůbec si neuvědomovala, že na ni Daniel s Matějem mluví. Danielovi, už došla trpělivost, protože dívku znal nejdéle, a proto tvrdě zasáhl a popadl dívku za ruku a stáhl ji k nim. Mezitím přišla i Vala, které zvědavost nedala a musela se jít podívat, proč kluci na dívku tak pokřikují. Dívka sama se tvářila nanejvýš zmateně a vůbec nic jí prozatím nedocházelo.
"To nemůžete chvilku počkat, než donesu pití?", ohradila se dotčeně dívka, která stále nevnímala.
"Prosímtě, začni trochu vnímat a podívej se na obrazovku!" přikázal jí Daniel.
Dívka se trochu vzpamatovala a zamračila se na oba své kamarády. Nicméně se podívala na obrazovku svého notebooku. Viděla svůj stále zapnutý grafický program a v něm pár svých naskenovaných skic, se kterými trochu barevně experimentovala.
"No a co jako? Však všichni ví, že si ve volném čase tak trochu čmárám." odpověděla nechápavě dívka.
"Ty to nevidíš?" zeptal se nechápavě Matěj.
"Co mám krucinál vidět?" rozčilovala se dívka a stále zmateně zírala na obrazovku notebooku.
Pak si ovšem všimla blikající zprávy. Měla komunikátor, ale kromě jejich nejbližších přátel a bratra na něj neměl nikdo číslo, proto ho sice vždycky zapla, ale nikdy ho nekontrolovala. Všichni její přátelé byli u ní v bytě, takže logicky došla k závěru, že po ní nejspíš něco chce její bratr.
"No co, tak mi píše brácha. Co je na tom?" odeskla a chtěla se vysmeknout Danovi a pokračovat v přípravě, ale Daniel jí přitáhl k monitoru a řekl: "Podívej se pořádně!"
Dívka se nepřítomně obrátila k monitoru a podívala se na číslo příchozí zprávy. Nebylo to normální devítimístné číslo, ale mělo snad pátnáct míst. Nechápavě si začala číst zprávu.
/Zdravím tě,
předem bych ti chtěl popřát pěkný večer s tvými přátely a doufám, že omluvíš mé vyrušení, nicméně nemohl jsem už déle čekat. Potřebuji nutně tvou pomoc! Celá naše země upadá do chaosu a my potřebujeme tebe, abys nám pomohla! Prosím, neber to jako nějaký nejapný vtip. Mluvím naprosto vážně. Žádám tě, ozvi se mi zpátky, jinak budu nucen se dostavit osobně, což by nemuselo být úplně příjemné setkání, hlavně pro tvé přátele. S pozdravem, vrchní konzul Revan
PS: Vyřiď Danielovi, že dnes má vlasy opravdu jako po trvalé./
Dívka nevěřícně zírala na obrazovku notebooku. Postupně si uvědomila, že má údivem otevřená ústa a není jediná. Rozhlédla se a Matěj s Danielem na ní zírali, jako by je právě opařili. Jediná Vala ještě koukala na monitor a rychle pročítala poslední řádky. Po chvilce se s otevřenými ústy obrátila k dívce.
Zavládlo nekonečných třicet vteřin ticha. Nikdo nevěděl co říct. Nakonec se dívce vydralo z úst něco v tom smyslu, že na podobné vtípky není zvědavá a šáhla po myši, aby zprávu zavřela. Matěj ji, ale chytil za ruku a zadržel ji.
"Nech toho, je to nějaký trapný vtípek," odvětila a stále se sápala po myši.
V tom zasáhl i Daniel a společnými silami s Matějem zabránili dívce v zavření okna.
"Co to děláte! Nechte mě, snad tomu nebudete věřit!" bránila se dívka.
"To přece není vtip!" odpověděl zvýšeným hlasem Dan.
"Vždyť ten dotyčný ví, že jsme všichni tady a taky viděl Danovy vlasy a věř mi, že venku v té mlze nás nemohl nikdo vidět přicházet. Nikoho jsme nepotkali a i kdyby, takové detaily by prostě nerozeznal," prohlásil pevně Matěj a otočil se k monitoru, aby si zprávu důkladněji prostudoval.
Jediný, kdo se nezapojil byla Vala. Pořád jen vyděšeně zírala na obrazovku a z úst se jí nevydrala ani hláska.
"Vždyť je to naprostá blbost," stála si na svém dívka.
"Už jen ty řeči - jaká říše? Snad pohádková z Alenky v Říši divů? Je to nějaký trapný vtípek. Nejspíš to je Simon, chce se mi pomstít za to, že ho ignoruju!"
"Kde by Simon vzal patnáctimístný kód?", ptal se Matěj.
"Já nevím, nějak si poradil. Někam se naboural nejspíš. Pojďte na to zapomenout. Máme film, máme chipsy a máme víno." řekla rozhodně dívka a zamířila do kuchyně.
"To přece nejde! Musíš něco udělat, nemůžeš to ignorovat!" odporoval jí Daniel.
"Pokud tomu věříte, tak je to přeci zpráva pro mě a dotyčný se má prý stavit osobně." řekla posměšně dívka.
"Jestli ode mě něco chce, pak si to musí domluvit sám. Přece nebudu věřit internetovému číslu, které ani neznám." rozhodla se dívka a v nestřežené chvíli hmátla po myši a okno zavřela.
"No skvěle, ten kontakt už nenajdem!" zabědoval Matěj.
"O to přesně mi šlo! A pokud se hodláte bavit o takové hovadině, pak běžte vedle. Já se chci dívat na film a dát si trochu do nosu," řekla jakoby mimochodem dívka, popadla láhev vína a sedla si pod počítač.
"Pusť tam prosímtě nějakou komedii Dane, nemám náladu na nějaké psychothrilery."
"No dobře, hádám, že teď už nic nenaděláme." prohlásil rezignovaně Dan a pustil první film, na který narazil.
Ostatní se usadili vedle dívky a pomalu se uklidňovali. Po pár skleničkách vína a několika vtipných scénách filmu, si už na podivnou zprávu nikdo ani nevzpomněl a téma se změnilo na dnešní hodinu chemie. Dívka se přímo rozplývala nad výbuchy a Matěj jí jako obykle oponoval. Všichni se dobře bavili, víno udělalo své a všem se začalo chtít spát. Dívka všem navrhla, aby přespali u ní.
"Přece nepůjdou do takového mrazu a mlhy, ještě by se ztratili, obzvláště pak s jejich orientačním nesmyslem," trochu si ještě zavtipkovala na jejich účet, ale nikdo už neměl energii jí odporovat. Z posledních sil si kluci roztáhli vedle v pokoji malý gauč. Dívka s Valou jim tam hodili polštáře, deky a samy si šly lehnout na velkou postel. Po chvilce bylo v celém domě ticho a ozývalo se jen tikání hodin a spokojené pochrupování kluků z vedlejšího pokoje.
Dívce se ještě nechtělo spát, ale Vala vedle ní spala jako dřevo. Pomalu se převalila na záda a zírala do stropu. Pozvolna se jí začala do mysli vkrádat vzpomínka na podivný vzkaz na počítači. Potlačila tu myšlenku a rozhodla se, že zjistí kdo si z ní tropí šprťouchlata a vrátí mu to hned několika urážkami.
Nepřítomně se podívala na ciferník budíku, který ukazoval za čtyři minuty tři hodiny ráno.