CO SI VYBEREŠ ANEB MOON &NIGHT kapitola 1

Kapitola první
,,Utíkej! Rychle, už nás dohánějí!´´ Volala za mnou vyděšeným hlasem má nejlepší kamarádka. Tryskem jsme proběhli úzkým temným tunelem ústícím k odpadnímu splavu a skočili dolů do hluboké špinavé vody. Za námi se ozývaly hlasité kroky a překrývavé nádechy našich pronásledovatelů. Věděla jsem, že dolů do stoky nás pronásledovat nebudou. Vody bylo tak akorát po kolena, tak jsme se museli brodit a udržovat se ve vzpřímené poloze abychom nezhučeli do vody. Najednou se vedle mě vyděšeně ozvalo: ,, Marishko, krvácí ti rameno! Panebože ta rána je hrozně hluboká! Ti parchanti ti málem ustřelili ruku.´´ Typický, má kamarádka Lena, jako vždy, má sklon k přehánění. ,, Neblázni Leno, vždyť mě ta kulka jen škrábla,´´ snažila jsem se uklidnit svou kamarádku, samozřejmě zbytečně.
Lena měla vždy svou hlavu. Vyrůstaly jsme spolu, spolu studovaly a nyní se spolu zaučujeme na lovce. Ptáte se, co jsou to lovci? Je to uskupení lidí zabíjející vampýry neboli upíry. Upíři jsou chladnokrevný krev sající příšery, nenávidím je. Vyvraždili celou moji rodinu. Nezbyl mi už vůbec nikdo. Jsem vděčná Leně a jejím rodičům, Sáře a Markovi, že se měli jako osiřelé osmileté holčičky. Od té doby se vycvičuji k boji s mečem, pistolí, dřevěným kůlem, který jen tak mimochodem je úplně na nic když člověk nemá nad lidské schopnosti, které já čistě náhodou mám. Sním o tom, že najdu ty upíry, co mi zničili život a zabili všechny, které jsem tak milovala. Z mých úvah mě vytrhl až hlas Leny:,, Tak hneš se už? Tu ránu musíme co nejrychleji vyčistit. A nezapomeň na ten průšvih, až se dozví vedoucí, že jsme byli na lovu bez povolení. Budeme mít štěstí, když nás nevyloučí. ´´ Zněla dost naštvaně. Dobrá přiznávám, byl to můj pitomý nápad, abychom si ověřili naše schopnosti v praxi, ale koho mohlo napadnout, že přímo v centru Madridu bude v pátek večer tolik upírů. Hmm, když nad tím tak přemýšlím, došlo by to asi každému.
Náš ředitel, pan Colins, je postarší prošedivělý občas nevrlý děda. Své doby, ale patřil mezi ty nejslavnější lovce upírů. Takže není divu, že mu byla svěřena zrovna naše škola. Já se asi ještě nezmínila, že chodím na speciální akademii pro lovce, jmenuje se Hunter College, neboli škola lovců. Obyčejní lidé si prosté myslí, že na naší škola se studenti věnují studiu ohledně chytání a lovení zvěře. Sice na tom něco je, ale řekněte mi, co za normálního logicky uvažujícího člověka je vážně přesvědčen, že nějaká taková vysoká škola vůbec existuje.
My všichni jsme měli na výběr, jestli po střední škole půjdeme studovat normální obory nebo studovat na lovce. U mě byla volby jasná. Když jsem říkala my, myslela jsem nás, lycani. Nejspíš si pod tímto názvem hned nic nepředstavíte, takže jinak řečeno vlkodlaci. Což je samozřejmě úplně špatný název a dost pobuřující. Lycani nejsou zlé krvežíznivé příšery, jak nás v mnohých knihách autoři popisovaly. Právě naopak. Snažíme se lidstvo ochránit před nenasytnými vampýry. Jejich útoky jsou čím dál tím častější. A lovců stále více a více ubývá, neboť nemůžeme lovit za úplňku, aby nějaký člověk nepřišel k úhoně. Za jasného úplňkového měsíce se totiž proměňujeme ve ,, vlkodlaky´´. Není to přesné označení, neboť mi většina Lyonů připadá jako plyšový medvídci na hraní nebo hodně přerostlí pejsci. Za což by mi minimálně polovina utrhla hlavu. Proměna je bolestivá pouze poprvé, někdy během patnáctých narozenin. Mě bude co nevidět dvacet, takže svoji jednoměsíční proměnu si jaksepatří užívám. Měním se v takového ,, menšího grizzlyho´´. Má světle hnědý huňatý kožich s dlouhými chlupy. Vždy po přeměně se cítím tak osvobozená a volná. I když posledních pár měsíců mám pocit, že mě někdo sleduje, když jsem přeměněná. Ale na druhou stranu jak by se kdo dostal na pozemky školy? Všichni školní lycani se totiž po proměně musí zdržovat pouze v areálu školy, aby se nedopatřením nějakému člověku něco nestalo. Ovšem, že my po přeměně nevykazujeme nepřátelství ani nejsme zabijáci, ale přece jenom jsme přirození predátoři.
Měla bych vám asi přiblížit naši školu. Dá se říct, že jde o vysokou školu. Hlavně se zaměřením na boj. Boj z blízka, se zbraní či v párech. Bydlíme na kolejích. Samozřejmě tak ještě vládne středověk, což znamená, že holky a kluci zvlášť. Jako by to někoho odradilo. Spíž naopak. Každý den začíná výuka v devět hodin. Začínáme bojem v párech. Další hodina obsahuje studium upírů, jaké jsou jejich zvyky a podobně. Třetí hodina obsahuje výuku se zbraní, já chodím do druhého ročníku, tudíž se učím bojovat s mečem. Pak následuje oběd. Naše škola má obrovskou jídelnu s obrovským výběrem různých pochoutek. Nevýhodou školy je, že je tam neustále příšerná zima a to i když je venku dvacet stupňů. To proto, že škola je uvnitř starého hradu, no a jak známo ve středověko neměli ústřední topení. Pan Colins vybudoval všude po škole ultramoderní krby. Nemusím snad podotýkat, že úpně na prd. Další hodiny po obědě obsahují převážně boj, sebeobranu a samý běh. Sice uznávám, že kdyby nás honil upír, musím podotknout, že jsou sakra rychlí, se nám dobrá kondička bude hodit, ale běhat každý den dokola jako pitomci je fakt trochu moc. Jak jsem říkala naše škola je takový nedobytný hrad. Sídlí nedaleko hlavního města Španělska, Madridu. Rozprostírá se na vrcholu nejvyššího kopce v okolí. Je obehnán dřevěnými hradbami. A samozřejmě nemůže chybět hradní příkop. Nevím sice co v příkopu je, ale voda to nebude. Možná brčál… Takže se dá říct, že je škola chráněná, před zvídavými lidmi.
Na škole učí samí mladí lycani. Sice některým je již přes třicet, ale to je pořád mladý věk, ne? Je to proto, že když někdo vyjde školu, většinou zůstane a pomáhá s výukou. Neboť se naše řady poslední dobou ohromně rozrostly. A navíc Hunter College působí jako lycaní základna. Projednávají se tady různé plány do budoucna. Útoky na upíry nebo to jak naše legie budou postupovat. Samozřejmě to nevím jistě, protože studenty na porady nepouští a už vůbec je neberou sebou do bitvy. Tak to už se dostáváme k dnešnímu večeru.
Lena a já jsme nejlepší v našem ročníku, co se týká boje. Tak jsme si mysleli, já jsem si myslela, že si naše vědomosti můžeme vyzkoušet v praxi. Takže jsme vyrazili, samozřejmě bez povolení, do centra Madridu a pátrali po upírech. Našli jsme je docela snadno. Vystálali před největším ,,pajzlem´´ v Madridu a nejspíš čekali na své nebohé opité oběti. Jenže ouha. Vždycky nás učili, že se vampýři nevyskytují ve skupinách. Jenže tato skupina obsahovala takových dobrých patnáct upírů. Když nás zpozorovali radostně se jim zablísko v očích a vydali se k nám. Asi jsem zapomněla opomenout, že lycani a upíři se navzájem poznají. Podle čichu. Oni páchnou nám, my jim. To je zákon. Ale zpět k problému. Jak se blížili, instinktivně jsem šáhla po zbrani, kterou jsem měla za pasem. Jo ještě jsem zapomněla, že jsme s Lenou vybrakovali sklad se zbraněmi a municí.
Pistoly jsem namířila na nejbližšího z nich a vystřeli. Ti lidé, kteří si myslí, že na upíry tyto zbraně nepůsobí, se šeredně mýlí. Upír padl na zem, párkrát sebou zaškubal a poté se přestal hýbat úplně. Pozorovala jsem to trochu s hrůzou, neboť to byl můj úplně první zabitý upír. Překonala jsem šok a podívala okolo. Vampýři se také zastavili a pozorovala svého kamaráda, jak se pomalu mění v prach. Nejspíš nečekali, že tak mladé lycanky, něco takového umí. Nečekali jsme, až jim dojde, že přece něco jen umíme. Lena se vrhla po upírovy, co ji byl nejblíže. Já po tom, co byl po jeho boku. Kopla jsem ho do holeně a on se skácel do kleku. Vykopla jsem nohu a vší silou ho kopla do hlavy. Skácel se na zem. Když jsem si chtěla vytáhnout kolík, který jsem měla upevněný na stehně, zpozorovala jsem, že se na nás chystají vrhnout ostatní upíři. Koutkem oka jsem zahledla Lenu, jak ne příliš úspěšně bojuje se svým upírem. Na nic jsem nečekala, chytla Lenu za paži a rychle ji naznačila, že musíme vypadnout. Pochopila a už jsme uháněli úzkou ulicí pryč. Jak jsem předpokládala, upíři se vydali za námi. Zahnuli jsme doprava a utíkali, spora osvětlenou cestou. Všimla jsem si, že asi deset metrů před námi je víko kanálu. Uvažovala jsem, že by to mohla být naše spása. Ukázala jsem na kanál Leně a na ni bylo poznat, že uvažuje nad tím, jestli nebude lepší se nechat zabít od upírů. Protočila jsem oči, a když jsme doběhli ke kanálu v rychlosti jsem ho odkryla a skočila dovnitř. Lena se zdráhavě vydala za mnou. Uvnitř kanálu to vypadalo jako v kanálu. Tma jak v pytli, smradlavá voda po pas a pištící hlásky. Ani nechci vědět, komu patřily. Nám tma nevadí, naše oči jsou zvyklé na tmu, přece jen máme nějaké zvířecí instinkty. Jenže u upírů platí totéž. Rychle jsme se brodili ve vodě dál. Před námi jsem uviděla světlo, což znamenalo, že tam bude splav. Jenže než jsme se tam stihli dostat, ozvalo se za námi stříkání vody, jak někdo dopadl do vody. Některý z upírů zakřičel:,, Stůjte nebo vás zastřelíme! Chceme si jen promluvit!´´ Zastavili jsme se a otočili. Ten parchant co na nás křičel, měl moji pistoli. Musela mi v tom spěchu vypadnout. To bude ve škole průšvih.
Z ničeho nic mě přepadla strašná zuřivost. On si snad myslí, že budeme tak pitomí, že se jim vzdáme dobrovolně. Po tom všem co provedli mé rodině, po tom všem oč mě připravili? To sotva! Všimla jsem si, že do kanálu neskočili všichni, kteří nás pronásledovali. Najednou mi pohled utkvěl na upírovi, který stál tomu, co na nás křičel, po pravici. Byl vysoký a měl atletickou postavu. Černé vlasy se mu rozprostíraly po ramenou. Nejvíce mně upoutali jeho oči. Pomněnkově modré. Ale ne studené, vyzařovali teplo, které jsem cítila až v konečkách prstů. Připadali mi hrozně povědomé. Jako bych je už někdy viděla.
Najednou mi došlo, že mě celou dobu pozoruje. V jeho pohledu byl vidět strach. Strach ze mě nebo o mě? To druhé jsem hned zavrhla. Je to přece upír a já jsem lycan. Vytáhla jsem kolík, který doposud v klidu odpočíval upevněn na mém stehně, a připravila se k boji. Lena udělala přesně totéž. Hold stejná škola.
,, Počkejte, my vám nechceme ublížit, jen si chceme promluvit.´´ Ozvalo se najednou. Málem mi poklesla kolena. Byl to ten kluk s těma pomněnkovýma očima. Ale jeho hlas byl jako hlas anděla. Nebyl vůbec příkrý a strohý, jako by měla mít většina upírů, ale byl poklidný a naléhavý.
,, Věřit vám? Upírům? Máte nás za blázny!´´ Křičela vedle mě Lena.
,, Ne, opravdu. My nejsme takový za jaké nás máte.´´ To zas promluvil ten s mou zbraní.
,, Aha, takže nejste krvežíznivé bestie. A asi taky nezabíjíte lidi na potkání, že?´´ Ironie přímo odkapávala z Lenina hlasu. Aniž by čekala na odpověď, vrhla se na ně. Já ji taktak zachytila, aby neudělala blbost, protože bojovat proti takové přesile by byla pitomost. Táhla jsem ji rychle směrem ke splavu.
Najednou se udály dvě věci najednou. Slyšela jsem, jak ten s tím andělským hlasem vykřikl: ,, Ne!´´ A já ucítila bolest v pravém rameni. Ten parchant mě postřelil. Ale na to nebyl čas. Společně jsme skočili dolů. Dopadli jsme do vody. Zajímavé tady bylo té vody míň, jen po kolena.
Lena mě táhla dál tou stokou. Kam asi ta stoka vede? Jako by mi Lena četla myšlenky ozvala se: ,, Ta stoka vede přímo pod kopec naší školy. Tam vyleze a vydáme se přes les zpátky. Snad u brány nebude stát žádný strážce, to bysme byli v pěkným průšvihu. I když v průšvihu jsme tak či tak. Hlavně musíme co nejrychleji ošetřit tvoji ruku, abys nevykrvácela.´´ Všimla jsem si, že rameno čím dál tím víc krvácí a já se cítím čím dál víc unavená. Blískla jsem po Leně pohledem a všimla si, že vypadá dost naštvaně. Mám takový pocit, že za vše bude vinit mě. Popadla mě zlost. Já ji přece nenutila, aby šla se mnou. Rozhodla se sama.
V tichu jsme došli až k východu ze stoky. Lena vyšplhala po kovovém žebříku nahoru a otevřela víko. Já šla hned za ní. S obtížemi jsem se vysoukala po žebříku a lezla pomalu ven. Lena se držela dál a mě zase popadla zuřivost. Vždycky jsme byli jako sestry a najednou ji nestojím ani za podání ruky? Fajn jak chce.
V dalším tísnivém a napjatém tichu jsme prošli lesem a vyšli u brány školy. Byla mohutná. Postavili ji ve středověku, ale pořád je dosti bytelná. Měli jsme štěstí, u brány nikdo nebyl. Otevřeli jsme postranní dveře, které byly postaveny, aby se stará a příliš velká brána nemusela neustále otevírat. Vešli jsme na nádvoří. Před námi se rozprostírala velká hlavní budova, měla klenutá okna a tyčila se do výše několika pater. V této budově bylo ředitelství školy a také tam probíhala teoretická výuka. Někdy také sloužila jako hlavní centrum pro porady. Scházeli se tam lycani všech věkových kategorii, až na studenty. Typická nespravedlnost.
Po naší pravé straně byla menší budova, kde probíhaly všechny tréninky a cvičné boje. Tudíž tam spousta studentů trávila většinu času. Obsahovala tři tělocvičny a spoustu dalších menších učeben, které sloužily k boji pro dvojice. Kdežto v tělocvičnách trénovali všichni dohromady.
My však zamířila nalevo. Tam byla další budova. Náš domov. Tedy prozatímní domov. Tudíž koleje. Jak sem již říkala, koleje jsou odděleny. Kolej pro dívky a kolej pro chlapce. Je to tak už od dob kdy se na tomto hradě usídlila naše škola. Kromě kolejí je v této budově ještě ošetřovna a pokoje pro učitele a lycani, kteří dostudovali a připojili se k odboji proti upírům.
Vešli jsme do budovy. Zvláštní bylo, že u dveří vždycky hlídat nějaký strážce. To proto, kdyby se upíři rozhodli zaútočit na školu a jako prví je napadl zaútočit na studenty. Jenže teď nikdo nikdy. S Lenou jsme si vyměnili zmatené pohledy. Byl to vůbec první kontakt, který jsme navázali od jejího monologu ve stoce. Pokračovali jsme chodbou dál, když jsme zpoza dveří uslyšeli hlasy.
,,…musíte nám to říct. Jestli víte kam, ty dvě šli. Mohou být v nebezpečí a my jim nemáme jak pomoct, když nám neřeknete, kde jsou.´´ Povídal zrovna jeden z hlasů. Poznala jsem, že jde o hlas ředitele Colinse. A sakra. Vždy mluví klidně a vlídně, ale teď byl jeho hlas hrubý a odměřený.
,, My máme o Lenu a Marishku taky strach. Prosím, musíte nám říct, kam šli. Vzpomeňte si, nemluvili, že se půjdou projít do města nebo někam odjeli? Myslete, neříkali něco takového?´´
Ouha. Tak tenhle hlas jsem poznávala zřetelně. Ale co tady dělal? Ten hlas patřil mému bývalému příteli Alexovi. S Alexem jsem chodila skoro rok a půl. Dost dlouhá doba, jenže on před půl rokem promoval, tudíž se z něho stal právoplatný lovec upírů. Odjel na misi do USA a já ho neviděla tři měsíce. Že by už jeho mise skončila a on se vrátil zpět? Každopádně on se rozešel se mnou a ani mi vlastně neřekl proč. Pořád jsem na něj naštvaná. Ale takovou dobu jsem ho milovala. A navíc, dřív jsem měla spoustu kluků, ale s ním byl vždycky sex nejlepší. Asi mu stouplo sebevědomí do hlavy.
Vzala jsem za kliku, otevřela dveře dokořán a vešla dovnitř. Lena vešla hned za mnou a postavila se po mém levém boku. Oči všech přítomných se upřely na nás. V tom jsem si všimla, že v hlavní hale kolejí je nastoupený snad celý kampus. Od studentů až po učitele.
A najednou se ozvalo:,, Kde jste sakra byli? Víte co se vám mohlo stát?´´ Ředitel si nás měřil pohledem. ,, No… Tak vysvětlíte my laskavě, kde jste byli a co jste tam dělali?´´
,, Jen jsme se byli projít po městě. Jsme dávno plnoleté a nemusíme vám hlásit kam zrovna jdeme.´´ Tak to Lena trochu přehnala. Colinsova tvář začala brunátnět.
Já do toho skočila, ještě než nás stačil seřvat přede všemi. ,, Pane, je to moje vina. Byl to můj pitomej nápad jít v sobotu večer. Jen jsme se chtěli pobavit nic víc. A Lenu z toho neviňte, to já to zavinila.´´ Během mé řeči jsem neodrhla pohled od Colinse, ale koutkem oka jsem viděla, jak se na mě upírají Alexovy zelené kukadla. Pohled jsem mu však neoplácela, přece jen jsem na něj ještě naštvaná.
,, Mě to vůbec neudivuje, že je to celé váš nápad slečno Molieri. Jako by školní rvačka a podobné výtržnosti nestačili. Proboha je vám skoro dvacet! Vzpamatujte se! A navíc to nemění nic na tom, že vás slečna Parton doprovázela.´´ Já se jen modlila, aby ještě nevěděl o tom vybrakovaném skladu s municí.
V tom se mi podlomila kolena. Nejspíš jsem ztratila moc krve. Asi bych dopadla čumákem přímo na podlahu, ale něčí silné ruce mi v tom zabránili. Když jsem vzhlédla uviděla jsem Alexovu tvář jak se na mě se strachem v očích dívá.
,, Co se jí pro boha stalo? Kdo jí to udělal?´´ Podíval se Alex s otazníkem ve tváři na Lenu. ,,To upíři. Napadli nás. Bojovali jsme s nimi a Marishka jednoho z nich zabila, ale bylo jich moc tak jsme utekli. Oni nás pronásledovali a jeden z nich vystřelil po Marishce její vlastní pistolí a -´´ Najednou se zarazila a uvědomila si, že řekla víc než chtěla. Colins povídá:,, Vy jste bojovali s upíry? Ale vždy jste ještě studentky! Počkat… Jak její pistolí?´´ A zase se na mě upřeli zraky všech a já, doposud schoulená v Alexově náručí, na zemi, jsem bezvědomí přijala s otevřenou náručí.