Boží harém - 1.část

Další šedý den. Vylovit klíče z kabelky. Od rána do večera to samé. Odemknout. Budoucnost je bez nápadu, ledabyle kopíruje od minulosti. Vyjít po schodech nahoru, protože výtah pořád nefunguje. Nuda na entou. Otevřít dveře od bytu.
Automaticky jsem se zula a došla do pokoje, kde jsem z tašky vytáhla propocený trikot na volejbal. Odnesu ho do strčit do pračky. Například tento proces se opakuje každé úterý, krok po kroku. Vracím se do pokoje a otevřu okno našeho šedého paneláku. Přitom se mi do mysli vetře představa, že do pokoje vlétá šedý vzduch. Unavený, obnošený jako všechno v mém životě. Znovu rekapituluji svůj život a přemýšlím, čím to je, že se odehrává zrovna takto. Chodím do sportovního kroužku, přivydělávám si na brigádě, chodím s kamarády do kina i klubů. Dokonce jsem absolvovala i několik schůzek, ale nikdy z toho nic nebylo. Po čase mě prostě všechno omrzí. Činnosti, místa, lidé.
Ať začnu cokoliv, zanedlouho cítím, že se nic nezměnilo. Pouze zapadl další dílek do mé skládačky stereotypu. Dříve se mi až zvedal žaludek z pomyšlení, že můj život bude ubíhat pořád stejně po jedné narýsovaná linii. Teď už cítím jen únavu. Znuděná apatická holka se přece jenom hodí k tomuto stylu života víc, než šílené třeštidlo.
Večer uběhl jako voda. Ležím v posteli a nemůžu usnout, což se mi skoro nikdy nestává. Pak mi to dojde. Mám narozeniny. A nikdo z rodiny si na to nevzpomněl! Jako by se něco neustále snažilo vymazat z mého života všechno neobvyklé a nyní se to dokonce soustředilo i na vymícení svátků, posledních výmluv k tomu udělat někdy něco jinak.
Najednou se ve mně něco zlomilo. Vstanu. Když mi náhoda nic nepodstrčí, postarám se o nějaké překvapení sama. Pravda, ne pro sebe, ale jinak to zřejmě nejde. Projdu ztemnělým bytem, rodiče spí jako by je do vody hodil, to mám vyzkoušené z dětství, kdy jsem se občas potají vyplížila sledovat v televizi filmy pro dospělé. Většinou jsem vůbec nerozuměla o čem snímek byl, ale půlnoční výlety měly svoje kouzlo tajuplnosti a z možnosti, že budu přistižena se mi tajil dech. Šáhnu do lednice a vytáhnu odtamtud láhev vína, které jsem upíjela u večeře. Svůj lup táhnu dál do předsíně, kde popadnu bundu a jen ji ledabyle přes sebe přehodím. Na chodbě před bytem udělám pár piruet, než pokračuji dál. Mým cílem je střecha. Plochá a šedá jako zbytek baráku, ale je to místo, kde mě bude ozařovat nespočet reflektorů, přestože nejsem hvězda.
Na střeše fouká mrazivý vítr, tak si znovu přihnu, cestou nahoru jsem se už stačila trochu posilnit, a tělem se mi rozlije příjemný pocit. Zipem na bundě se nezabývám. Raději si sednu na okraj střechy a zadívám se do dálky. Moje oči sledují auta, z téhle dálky spíše lesklé brouky, a můj mozek zase zvažuje nápad zůstat tady přes noc nebo i déle. Co když se neobjevím dole u snídaně? Budou mě hledat? Budou se šokovaně ptát, co mě popadlo? Nebo bych je vyděsila víc, kdybych se jim ráno ukázala zpitá do němoty? Na to neznám odpověď, tak se rozhodnu hodit to za hlavu a jednoduše upíjím z láhve.
„Dneska je ti dvacet, užij si to!“ zvolám náhle ke hvězdám přípitek. „Vlastně je mi už dvaadvacet, ale rozhodně si to užívám. Děkuji,“ uslyším odpověď.
Konečně jsem opilá, napadne mě a vyprsknu smíchy trochu vína. Přede mnou se vznáší kluk a nepokrytě na mě civí.
„To je pěkná opice,“ vybreptnu. Uprostřed noci a opilá kašlu na autocenzuru.