Rozhodnutí

Zapadající slunce barvilo obzor do růžova. Všude bylo ticho, jen občas se sem se zbloudilým závanem větru donesl hluk vzdáleného velkoměsta. A oni tam seděli celou tu dobu nehnutě. Její hlava opřená o jeho rameno a jeho ruka obtočená okolo jejího pasu.
Poslední sluneční paprsek zmizel za vzdáleným obzorem a ona hluboce vydechla.
"To byla nádhera." On se k ní naklonil a políbil ji do vlasů. "Půjdeme sem ještě někdy?" zeptala se.
"Ne." Nechápavě se na něj zadívala, zatímco on jí jemně položil ruce na tváře. "Nepůjdeme, protože budeš mrtvá." Prudkým pohybem jí otočil hlavu a zlomil jí tak vaz. Její oči byly stále otevřené a dívaly se na něj tím nechápavým dětským pohledem, který ho vždycky dokázal rozhodit. Ještě chvíli seděl vedle její chladnoucí mrtvoly a díval se, jak ulice města pomalu ožívají jednotlivými světýlky, na tu vzdálenost menšími než světluška. Nakonec vstal a tiše slétl dolů do města.
V jeho bytě na něj už někdo čekal. Byla to žena, ale přesto na ní bylo něco jiného. A nebylo to jen těmi dlouhými fialovými vlasy a šediýma očima protkanýma stříbrnými nitkami. Když přiletěl, seděla na křesle a listovala si Annou Kareninou.
"Výtečně," promluvila, když ho uviděla. "Zajímavá kniha, mimochodem."
"Nečetl jsem ji," pokrčil rameny. "Ale když to říkáš..."
"Zabils ji?"
"Myslíš, že bych se tu ukázal, kdyby ne?"
"No jo. Mám pro tebe další."
"Proč? Proč to musela být zrovna tahle?"
"O tomhle už jsme mluvili. Já nevím. Jen předávám rozkazy. A vyřizuji, co se stane, jestliže rozkazy nebudou splněny."
"Měla mě ráda. Vážně ráda."
"Mohl bys mi zopakovat, co jsi?" Zavrčela na něj.
"Nástroj."
"Čí?"
"Boží," procedil skrz zaťaté zuby. "Co tam s ní udělá? Hm? K čemu mu bude?"
"Jestli se ti to nelíbí, nemusíš to dělat. Vždycky máš na výběr. A jsem si jistá, že moc dobře znáš své možnosti, proto děláš tohle, i když se ti to tak příčí." Bezděky mu ruka vylétla k přívěšku, který měl na krku. Každý padlý anděl ho měl. Bylo to něco jako jejich propustka. Kdyby ho ztratili, byli by v pekle dřív, než by stačili říct "anděl". Ale našli se i tací, kteří si svůj přívěšek sundali dobrovolně. Nikdo nevěděl, proč to udělali, ale všichni věděli, že to udělali.
"Proč já?" zeptal se.
"Ne," zakvílela. "Už znova ne. Tenhle rozhovor jsme měli a už ho znova mít nebudeme. Chceš další jméno, nebo si vymyslíš vlastní způsob." Na poslední dvě slova dala důraz.
"Kolik jich ještě bude?"
Zalistovala svým sešitem. "Zdá se... To není možné, zdá se, že tahle bude poslední. Ten čas ale letí."
"To tedy ano," odpověděl potichu.
"O to víc máš proč pospíchat. Tady je složka, všechno už znáš." Podívala se na hodinky. "No nic, musím letět, za deset minut mám být v Sydney. Čao." S těmi slovy se jednoduše rozplynula a zanechala ho opuštěného v jeho bytě. Opatrně se natáhl pro složku a začal číst. Zarazila ho hned první věta a rychle začal listovat, aby našel fotku. Byla zasunutá až na konci celé složky.
"PROČ?" zařval z okna a rozplakal se. Doteď to byl jenom obchod - pár let bude zabíjet nejrůznější dívky a za to mu bude odpuštěno a umožněno vrátit se zpátky nahoru, kam patří a odkud byl kdysi vyhozen omylem - ale právě teď to přestalo být obchodem. Teď se to začalo týkat jeho rodiny.
Díval se na fotku své mladší sestřičky a slzy mu stékaly po tvářích. Byl maličký krůček před návratem nahoru, ale aby se tam dostal, musel by zabít svou sestru. Svou jedinou a milovanou sestru. Teď, víc než kdy jindy, si nadával za svoji hloupost. Za to, že se tenkrát nerozhlédnul, když přecházel silnici. Za to, že nahoře poslouchal, co neměl. Za to, že na tu pitomou schůzku šel, i když nechtěl. Byl svržen jako zrádce, ale brzy se přišlo na to, že tam byl v podstatě omylem. Ale každý návrat nahoru musí být vykoupen, proto i on měl pět let vraždit nevinné dívky na Jeho rozkaz. Za začátku se na nic neptal, byl rád, že se bude moci vrátit nahoru, ale postupem času mu stále víc vrtalo hlavou, co s těmi dívkami nahoře zamýšlí. Nikdy se to nedozvěděl a nikdy se to ani dozvědět neměl. Což by se dalo snést, kdyby se mezi všechny ty zavražděné dívky neměla přidat jeho sestra.
Jak řekl posel, znal své možnosti. Po přijetí úkolu to bylo o to jednodušší: splnění = spása; nesplnění = cesta dolů. A dolů nikdo nechtěl. Nikdo.
Otřel si slzy a rázně vstal. Ty dívky se určitě mají nahoře dobře, není důvod se bát. Sice sestřičce zkrátí život na zemi, ale pak spolu budou moci být nahoře, ona mu jistě odpustí, pochopí ho. Roztáhl křídla a oknem vylétl z bytu. Chvíli jen tak plachtil nad městem, ale pak se opatrně snesl k domu, kde dřív bydlel.
Na trávník před domem se linulo světlo a byla slyšet hudba. Zarazil se. Možná to nebyl nejlepší nápad zabít ji v den jejích narozenin. Postával na příjezdové cestě, ale pak se rozešel ke dveřím. Jestli to má někdy udělat, tak teď.
Když vešel dovnitř, nikdo si ho nevšimnul a on se vydal do patra. Vzpomínky se mu zjevovaly v hlavě při každém kroku.
Když byl malý, tak z těch schodů spadnul a zlomil si ruku.
A tady si zase ze zábradlí zadřel několikacentimetrovou třísku.
Pozor, tenhle schod vrže.
V téhle chodbě vždycky zkoušel přemety.
Tohohle obrazu se dřív bál.
Nevěřil, že těch vzpomínek v sobě nosí tolik, myslel si, že většinu z nich dávno zapomněl, proto to teď bolelo o tolik víc. Vzpomínky na jeho život...
Konečně došel před dveře svého pokoje. Bál se je otevřít, ale nakonec to udělal. Nic se nezměnilo. Nechali to tak, jak to bylo. Na stěně plakát s Crosbym hned vedle Metallica. Přes židli přehozený hokejový dres Pittsburghu. Na stole vyskládané učebnice a vkoutě odhozený batoh ze školy. Uniforma ležela složená na posteli - jedna z mála změn, kterých si nakonec všimnul. Byl si jistý, že on jí tam nechal zmuchlanou. Největší překvapení na něj čekalo hned vedle uniformy - opravdu tu nechali všechny jeho věci. Nevěřícně se natáhl po notebooku a zapnul ho. Bylo to neuvěřitelné. Napadla ho šílená myšlenka, že by někomu mohl poslat mail, něco jako pozdrav ze záhrobí. Ale ještě dřív, než se vůbec počítač načetl, někdo otevřel dveře.
Byla to mladá dívka a když ho uviděla, nebyla daleko od toho, aby začala křičet.
"Co tady děláte?" zeptala se nakonec vyděšeně.
"Prosím, uklidněte se."
"Co jste zač? Přišel jste to tu vykrást? Hm? Co chcete?"
"Ne, já jsem přišel na oslavu, ale..." zmlknul, nevěděl co říct.
"Co děláte v tomhle pokoji? Sem nikdo nechodí. Nikdo!"
"Já se omlouvám. Potřeboval jsem si odpočinout od toho hluku a tak jsem šel sem, nevěděl jsem, že sem nemůžu."
"Já vás neznám," řekla dívka podezřívavě a natáhla se po vypínači. Pokoj zalilo světlo. "Panebože," vykřikla a přimáčkla se na dveře.
"Amando?" zeptal se opatrně.
"Jacku? Co... Ale... Ty..."
"Amando. Klid. Jsem to já. Teda ne tak docela. Umřel jsem a pak, a teď... To je na dlouho. Co ty?"
"Jak? Jakto že tu jsi? Co jsi? Duch?"
"Ne. Já... Já ti musím něco říct. Jsem anděl. Připletl jsem se, kam jsem neměl, a proto jsem tady. Dali mi šanci se dostat zpátky, ale musím udělat něco, co nechci. Něco, co mě bude bolet. Ale víš, když mi odpustíš, všechno půjde líp. Jen mi musíš věřit. Věříš mi?" Vychrlil to na ni v rekordním čase.
"Jacku, o čem to mluvíš? Co odpustit? Co jsi udělal?" Zmateně se na něj dívala.
"Já..."
"Amando?" ozvalo se z chodby.
"Hned jsem zpátky," houkla Amanda do chodby. "Musíte to chvilku vydržet beze mě."
"To jsou tví kamarádi?"
"Ano. Z univerzity, dostala jsem se na tu psychologii, jak jsem chtěla," rozzářila se. "Ale ty to určitě víš, dohlížíš na mě, viď?"
"Ale, už nebudu moct. Budeš to muset zvládnout beze mě," odpověděl a snažil se zadržet slzy, které se draly na povrch.
"Cože? Proč?"
"Odpustíš mi?"
"Samozřejmě, ale co ti mám odpustit?"
"To, že už se nikdy neuvidíme. Promiň."
"Ale Jacku..." To byla poslední slova, která slyšel, protože si z krku strhl stříbrný přívěšek, který tam měl, a obestřela ho temnota.
Amanda se ještě chvíli dívala na místo, kde se její bratr-anděl rozplynul, ale nakonec sešla do přízemí za svými přáteli. Nechápala význam bratrových slov a ani ho chápat nechtěla.